V ráji šumavském

Už v roce 1986, kdy jsme se poprvé vydali na Šumavu, jsem si poopravil do té doby zastávaný názor, že tohle místo raději nebrat. Samozřejmě to bylo za minulého režimu, kde už na kraji Modravy byly k vidění ostnaté dráty s posedem s cedulemi, že dál se nesmí ani náhodou, a na Černé a Čertovo jezero se nedalo dojet jinak, než autobusem, protože soukromá auta tam nepustili. Nevím sice proč, nedokážu si totiž představit, že by chtěl někdo projet zrovna odtud osobním autem na druhou stranu hranice, ale zkrátka to tak tehdy bylo. Panovalo ale vlídné léto, provozovali jsme procházky s tehdy malými dcerkami obvykle tak, že jsme někam došli a já klusal zpátky ke startu a dovezl auto, kterým jsme se pak vrátili co kempu v Anníně, kde jsme měli na týden objednanou chatku. Od té doby tudíž vím, že na Šumavě není určitě hůř, než na jiných horách. V posledních letech je to spíš naopak, protože sousedství s Německem přináší do kraje peníze, novou, nebo obnovenou infrastrukturu i návštěvníky, a tenhle kraj taky objevili a oblíbili si Holanďané, takže chcete-li se vypravit do okolí Lipna, naučte se chrochtat po holandsku.

Protože počasí přálo, nemohli jsme si nechat ujít aspoň ochutnávky Šumavy na výletě na Libín, kolem Zadova, v Kubově Huti a ve Volarech s typickými roubenými (původně bavorskými) horskými domy, které se vyznačují zejména tím, že lidé, zvířata i zásoby byli pod jednou střechou. Váže se k nim typická historka. Těchhle nízkých jednopatrových srubů rozplácnutých do šířky bylo v minulosti ve Volarech a v jejich okolí spousta. Ještě na konci druhé světové války jich tam bylo okolo dvou stovek a Volary byly dokonce místem s největší koncetraci srubových domů v Evropě. Původní obyvatelstvo bylo ale odejíto, noví osadníci chtěli bydlet ve zděných domech a kompetentní pumprdenti razili názor, že tyhle dřevěnice tak nanejvýš zavazí, a valem jich proto ubývalo. Teprve někdy v šedesátých, nebo sedmdesátých letech někoho napadlo, že je to vlastně unikát. Byla zformulována definice volarských alpských domů a bylo rozhodnuto o jejich ochraně. V té době už ale toho nebylo moc, co by se dalo chránit, protože jich zůstalo už jen posledních osmnáct a ani jeden se nedochoval v původním stavu. Zaplaťpánbůh ale aspoň za to. Podobně to ostatně dopadlo i s typickými seníky, které z krajiny vymizely docela.