Něco na úvod

Jmenuji se Kolář. Pavel Kolář. Protřepat, nemíchat. Od nepaměti se mi proto říká Kolda. Celý život jsem měl dobrou práci, takže když mě zákon donutil v sedmdesáti letech odejít do důchodu, měl jsem rozhodování, jak budu nakládat se zbývajícím časem, zjednodušené, protože za života jsem si něco nakřečkoval. Zdraví prozatím jakž takž drží a fyzická kondice mě taky dosud úplně neopustila. 

Moje paní Soňa je kromě toho, že je pohledná, příjemná a chytrá, taky vitální, fyzicky zdatná a psychicky odolná osoba, která trpělivě přijímá většinu mých nápadů a díkybohu obvykle zvládá i mé cholerické výlevy. Nedospěla sice ještě do důchodového věku, ale v práci není vázána na konkrétní místo. 

Za dobu, co jsme spolu, jsme podnikli několik velkých výprav s nejnutnější výbavou, a protože záliba v cestování nás drží stále, rozhodli jsme se v tom pokračovat, když teď budu mít volný čas až do konce života, a pořídit si na to pojízdnou základnu. Dosud jsme totiž cestovali buď rodinným kombíkem, nebo - když cesta začínala a končila v letadle - s vercajkem složeným do dvou báglů, vždy ale se spaním ve stanu, zpravidla dvoukilovém o velikosti 130x190 cm, a čím dál častěji jsme si uvědomovali, že na některé věci už začínáme být moc staří.

Rozhodně jsme nechtěli klasický bydlík. Nepotřebujeme v rodině více, než jedno auto, protože buď chodíme pěšky, nebo jezdíme na kole, případně na koloběžce, v posledních letech jsme najezdili nanejvýš pár tisíc kilometrů do roka, a nepřišlo nám jako dobrý nápad provozovat pojížďky kolem komína přes Brno, kde bydlíme, s takhle velkým autem. Nemáme navíc zaručené parkování a velice těžko bychom mohli parkovat s bydlíkem na ulici kousek od centra, kde se hledá velice obtížně místo k zaparkování i pro normální auto. Samozřejmě taky víme, že doopravdické bydlíky mají často problémy s vjezdy do měst a platí pro ně i různá jiná omezení, nehledě na to, že čím větší auto, tím hůř se s ním manévruje. Měli jsme tudíž představu, že si pořídíme campervan, který je pro dva lidi zvyklé na "gypsy way", jak to kdysi nazval jakýsi Nor, kterého jsme na jednom z výletů potkali, naprosto dostatečný a je přece jen menší a skladnější. 

Při výběru jsme předem vyloučili Multivan, protože jsme si nechtěli brát na nákup auta hypotéku. Jako ideální, pokud jde o poměr cena : výkon, nám přišel zánovní Transit Nugget, výsledek spolupráce Forda s Westfalií. Teď ale kde ho sehnat. Spousta se jich sice nabízela na serveru mobile.de, ale představa, že pro auto pojedeme bůhvíkam do Německa a v Německu budeme muset taky řešit všechny případné problémy, se nám vůbec nelíbila. Pak se na konci roku 2023 konala v Brně výstava Camping a caravaning. Rozhodli jsme se zajít tam, podívat se a taky nachytat rozumy, když už se na to chceme taky dát. Skončilo to tak, že jsme si koupili dvě velmi skladná skládací křesílka, nepromokavý cyklistický batoh a k tomu auto jménem Eura mobil Karmann Duncan 545 (tak to je napsáno v technickém průkazu), vestavbu do Transitu, kde je kromě obvyklé kuchyně s ledničkou taky naftové topení s bojlerem a k tomu sprchový kout se záchodem, takže "all inclusive", což je u téhle kategorie aut výjimka, a tudíž nám okamžitě padlo do oka. Navíc bylo hned k mání, nové a s kompletní zárukou. Sice je s ním taky obtížné najít místo na parkování, protože je o třičtvrtě metru delší a bezmála o půl metru širší, než kombík, kterým jsme dosud jezdili, takže na standardní parkovací místo se na šířku vejdeme nanejvýš jen taktak a na délku mnohdy ne, ale v tomto směru jsme nic lepšího nemohli čekat. Protože je to podle technického průkazu dodávka, netýkají se ho omezení pro obytná vozidla. 

Zbývalo zaplatit, zajet do Police nad Metují k panu Reslovi a auto si odvézt domů. Naše poslední auto bylo holčička a jmenovalo se Zuzanka, a protože tohle byl od pohledu kluk silák se stosedmdesátikoňovým motorem (a tomu odpovídající chutí k jídlu), dostal jméno Zuzan (Kenny Rogers by řekl A man named Sue). Od loňských velikonoc tedy cestujeme se Soňou v pojízdném hotelu Zuzan a z něj vyrážíme na výpravy pěšky i na kolech.

Jako návštěvník internetu jsem si nemohl nevšimnout množství cestovatelských stránek, které se v posledních době vyrojily. Když jsem si je pročítal, občas jsem nabýval dojmu, že píše každý, komu se podařilo zprovoznit si webové stránky a podniknout nějaký výlet, a nejdůležitější je pochlubit se a ukázat selfie s divem světa v pozadí. Řekl jsem si tedy: když všichni, proč ne já, překonal vrozenou uzavřenost a rozhodl se taky sdílet naše cestovatelské zážitky, ať už se Zuzanem, nebo bez něj, už proto, že v důchodu toho nemám moc na práci a psaní mi přišlo jako příjemný způsob trávení části volného času. Proto je tady tedy tento blog, který mi vyrobila Soňa k narozeninám. Správně by se měl asi jmenovat Kolda's family on the road, případně nějak úplně jinak, ale tohle je nejkratší, co mě napadlo.

Jedna z dcerek mi doporučovala, ať se soustředím na vybranou cílovou skupinu. To je ale problém. Cílovou skupinou jsem totiž především já sám a blog píšu sobě pro radost. Pokud se ale bude líbit i někomu jinému, nebo v něm někdo najde něco užitečného, budu jedině rád.