Zlatý hřeb na závěr

Průvodce Lingea doporučoval prodloužit si cestu a místo po silnici č. 85 jet podél přes poloostrov Melrakkasléta podél pobřeží. Kromě jiného je to část trasy Arctic coast way. Protože highlighty po cestě nám přišly zajímavé, před Kopaskerem jsme uhnuli ze silnice č. 85 doleva. Za Kopaskerem se z asfaltky stala šotolina. To ale víceméně nemělo vliv na sjízdnost. Bylo na ní vidět, že je ježděná i upravovaná, kameny létaly jen minimálně a minimálně bylo i děr. Naším cílem bylo místo jménem Núpskatla na severovýchodním konci poloostrova. Bylo třeba si pohlídat odbočku, která byla co se týká povrchu takřka stejná, jako "hlavní" silnice, takže moje obavy o Zuzana se ukázaly být liché. Kousek před cílem jsme museli otevřít vrata na cestě. Okamžitě po mně vystartovali rybáci, protože všude kolem dokola seděly samičky na hnízdech. Totéž se pak opakovalo, když jsme dojeli na konec cesty. Odtud nebylo daleko k našemu cíli, majáku na mysu. Už od rána se ale válela mlha a když jsme tam přišli, stěží bylo maják vidět a dva skalní útvary v moři naproti s hnízdišti ptáků jsme spíš tušili. Došli jsme na hranu cliffu a za ní uviděli snad stovky puffinů. Byl jsem v tu chvíli na mrtvici, protože jednak nebylo pořádně vidět a jednak mlha sedala na objektiv. Otevřel jsem foťák, vyndal z něj baterku, otevřený si ho strčil za bundu, aby objektiv vyschl a vydali jsme se hledat nedalekou nízkou sopku. Na okraj kráteru jsme ale trefili jen s pomocí mapy v telefonu. Obešli jsme kráter a vypadalo to, že se mlha trochu trhá. Vydali jsme se tedy rychle zpět k majáku a skutečně bylo vidět líp, hlavně skály v moři. Vrcholek jedné z nich byl posetý tereji a stěny obsypané racky a alkami. 

Další zastávkou byl maják Hraunhafnartangi na nejsevernějším místě "pevninského" Islandu, asi pět kilometrů od polárního kruhu. Od silnice k němu byl snad kilometr. Cestou jsme jen žasli, kolik nejrůznějších věcí, počínaje vyplaveným dřívím a konče potrhanými lany a sítěmi se toho po pobřeží povaluje. Zatím to ještě není turisticky atraktivní místo (obávám se ale, že zanedlouho bude) a tudíž se o to nikdo nestará. Navíc by to asi byla sisyfovská práce, protože moře pracuje pořád a věcí, které v něm nemají co dělat, v něm plave neúrekom, ako vravia naši bývalí bratři. 

U městečka Raufarhöfn, které dějinami i nedávnou historií kopírovalo Siglufjördur, jsme si prohlédli na nízkém návršíčku stojící podivnost jménem Arctic Henge, údajně inspirovanou pohanskými legendami a určitě anglickým Stonehenge. K novodobým monumentům tohohle typu jsem si nikdy nenašel vztah a ani tenhle mě nezaujal. 

Úplně jinak to bylo s posledním bodem programu, procházkou kolem Raudanes point. Na začátek stezky to bylo kilometr po nezpevněné cestě, která tentokrát nebyla doopravdy nic moc, takže Soňa za volantem váhala, jestli z ní raději nevycouvat. Nějak to ale Zuzan zvládl a byli jsme bohatě odměněni. Podél obou stran mysu se táhnou čedičové cliffy nejrůznějších tvarů hustě obsypané koloniemi ptáků. Popocházeli jsme od jednoho k druhému a nemohli se odtrhnout, jak to bylo pěkné. Oba nás baví dívat se na puffiny. Trochu svým způsobem připomínají surikaty, jak stojí a pozorují okolí. Při pohledu zblízka je vidět, že konce křídel mají složené za zády jeden přes druhý a vypadají jako pantátové se založenýma rukama důležitě se rozhlížející kolem sebe. Když chodí, legračně se batolí a skvělý je i pohled na ně při letu, jak s oranžovýma nohama za sebou usilovně mávají nevelkými křídly. Setkání s nimi nám vždycky zvedlo náladu a tak to bylo i tentokrát, dnes dokonce dvakrát. 

