Zlaté tróhelník
Jeden ze spolužáků na základce místo "trojúhelník" říkal s typickým brněnským akcentem "tróhelník". Vzpomněl jsem si na něj i na to slovo, když se přiblížil tento bod programu, který samozřejmě nemohl chybět. Doufal jsem, že na začátku května by tam nemuselo být tolik lidí, jak obvykle bývává v hlavní sezóně, ale nebyl jsem si vůbec jistý, že to tak bude.
V plánu jsem měl přijet večer do kempu v Skjólu, který leží mezi Geysirem a Gullfossem, ráno co nejdříve vyjet ke Gullfossu a přes Geysir to vzít k Thingvelliru. Skutečnost byla ale trochu jiná, jako už několikrát na této cestě. Už když jsem hledal kemp ve Skjólu na mapě, podle níž jsme museli jet, protože navigace Skjol neukázala, nenašel jsem jej. Když jsme tam pak k večeru a za deště přijeli, zjistili jsme, že kemp je zrušený. Nejbližší kemp byl podle navigace i mapy v Geysiru. Vrátili jsme se proto tam, ale zjistili, že otevírat se bude až za týden. Uvažovali jsme tedy o možnosti dvakrát zaplatit poplatek (maximální doba parkování byla totiž osm hodin) a přenocovat na parkovišti, protože jsme si nebyli jisti, jestli budou otevřené další kempy v okolí. Pak nás napadlo, že pokud už to má být tak, lepší bude přejet na parkoviště u Gullfossu na konci trasy. Měli jsme štěstí hned dvakrát. Jednak proto, že parkoviště bylo kupodivu neplacené, a jednak proto, že jsme noc bez problémů přečkali zastrčení mezi stavební stroje. Když jsme viděli název stroje stojícího vedle nás, napadlo nás, že Velký duch nám držel palce. Večer přestalo pršet. Vyrazili jsme k vodopádu a měli jej sami pro sebe, stejně jako v šest hodin ráno, když jsme si návštěvu zopakovali.
Po potravě ducha jsme si dopřáli potravu těla a po snídani se vydali ke Geysiru. Protože bylo pořád ještě příliš brzo na zájezdy z Reykjavíku, procházelo se po stezce připomínající Soos u Františkových Lázní s poněkud zvětšenými "atrakcemi" jen celkem málo lidí. Upřímně řečeno mě Strokkur, který zaskakuje za už dlouho nečinný Geysir, tak trochu zklamal. Voda sice vystřikuje vždy po pár minutách, ale jde vždycky jen o jeden výstřik do nevelké výšky, který může člověk čekající s fotoaparátem snadno promeškat. Řekl bych, že karlovarské Vřídlo je mnohem efektnější. Hlavní výhoda celého geoparku pak je, že "atrakce" jsou na jednom místě a člověk se moc nenachodí, když je chce vidět, takže organizátoři autobusových zájezdů nemají problém se sháněním oveček.
Posledním bodem programu byl Thingvellir. Tahle oblast je velice významná pro historiky, geology i milovníky krajiny. Už od roku 930 se tady totiž každoročně scházel Althing nazývaný dnes nejstarším parlamentem světa. Skládal se z hlav klanů a rodů, přijímal a vykládal zákony a taky trestal provilce, muže oběšením na "hang rocku" a ženy utopením v jezírku. Islanďané si tohoto místa, stejně jako nedalekého Skálholtu, sídla jednoho ze dvou islandských biskupství a střediska vzdělanosti od roku 1000 do roku 1802, neobyčejně váží, a když byla vyhlášena samostatnost Islandu, právě zde se sešel tábor lidu k oslavě. Dnes se tady nachází mimo jiné i letní sídlo islandského premiéra a vedle něj "národní kostel" a "národní hřbitov", na němž leží buditelé z 19. století. Z geologického hlediska je to oblast, kde se stýkají zemské desky a samotný "historický" Althing měl základnu v "mezeře" mezi nimi, skrz kterou vede začátek okružní trasy. Krajina je pak tady na jedné straně ohraničená dramatickou hradbou skalní stěny, na druhou stranu se otevírá širokým rozhledům.na tisícimetrové vrcholky na obzoru a najde se tu i pár vodopádů, pěkných na pohled, i když se s těmi "doopravdickými" nemohou srovnávat.
Říkal jsem si, že když jsme měli štěstí a vyhnuli se houfům lidí u Gullfossu a Geysiru, v Thingvelliru by jich už tolik být nemělo, protože je to přece jen trochu náročnější procházka, ale opak byl pravdou. Procházka je totiž veskrze symbolická a přizpůsobená i pohybu zdravotně indisponovaných lidí. Co pár metrů tabulky oznamují, kde se právě nacházíte, a kolik metrů (na metr přesně) to je do dalších míst na trase. Nejdelší okruh vyjde snad na pět kilometrů, ale dají se samozřejmě jít i kratší trasy. Není proto divu, že kolem se nachází celkem pět parkovišť (z toho čtyři placená), a lidí jsme tady potkali násobek oproti Geysiru a Gullfossu. To ale procházce nic neubralo na pohodě. Krajina je doopravdy malebná, připomínající spíš veliký anglický park, nikde ani smítko, protože mezi lidmi se proplétají zřízenci sbírající všechno, co z lidí odpadne, hned na několika stožárech vlají islandské vlajky a z četných informačních tabulí jsme se toho dozvěděli spoustu o historii tohohle pozoruhodného místa.
Jen na okraj: Islanďané si na svoji vlajku velmi potrpí. Tam, kde byla v kempech recepce, stejně jako před infocentry byla ráno na stožár vztyčována a večer z něj zase sundávána státní vlajka a s vlajkami na stožárech i budovách jsme se potkávali mnohem častěji, než je v Čechách zvykem.
Tento bod programu, který jsem považoval za kritický a měl z něj předem docela osypky, jsme tedy nakonec zvládli podle představ, protože i počasí, které ráno bylo docela odpudivé, se během dne spravilo. Čeká nás samozřejmě ještě Reykjavík, kde bude určitě přelidněno, ale snad to ve zdraví přežijeme a pak už pojedeme zase směrem od lidí.
to be continued