Z Ivančic do Kounic

Tenhle cyklovýlet, který vede z Brna přes Střelice, Ivančice, Dolní Kounice, Ořechov a Rajhrad patří mezi moje oblíbené. Mezi jeho výhody patří (s výjimkou úseku z Tetčic do Ivančic) nevelký provoz. I tak se na něj ale vydávám raději o víkendu, kdy je na silnici větši klid. Mezi nevýhody naopak vždycky patřiil i na tristní poměry v okolí Brna neobvykle strašlivý povrch silnic. Snad nejhorší to bývalo mezi Moravskými Bránicemi a Dolními Kounicemi, kde silnici tvořila pestrá a hustá směs děr a záplat. Navíc v Dolních Kounicích loni začali rozšiřovat kanalizační síť a silnice byla úplně uzavřená. Nedávno ale opravili dříve hrbolatou a záplatovanou silnici mezi Střelicemi a Tetčicemi a totéž se teď děje v samotných Střelicích, byť za cenu dočasného provozu podle semaforů. Minulé úterý jsem se pak od kamaráda, který právě v této části Dolních Kounic bydlí, dozvěděl, že kanalizace je dokončená a silnice průjezdná. Nastal tedy čas zase jednou se tam vypravit.

Nejvíce se vždycky těším na úsek mezi Neslovicemi a Rajhradem. Napřed se totiž člověk sveze čtyřkilometrovým klesáním do Ivančic, odtud trasa pokračuje malebným údolím Jihlavy do Dolních Kounic, po překonání krátkého stoupání se začnou otevírat výhledy do krajiny napřed po cestě do Ořechova a pak v dalším klesání do Rajhradu. Cestu navíc lemují pozoruhodnosti stojící za zastavení, pokud člověk jede na výlet a ne na trénink.

Užitečné je v Ivančicích odbočít z hlavní silnice projíždějící městem na náměstí. Ivančice jsou sice dnes venkovským městem, v minulosti byl jejich význam ale větší a tomu odpovídá i podoba centra města, které je památkovou zónou s několika cennými renesančními domy a paláci. Až do bitvy na Bílé hoře totiž byly Ivančice jedním z významných center českých bratří a místní rodák Alfons Mucha na jednom z obrazů cyklu Slovanská epopej, který je k vidění nedaleko odsud na zámku v Moravském Krumlově, zobrazil - samozřejmě s velkou dávkou umělecké licence - zdejší bratrskou tiskárnu, které zde v té době existovala a fungovala. Na svého nejslavnějšího rodáka prý zůstala památka i v místním kostele s typickou věží, kde vyřezal jako kluk do lavice svůj monogram, ale ten jsem neobjevil. Muchův památník je pak v jednom z domů na náměstí. Dosud jsem měl ale smůlu a nepodařilo se mi do něj probojovat.

Silnice pokračuje dál po proudu Jihlavy. Hned na městem se začíná řeka vzdouvat, protože o kousek níž leží Stříbský mlýn. Po levé straně silnice člověk mine pozůstatky pokusů udělat z tohohle místa turistické centrum. Budovu mlýna obrostlou zelení po pravé straně silnice pak zdobí výrazný nápis Penzion pro pohozené pány. Lámal jsem hlavu, proč se to jmenuje zrovna takhle, a napadaly mě různé myšlenky, například jestli to není náhodou šifra pro hampejz, protpže v seznamu ubytovacích zařízení se takové místo nevyskytuje. Pak jsem objevil povídání, ze kterého jsem se dozvěděl, že název vznikl tak, že výtvarnik, který je majitelem mlýna, do něj zval kamarády výtvarníky, jejichž díla zdobí exteriér budovy, a kteří sem obvykle přijížděli bez partnerek.

O další kousek níž po proudu je třeba zvednout hlavu. Vysoko nad údolím se totiž klene viadukt, po kterém vede železnice ze Střelic do Hrušovan nad Jevišovkou. Vedle současného betonového mostu pak zůstalo stát torzo příhradové železné konstrukce bývalého mostu, místními nazývaného Železňák, postaveného v letech 1868-1870 jako první celoželezný most v celém Rakousku-Uhersku. Původní most sloužil až do konce sedmdesátých let minulého století. Pak přestal vyhovovat požadavkům na bezpečnost, protože věk se na něm podepsal, a proto byl vybudován vedle něj nový most. Několikrát jsem vlakem jel jak přes starý, tak přes nový most, a vždycky to byl zážitek. Oba mosty jsou totiž jednokolejné a tudíž úzké. Když se člověk podívá z okna vlaku, vidí rovnou do údolí pod sebou, a pohled je to závratný, protože údolí je o čtyřicet čtyři metrů níž. Záměrem bylo ponechat starý most jako technickou památku, ale chyběly peníze na údržbu. Nakonec bylo rozhodnuto, že z piety zůstane zachováno aspoň první mostní pole a první pilíř. Mezi lidmi se traduje, že původní most byl dílem samotného Gustave Eiffela, případně jeho projektové kanceláře. Není to ale pravda, projekt je originál Made in Austria-Hungary. Rovnou pod mostem je pak stellplatz vyzdobený stylovými dekoracemi.