Island se s námi rozloučil nejlépe, jak to šlo. K dojmu z tohoto dne pak přispělo i to, že si návštěvníci k této části Islandu díkybohu zatím nenašli cestu a za celý den jsme potkali jen pár lidí. 

Poslední celý den na Islandu jsme si pak zpestřili návštěvou usedlosti Bustarfell. Je to jedna z dochovaných drnových usedlostí, kterou od poloviny šestnáctého století obýval jeden rod. Protože Islanďané nemají příjmení, není rodová linie podle jména patrná, ale v oblibě měli křestní jméno Methusalem, takže Methusalemsonové v historii přetrvávají. Jeden z nich usedlost v roce 1943 prodal státu jako památkový objekt, potom ale byla usedlost upravena do stavu odpovídajícímu nárokům na bydlení dvacátého století včetně ústředního topení, splachovacího záchodu a elektřiny, a rodina v ní ještě dál bydlela až do roku 1966. Bylo to podobné, jako v Glaumbaeru, ale útulnější a komfortnější, zkrátka víc k bydlení. Názorně bylo vidět, jak to, co lidem stačilo na počátku minulého století, už bylo v jeho polovině málo.      

K večeru nás pak po pěti týdnech uvítal Seydisfjördur. Je to tak trochu zvláštní pocit vrátit se na začátek. Uplynulo jen pět týdnů od té doby, co jsme vyjeli z trajektu a poněkud zmateně uvažovali, co a hlavně kam dál, ale teď mám pocit, jako bychom na Islandu byli už málem odjakživa. Sníh na svazích fjordu ještě nezmizel a přejezd z Egilsstadiru byl hodně zimní, protože  padla mlha a vítr hnal přes silnici sníh. V kempu je živo, jak to bývá v den před odjezdem trajektu. "Náš správce" jménem Miško, vstřícný a ochotný Srb, který nám zpříjemňoval první dva večery na Islandu strávené v jídelně, protože si v kanceláři hned vedle pouštěl originální dřevní jižanská blues, poradil nám, kam zajít k zubaři, a s nímž jsme se pak potkali v Husavíku (a že to bylo aspoň pro nás radostné setkání a i Miško měl úsměv na líci, když nás viděl), odjel domů na dovolenou, jak nám hlásil už jeho náhradník v Husavíku, se kterým jsme se potkali, když jsme se tam vrátili s pochroumaným autem. Bylo by asi stylovější, kdyby první člověk na Islandu byl zároveň ten poslední, podobně jako v Nepálu, kde je tím prvním a posledním člověkem náš "skorosynek" Milan, kterého by sice člověk podle jména měl za Čecha, ale je to jednak Nepálec a jednak hlavně úžasný člověk, jehož bych si kdykoliv ochotně a rád vzal za vlastního a přidal k našim dětem, svým dvěma holkám, a Soninu synkovi. Místo Miška ale je tady jiný chlápek, taky od pohledu odněkud z Balkánu a taky v pohodě. Z kanceláře už nezní blues a na okénku přibyla samoobslužná pokladna, která tady ještě před pěti týdny nebyla. 

Za tu dobu, co jsme tady byli, jsem si zvykl na život v autě i na jaro na Islandu a vůbec by mi nevadilo tady ještě "pobejt", už proto, že "v tarifní zóně sto", kde příští zastávkou je krematorium jako poslední zastávka v této zóně, jak hlásí v brněnské tramvaji číslo osm, se na Island určitě už nepodívám. Nedá se ale svítit, zítra se nalodíme, zamáváme Islandu a vyrazíme na Faerské ostrovy.

To be continued