V Netolicích chcípl pes

Do Netolic nás zavedla hlavně nouze. Soňa totiž potřebovala najít místo pokryté signálem, ze kterého by mohla komunikovat na dálku, času bylo málo a Netolice byly jediné místo v okolí, kde se dalo pokrytí s jistotou předpokládat. Zuzana jsme odstavili na náměstí před hotelem, Soňu jsem nechal pracovat v autě a hodinu času se rozhodl strávit prohlídkou města. Hned naproti hotelu je děkanský kostel Nanebevzetí panny Marie, asi byla boží matka v kraji oblíbená. Viděl jsem, že dveře jsou otevřené, a napadlo mě podívat se dovnitř. Zaujala mě přitom paní, která se přijela pomodlit na kole, ale nenechala ho stát venku, jak by se dalo očekávat, a vzala si ho pro jistotu dovnitř. Uvnitř kostela panovalo ticho. Kromě té paní a mě tam byl už jen člověk v bílém hábitu modlící se na klekátku po pravé straně oltáře, a možná právě ta scénka spolu s padajícím soumrakem dodala tomu místu trochu jinou atmosféru, než jakou obvykle vnímá nevěřicí pes při návštěvě kostela. Hned vedle jsem si pak na budově děkanství všiml pamětní tabule, že zde strávil noc svatý Jan Nepomuk Neumann. Nevěděl jsem v tu chvíli, kdo to je, a dozvěděl jsem se to o pár dnů později v prachatickém muzeu. Uličkou jsem prošel na hlavní náměstí a odtud jsem si udělal kolečko, kam mě oči a nohy vedly. Přitom jsem zjišťoval, že bolševické časy se Netolic nedotkly a do podoby jeho centra nezasáhly. Celé centrum a nejbližší okolí tvoří zpravidla přízemní, nebo nanejvýš jednopatrové vesnické domky a "nová výstavba" stojí až opodál. Maloměstský dojem zvyšují i výkladní skříně obchodů zamrzlé na počátku devadesátek, jaké ve větších městech člověk už dávno nepotká. Venkovský ráz snad nejvíce vyniká v ulici Za potokem, kde stojí v řádce kolem silnice a Bezdrevského potoka protékajícího městem mrňavé a od pohledu staromordní, jak říkají mé dcerky, domky. Celý ten starosvětský pocit zvyšovalo, že večer byl na krku, dne ubývalo a venku nikde nikdo.