Projíždím Moravskými Bránicemi a po fungl nové silnici se blížím do Dolních Kounic. Dlouho jsem si myslel, že se tak jmenují, protože mají něco společného s mocným rodem Kouniců, dozvěděl jsem se ale jdnak, že Kounicové neměli s Kounicemi nic společného, a jednak, že název vznikl už pradávno a úplně jinak. Otevírá se výhled na řeku s řadou nízkých baráčků na pravé straně a kaplí svatého Antonína na kopci vlevo. Největším zdejším tahákem jsou pozůstatky kláštera Rosa coeli. Klášter byl založen premonstráty už koncem dvanáctého století. Zanedlouho zbohatl tak, že mohl financovat dokonce stavbu hradu na svou ochranu vybudovaného nad ním. Zlaté časy ale skončily na počátku šestnáctého století. Probošt se totiž chtěl oženit s jednou z jeptišek a proto přestoupil na luteránskou víru. To samozřejmě nemohlo zůstat bez následků a protože porušovat katolické církevní předpisy začal velká část osazenstva, konvent fakticky zanikl. Po nějakou dobu byly budovy udržovány v jakž takž zachovalém stavu, protože koneckonců to byl majetek, který se dal prodávat, nebo zastavovat, nakonec ale kostel i konvent propadly zkáze. Když jsme se tam vypravili v roce 1966 se Zeměpisnou společností, byla stavba naprosto pustá, bez jakékoliv ochrany a jakéhokoliv zabezpečení. Po úzkém točitém schodišti se tehdy dalo vyjít na vrchol zdi v rohu bývalého kostela a shora pozorovat prázdný prostor kostela i rajského dvora. Podruhé jsem tam byl asi o půl století později. Bylo vidět, že byly provedeny aspoň základní záchranné práce, aby pozůstatky budov už dále nechátraly, a v rajském dvoře je instalována panelová expozice, ze které se návštěvník může dozvědět něco o historii. V podstatně lepším stavu jsou veřejnosti nepřístupné obytné budovy barokního původu.

Rovnou nad klášterem se vypíná mohutný zámek, který vznikl renesanční přestavbou původního hradu. I ten dostal v průběhu času notně na frak. Bylo to na něm dlouho vidět už od pohledu. Někdy asi před dvaceti lety pořádali majitelé den otevřených dveří a za nevelký poplatek sloužící jako příspěvek na obnovu bylo možné si projít část paláce, tehdy zcela nazařízeného a jen střídavě osazeného okny. Rekonstrukce ale pokračovala a v současnosti je zámek zvenčí v mnohem lepším stavu a údajně zpřístupněný k prohlídkám.

Třetí z nejviditelnějších památek je poutní kaple svatého Antonína na kopečku na protější starě řeky. Byla vybudována v sedmnáctm století jako prosebná (a o století později přestavěna) a traduje te, že od té doby ustaly do té doby časté katastrofy, které se na městečko valily. Na prosebných poutích se proto scházely davy z širokého okolí až do doby, kdy je císař Josef II. zatrhl. Měšťané si sice nakonec vyškemrali, že pouti mohly pokračovat, už to ale nebylo ono. Pokusil jsem se dojet k ní na kole. Nepočítal jsem sice, že by mohla být otevřená, doufal jsem ale, že od ní bude pěkný rozhled do údolí, protože stojí rovnou na hraně kopce nad městečkem. Odbočka je vyznačená na vrcholu stoupání směrem na Mělčany. Zprvu to šlo aspoň jakeš takeš po rozbité asfaltce. Ta se ale změnila na klasickou šutrovatou polní cestu, po které jsem si netroufl na silničce dalšího půl kilometru ke kapli pokračovat. Sorry jako, ale buď pěšky, nebo na kole vhodném na ježdění po polňačkách.

Z návrší následuje sjezd do Mělčan. Odtud silnice zase stoupá a pak se rozprostře výhled široko do krajiny s Ořechovem na obzoru. Na konci Ořechova silnice míjí napřed památník a hned vedle zaujme věž z tanku T 34 na kamenném podstavci. Vždycky jsem tomu věnoval jen pohled. Tentokrát mi to ale nedalo, zastavil jsem jsem a šel to prozkoumat zblízka. Zjistil jsem, že věž tanku je dominantou pohřebiště několika set rudoarmějců padlých v bitvě, která tady na samém sklonku druhé světové války zuřila osm dnů, a kromě hromady lidských obětí přinesla i zkázu podstaté části městečka, vybudované péčí Ruské federace, a to vedle památník míru, vybudovaný pro změnu za bolševika. Ani památník, ani pohřebiště nebyly v úplně dobrém stavu a hlavně začínal být vidět nedostatek péče. Samozřejmě čtu každý den, jací jsou Rusové darebáci, a doteď mám v hlavě pocit bezmoci a ponížení, když nás přišli naši soudruzi v čele se sovětskou armádou vytáhnout ze spárů kontrarevoluce v srpnu osmašedesátého roku, ale historie je jen jedna a neměli bychom na ni zapomínat, i když zrovna teď s Rusy nekamarádíme. Bylo by fajn vzpomínat, že nás "v roce čtyřicátom pátom", jak zpíval Vyčítal, osvobodili ti s bílou hvězdou a ne ti s tou červenou, ale protože nejsme ve Zplzni, bylo to holt jinak.

Z Ořechova silnice s nově položeným asfaltem a krásným výhledem až k Pálavě klesá do Syrovic. Odtud je to pak už jen pár kilometrů do Rajhradu s benediktínským klášterem a památníkem písemnictví na Moravě a po cyklostezce kolem Svratky zpátky do centra Brna.