Šutr ze Zélandu

V hlavní místnosti našeho bytu odděluje kuchyňskou část od části obývací příčka. Na kuchyňské straně se časem nashromáždily nejrůznější předměty. Jednak jsou to suvenýry z cest našich i cest našich dětí, takže tu vedle sebe visí maska z Bali, mandala z Nepálu, bumerang z Austrálie, miska z Mexika i pidiobrázek z Irska. Pak jsou tady "věci s příběhem", který se při pohledu na ně vybaví. Visí tu taky omalovaný valoun, který je suvenýrem s příběhem. 

Mladší dcerka v roce 2007 ukončila bakalářská studia a rozhodla se udělat si roční výlet, než bude pokračovat ve studiu na magistru. Jako cíl si vybrala Nový Zéland, obstarala si vízum work and travel a na podzim vyrazila. Napadlo mě toho využít a dohodli jsme se, že za ní na jaře dalšího roku přijedu a společně podnikneme okružní cestu. Takhle jsme to udělali, Terča si mě vyzvedla na letišti v Aucklandu, naložila mě do Nissanu zhruba tak starého, jako ona, který si za nevelké peníze pořídila, a vyrazili jsme. 

Cesta nás zavedla mimo jiné do Hokitiky, nevelkého města na západním pobřeží jižního ostrova. V průvodci jsme si přečetli, že je tady Jade centrum, kde je k mání největší výběr předmětů z novozélandského národního kamene. Prohlédli jsme si vystavené věci, ale žádná z nich nás nezaujala tak, abychom si ji koupili za peníze, které za ně chtěli. V centru jsme ale objevili taky menší místnost, kde prodával sympatický chlápek malované kameny. Malby sestávaly z kombinace několika málo jednoduchých symbolů, jako mužíček, kiwi, tráva, blesky a slunce, ale byly sympatické zrovna tak, jako jejich tvůrce, a sympatické byly i jejich ceny. Každý jsme si jich pár koupili pro sebe i jako dárek pro blízké. Pán nás sledoval, když jsme si povídali, a pak se nás zeptal, jestli náhodou nejsme Poláci. Když jsme řekli, že jsme z Česka, začal se rozplývat nad Martou Töpferovou, která právě v té době slavila velké úspěchy na streamovacích kanálech. 

Marta Töpferová koncertovala v Janských Lázních, kde jsem byl v té době na léčení a připravoval se na běžkařskou sezónu, v prosinci toho roku. Po koncertě bylo možné si koupit cédéčka, jak to už obvykle bývá. Možná proto, že vánoce už klepaly na dveře, mě napadlo, že bych mohl udělat tomu protinožci radost. Vybral jsem cédéčko s lidovkami předpokládaje, že tuhle muziku ten pán určitě nebude znát. Marta Töpferová se totiž proslavila latinskoamerickými písněmi zpívanými melancholickým hlasem za doprovodu čtyřstrunné kytary cuatro. Doufal jsem, že se mi podaří získat věnování s podpisem, když zpěvačce řeknu, proč to chci, ale zpěvačka se mezitím vytratila. Obstaral jsem si bublinkovou obálku, napsal na ni Mr. Stonepainter Jade center Hokitika New Zealand, cédéčko dal dovnitř spolu s dopisem s vysvětlením a přáním k vánocům a novému roku, zanesl jsem to na poštu a odeslal. Jak už to obvykle dělávám, do horního levého rohu jsem napsal svoje jméno a adresu, už proto, že jsem nepředpokládal, že zásilka dojde. 

Někdy zkraje února jsem našel ve schránce tlustý dopis z Nového Zélandu. Když jsem ho otevřel, našel jsem v něm poděkování a taky valoun s krásnou malbou kiwíků, sluníčka a snad stromu, nebo blesku. Jako člověkovi, který vyrůstal a prvních třicet šest let života prožil v totalitě, která se vyznačovala kromě jiného cenzurou a kontrolou zahraniční korespondence, mi přišlo jako malý, nebo spíš velký zázrak, že dopis našel adresáta na protější straně zeměkoule, přestože jsem neznal jméno, ani pořádnou adresu toho, komu jsem ho poslal.

Tenhle šutr mám ze všech těch věcí, na které se koukám kdykoliv usednu k jídlu, asi nejraději, právě kvůli té historii, která jej ke mně přinesla, a ze které jsem si vzal poučení, že svět (taky někdy) funguje.