Sváteční vyjížďka

Název jsem si vypůjčil ze slavného italského filmu, se kterým výlet ale neměl nic společného. 

Protože 28. října je státní svátek a dalo se tudíž předpokládat, že než se začnou Brňáci vracet ze svých haciend, bude na silnici klid, a taky proto, že po ránu se z modré oblohy smálo sluníčko, dospěl jsem k závěru, že je nutné takový den oslavit na kole. K takovému rozhodnutí ostatně dospívám takřka každý den, svátek nesvátek, takže dnešek jen potvrdil pravidlo.

Za cíl cesty jsem si vybral okolí slavkovského bojiště. Blíží se výročí bitvy, která proběhla 2. prosince 2005, a do těch míst jezdím rád. Silnice se tady mírně houpá, takže ježdění je pohodové, a protože krajina je otevřená, takřka nepřetržitě se člověk může koukat kolem sebe a dohlédne daleko. Nepříjemné to tady bývá jen když začne foukat, protože vítr se může rozběhnout přes pláně, naštěstí ale nefoukalo.

Trasu jsem si vymyslel přes Šlapanice, Jiříkovice, Blažovice a Křenovice do Slavkova, pak přes kopec do Rousínova a odtud přes Viničné Šumice, Pozořice a Tvarožnou na Rohlenku a domů.

Počasí přeje, vítr nefouká, aut je na silnici jen pár a cesta pěkně utíká. Ze Šlapanic jen to kousek do kopce a pak už se krajina otevírá. Není divu, že si právě toto území vybrali za bojiště. Les se tady takřka nevyskytuje a z několika návrší, která si vojevůdci vybrali za své stanoviště, je dobrý přehled o všem, co se kolem děje. Samotná bitva mezi sedmdesáti tisíci Francouzi a devadesáti tisíci spojenci z Rakouska a Ruska pak probíhala na rozlehlém území ohraničeném čárou mezi Slavkovem a Podolím na severu, dále pokračující na jih ke Šlapanicím, Sokolnicím a Telnici, a pak zase na sever přes Újezd a Křenovice. Jedu tedy fakticky po východní hranici bojiště. Nad Křenovicemi potkávám na návrší Zlatá Hora s panoramatickým výhledem na bojiště pomníček padlým v bitvě nad šachtou, v níž jsou pohřbeni, a hned vedle cholerový hřbitov jako památku na epidemie v letech 1836 a 1866.

Z Křenovic sice vede do Slavkova přímá silnice, raději ale jezdívám po asfaltové cestě odbočující kousek za přejezdem doleva, která mě mezi poli přivede na návrší nad Slavkovem k brněnské silnici. Dole se z ní musí odbočit doleva a ve všední den to bývá docela problém, ale tentokrát je provoz odpovídající svátečnímu dni. Na náměstí se zámkem, který býval sídelním zámkem slavného a mocného rodu Kouniců, panuje poklid. Je vidět, že turistická sezóna už skončila.

Ze Slavkova se dá do Rousínova jet dvěma cestami, buď po serpentině do kopce, kde došlo v roce 2006 ke "slavné" loupeži, při níž loupežníci zablokovali obrněné auto a odnesli si z něj sedmdesát sedm milionů korun, které se na rozdíl od loupežníků nepodařilo zajistit, nebo přes Němčany. Volím tentokrát druhou z nich. Za Němčany odbočuji z hlavní silnice, protože kousek do kopce je poutní místo nazývané Lutršték. Když jsem tudy jel poprvé, divil jsem se tomu názvu. Doma jsem se pak podíval do počítače a zjistil, že ke kapli na vršku lidé přicházeli po různých cestičkách. Místní Němci proto místu začali říkat Lauter Stege, neboli samé pěšinky, a místní Češi to počeštili na lutršték. Německý název pak odešel spolu s Němci a zůstal jen ten český. 

Vracím se zpátky na hlavní silnici a napřed do kopce a pak z kopce dolů sjíždím do Rousínova. Míjím přitom hospodu Svornost, která je sídlem stejnojmenného místního katolického vzdělávacího spolku. Jen Bůh ví, v jakých vědách se tady katolíci vzdělávají.

Na horním konci Rousínova odbočuji doprava směrem na Viničné Šumice. Přímo naproti odbočky je u silnice nenápadný artefakt, pamětní deska na orbu, kterou provedl v roce 1769 "k ocenění práce rolnického stavu" (tehdy teprve budoucí) císař Josef II., v Česku veskrze oblíbený, protože za jeho panování byla zrušena robota a byl přijat toleranční patent. Představuju si to tak, že následník se po cestě z Brna nudil a když viděl sedláka Ondřeje Trnku, an orá své políčko (patrně hákem, protože bratranci Veverkovi vynalezli ruchadlo teprve o šedesát let později), napadlo ho, že by si mohl taky zkusit, jak se to dělá, i vystoupil z kočáru a vyryl jednu brázdu. Jen Bůh ví, jestli přitom taky pronesl nějakou sentenci, skrz kterou se tato převratná událost (považte, sám následník pracuje) zapsala do dějin. Legrační je, že je to už v pořadí pátý památník. Každý z předchozích čtyř totiž dříve, nebo později utrpěl újmu neslučitelnou s jeho další existencí. Tenhle ale vypadá, že tady už nějakou dobu je a ještě nějakou dobu tady vydrží. Přejme mu to.

Jméno obce Viničné Šumice jsem měl v mládí jako relikt historie, protože kdo by proboha na sever od Brna pěstoval víno. V posledních letech se tady ale vinice znovu objevily a v Pozořicích funguje Vinařství U Křížů. 

Kolem pozořického raně barokního kostela, který mi tak trochu připomíná pevnost, jak to obvykle u raně barokních kostelů bývá, jedu dál do Tvarožné. Nad vesnicí vyčnívá kopec s kapličkou nahoře. Ten se do roku 1805 jmenoval nepříliš honosně Padělek. Francouzi, kterým připomínal svým tvarem jakýsi jiný kopec, mu ale začali říkat Santon a to jméno se ujalo. Proč ne, vypadá i zní to mnohem líp, než Padělek. Ke kapličce se váže typická historka. Stará zelená střecha dosloužila a proto byla nahrazena novou měděnou, která měla časem zezelenat. Slovy pana Černomyrdina to bylo dobře myšleno, ale dopadlo to jako obvykle. Jednoho rána totiž byla kaplička bez střechy. Byla tedy pořízena nová střecha z železného plechu a protože železo je lacinější, než měď,  vydržela až dosud a svítí červení daleko do krajiny.

Už od Slavkova se zatahovalo a před Rohlenkou začalo mrholit. Musel jsem se proto vzdát plánu zastavit se ještě na Žuráni, odkud řídil Napoleon svá vojska. I tak jsem přijel domů mokrý, protože déšť šel proti mně. Říká se Konec dobrý, všechno dobré. Tenhle konec sice mohl být mnohem lepší, ale i tak to byl hezký výlet a státní svátek jsem si užil, jak náleží.