Vimperk

Dalším cílovým městem Zlaté stezky v Čechách a našim dalším cílem byl Vimperk. Cestou jsme se zastavili v Gusinci podívat se na rodný dům Jana Husa. Když jsem ho viděl, nabyl jsem dojmu, že je to s ním podobné jako s rodným domem Klementa Gottwalda neblahé paměti v Dědicích u Vyškova. Je totiž všeobecně známo, že oba pocházeli z velmi chudých poměrů, ale velikost a podoba Husova rodného domu tomu ani náhodou nenasvědčuje, a odhaduju tudíž, že tyhle památky vznikly teprve dodatečně, aby se národ měl kam chodit dívat a případně klanět.

Přes noc se změnilo počasí z teplého babího léta na podzim a připomnělo nám lidovou moudrost, která praví, že na Šumavě je deset měsíců v roce zima a zbývqjící dva měsíce menší zima. Ostatně německé jméno Vimperka je Winterberg. V mládí jsem tam několikrát s kamarády byl, protože ve městě bylo tehdy zázemí Šumavského maratonu, s městem jsem se ale neseznámil. Přijížděli jsme totiž večer před závodem, přespali v tělocvičně školy v nové části města, ráno nás autobusy odvezly na Zadov, kde byl tehdy start a cíl závodu, a po závodě jsme sedli do auta a vydali se domů, bo do Ostravy to bylo sakra daleko. Obecně tehdy Šumava požívala pověst nehostinné oblasti kousek od hranic s cedulkami, že do oploceného hraničního pásma začínajícího pro jistotu už několik kilometrů od hranic, je zákaz vstupu, a hojně osídlené armádou. Hlavně pro mladé muže, kteří nedosáhli na modrou knížku, pak byla představa dvou let strávených v některém z četných zdejších bojových útvarů noční můrou. Byl jsem tedy docela zvědavý, co z toho zůstalo dosud a jak se Vimperk vypořádal s nepochybnou ztrátou strategické důležitosti. Měl jsem přitom trochu strach, že uvidím to, co v jiných příhraničních oblastech hlavně na jesenicku, tedy zmar, který nastal po roce 1989, kdy odtud zmizel průmysl a s ním i možnost najít si zaměstnání, a agónii trvající až dosud.

Realita byla ale díkybohu jiná. Staré centrum města s náměstím Svobody do kopečka je opravené a upravené a najdete na něm fůru historických domů. Třeba v domě U slona začal v polovině devatenáctého století pan Steinbrenner svoji podnikatelskou kariéru postavenou na náboženské toleranci, protože tiskl jak křesťanské modlitební knížky, tak korán zejména v miniaturním provedení, a v dobách největší slávy zaměstnávaly jeho tiskárny až šestnáct set lidí, což je na poměry zdejšího osídlení (ve Vimperku nežilo ani pět tisíc obyvatel) docela neuvěřitelné číslo. Na hodinovou věž na spodním konci náměstí vás na požádání zavedou za nevelký poplatek ochotné pracovnice infocentra, a ukážou vám třeba nejstarší zvon jménem Mariahilf, který na rozdíl od svých kolegů přežil všechny pohromy od středověku až dosud, a unikl i roztavení za účelem výroby děl v průběhu obou světových válek. Na spodním konci centra kolem parku zase najdete důstojné budovy dokládající rozkvět na konci devatenáctého století. Celé centrum udržované a má se čile k světu, i když bylo vidět, že je po letní sezóně, a lidi se moc nehemžili (ne že by nám to vadilo).

Za obsáhlejší zmínku pak stojí místní zámek. Ten ve své historii prodělal několik změn. Na konci šestnáctého století byl hrad, který tady do té doby stál, přebudován na rodové sídlo. Od začátku osmnáctého století, kdy připadl Scwarzerbergům, začal sloužit jako sídlo jejich lesní správy a na tom se v zásadě nic nezměnilo ani když soudruzi přijali v roce 1947 zákon nazývaný Lex Schwarzenberg a rodový majetek vyvlastnili. Místo panských úředníků se totiž do něj nastěhovali úředníci ze Státních lesů, Tipl bych si ostatně, že to byli s výjimkou Němců, kteří odešli, nebo byli odejítí, titíž lidé jen s novým razítkem zaměstnavatele v občance. Kalamita nastala teprve po roce 1989, protože úředníci se vystěhovali a zámek, který ztratil využití, začal pustnout. Díkybohu se jej ujal posléze stát a od roku 2014 probíhají opravy, které mají uvést do původní kondice napřed horní a pak i dolní zámek, opevnění a okolí. Horní zámek už funguje a dá se v něm strávit několik příjemných hodin jednak komentovanou prohlídkou obytných prostor a jednak v regionálním museu, kde si můžete třeba zkusit, jak daleko dojedete z kopce se saněmi naloženými dřevem.

Není pak od věci vypravit se na procházku kolem centra a prohlédnout si přinejmenším dochovalé části městského opevnění, třeba bránu, kterou vstupovala do města Zlatá stezka. Můžete se taky projít kolem zámku, nebudete-li mít štěstí a bude zavřeno podívat se aspoň zvenčí na hrádek Haselburg, kostel svatého Bartoloměje a kapli Čtrnácti pomocníků, podívat se do arboreta, nebo si v poeziomatu na nově upravených stezkách vytočit některý z místních příběhů. Že Bavorsko je za kopcem si člověk připomene hlavně při pohledu na dům U jelena, který jakoby z oka vypadl domům třeba v Oberammergau. Jen o kousek dál je to ke Kláštereckému viaduktu. Na kraji města ve směru od Kašperských Hor pak najdete pidisklárnu, kde se můžete dívat pod ruce pánovi a paní tvořícím ze skla nejrůznější předměty od sklenic po figurky, a sklenici si taky sami můžete vyfouknout, samozřejmě za pomoci pana mistra. V tomhle městě se zkrátka určitě nudit nebudete.