Soutěska pokroku

Vznik Studlagilu jako turistického magnetu je docela paradoxní. Obvykle je to totiž tak, že hospodářský rozvoj přírodě tak úplně nepřeje a často přírodní památky padnou na vrub pokroku. V tomto případě to ale bylo naopak. Řeka Jökulsá a Dal (na mapě Jokla) si na mnoha místech vyhloubila koryto mezi čedičovými skalami a schovala se do soutěsky. Protože byla (a je dosud) velmi vodnatá, soutěsky byly zaplaveny do velké výše. Tak to bylo až do nedávné doby. Američané (!!!) se totiž rozhodli vybudovat v Reydarfjörduru hliníkárnu. Už ten nápad je sám o sobě docela pozoruhodný: vybudovat mamutí fabriku, a navíc prvovýrobu s nikoliv nevýznamnými environmentálními dopady, v cizí zemi, která určitě nepotřebuje tolik hliníku, kolik ho fabrika vyprodukuje, a navíc si zakládá na svém přírodním bohatství a ekologických a environmentálních standardech, nehledě na to, že bauxit se na Islandu netěží, ale musí se na ostrov dovážet. Důvod byl ale docela jednoduchý. It's economic, you stupid, jak by řekl bývalý americký prezident pan Clinton. Výroba hliníku je totiž extrémně energeticky náročná. Nejdříve je totiž třeba z bauxitu extrahovat loužením v horkém roztoku hydroxidu sodného kysličník hlinitý a z toho pak teprve vyrobit hliník, buď elektrolýzou, nebo redukcí. Obě fáze výroby jsou přitom wellmi náročné na spotřebu elektrické energie. Kouzlo spočívá právě v tom, že Island má velké zdroje pro levnou výrobu elektřiny a hliník se tady mohl vyrábět laciněji, než jinde, přestože bauxit se musí dovážet a hliník odvážet přes moře, takže ekonomicky to vycházelo naprosto skvěle. Tento argument orgány, které o výstavbě hliníkárny rozhodovaly, přesvědčil, protože Islanďané mají na peníze čich, a na výstavbu kývly. Aby z toho ekonomika netrčela tak okatě, byla výstavba zabalená do bohulibých řečí o zvýšení počtu pracovních míst, tím i zaměstnanosti a následně blahobytu tohoto zastrčeného koutu země. Jen mimochodem: jde o největší soukromou investici v dějinách Islandu a jednu z největších továren svého druhu na světě s kapacitou až 346 000 tun hliníku ročně, a zatímco o ekonomickém významu nejsou pochybnosti, se sociálními dopady to už tak slavné není, protože práce v hliníkárně místní obyvatele příliš netáhla a pracuje tam proto nezanedbatelné množství Poláků.

Byl tady ale jeden háček. Island sice nepochybně má vhodné podmínky pro využívání geotermální energie a prudké vodní toky umožňují budování malých vodních elektráren, tady bylo ale třeba velkého koncentrovaného zdroje. Někoho proto napadlo vybudovat přehradu s vodní elektrárnou Karahnjúkar. Ta sice měla několik kilometrů řeky schovat do potrubí a snížit její průtok (a taky zaplavit část sobí rezervace), ekonomika byla ale přednější, než protesty ekologů, jak tomu ostatně obvykle bývá, a v roce 2008 byla napuštěná. Když hladina vody v řece klesla, objevila se soutěska v celé kráse čedičových sloupů někde až třicet metrů vysokých a mnohdy všelijak pokroucených působením vnějších vlivů. Tento velice pozoruhodný přírodní útvar si tedy lze "all inclusive" prohlížet teprve posledních zhruba dvacet let. Během nich došlo ke standardnímu islandskému průběhu věcí. Soutěska byla zpopularizována v tisku, objevila se jako součást nabídky v katalozích cestovních kanceláří a stal se z ní "must". Po obou stranách řeky byla vybudována parkoviště s nezbytnými parkomaty a od toho na konci odbočky ze silnice 923, kde jsou i stánky se suvenýry a s občerstvením a záchody, vyhlídková stezka.  

Malou ochutnávku si může člověk dopřát, když zastaví na odpočivadle u mostu, po kterém vede silnice 1 z Fellabaeru do Studlagilu, protože i tady je řeka zaříznutá do soutěsky. Samotný Studlagil je pak přístupný z obou stran řeky. Pohodlnější je ze silnice 1 odbočit na silnici 923, po ní přijet k parkovišti přímo nad soutěskou, sestoupit po schodech a obejít prohlídkovou trasu po chodníčcích ve stěně. Hezčí je přejít most v Klaustursellu a buď jít čtyři kilometry proti proudu podél řeky, nebo si vzdálenost zkrátit na polovinu a nechat auto na placeném parkovišti. Odměnou je hlavně možnost sejít až k vodě a nechat na sebe působit majestátnost třicetimetrových čedičových sloupů. Protože u parkoviště nad soutěskou je kemp, ve kterém se dá bydlet na camping kartu, využili jsme této příležitosti a ještě večer se šli na soutěsku podívat. Druhý den jsme se vrátili do Klaustursellu, tam Zuzana nechali, protože na mapě bylo varování, že cesta je obtížně sjízdná, prošli se k soutěsce, okoukli ji, nafotili a pak zase zpátky. Bylo to sice trochu náročnější, protože v noci spadla teplota hluboko pod nulu, kameny byly občas pokryté vrstvou ledu a tam, kde už odtálo, bylo zase kluzké bahno, voda v řece proudila rychle a od pohledu byla hodně studená, takže spadnout do řeky bych nechtěl ani náhodou, ale s trochou opatrnosti se dalo sejít až k vodě a pohled zespodu za tu námahu určitě stál. Jen na doplnění: poprvé, ale ne naposled jsme se setkali s tím, že nejen Sovětský svaz, ale i Island je země, kde zítra již znamená včera, protože na parkoviště vedla oproti varování standardní šotolinová cesta, o nic horší, než jiné, po kterých jsme tady jezdili.

to be continued