Soutěska pokroku

Vznik Studlagilu jako turistického magnetu je docela paradoxní. Obvykle je to totiž tak, že hospodářský rozvoj přírodě tak úplně nepřeje a často přírodní památky padnou na vrub pokroku. V tomto případě to ale bylo naopak. Řeka Jökulsá a Dal (na mapě Jokla) si na mnoha místech vyhloubila koryto mezi čedičovými skalami a schovala se do soutěsky. Protože byla (a je dosud) velmi vodnatá, soutěsky byly zaplaveny do velké výše. Tak to bylo až do nedávné doby. Američané (!!!) se totiž rozhodli vybudovat v Reydarfjörduru hliníkárnu. Už to samo o sobě je docela pozoruhodné a nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč by měla být mamutí fabrika (a navíc prvovýroba) vybudována v cizí zemi, která určitě nepotřebuje tolik hliníku, kolik ho fabrika vyprodukuje, a navíc si zakládá na svém přírodním bohatství a ekologických a environmentálních standardech. Patrně proto, že jiný rozumný důvod se najít nedal, bylo to odůvodněno zvýšením počtu pracovních míst, tím i zaměstnanosti a následně blahobytu tohoto zastrčeného koutu země. K provozu bylo ale zapotřebí velkého množství elektřiny. Island má sice vhodné podmínky pro využívání geotermální energie a prudké vodní toky umožňují budování malých vodních elektráren, tady bylo ale třeba velkého koncentrovaného zdroje. Někoho proto napadlo vybudovat přehradu s vodní elektrárnou Karahnjúkar. Ta sice měla několik kilometrů řeky schovat do potrubí a snížit její průtok (a taky zaplavit část sobí rezervace), ale protesty ekologů nepomohly a v roce 2008 byla napuštěná. Když hladina vody v řece klesla, objevila se soutěska v celé kráse čedičových sloupů někde až třicet metrů vysokých a mnohdy všelijak pokroucených působením vnějších vlivů. Tento velice pozoruhodný přírodní útvar si tedy lze v celé kráse prohlížet teprve posledních zhruba dvacet let.

Malou ochutnávku si může člověk dopřát, když zastaví na odpočivadle u mostu, po kterém vede silnice 1 z Fellabaeru do Studlagilu, protože i tady je řeka zaříznutá do soutěsky. Samotný Studlagil je pak přístupný z obou stran řeky. Pohodlnější je ze silnice 1 odbočit na silnici 923, po ní přijet k parkovišti přímo nad soutěskou, sestoupit po schodech a obejít prohlídkovou trasu po chodníčcích na stěně. Hezčí je přejít most v Klaustursellu a buď jít čtyři kilometry proti proudu podél řeky, nebo si vzdálenost zkrátit na polovinu a nechat auto na placeném parkovišti. Odměnou je hlavně možnost sejít až k vodě a nechat na sebe působit majestátnost třicetimetrových čedičových sloupů. Protože u parkoviště nad soutěskou je camp, ve kterém se dá bydlet na camping kartu, využili jsme této příležitosti a ještě večer se šli na soutěsku podívat. Druhý den jsme se vrátili do Klaustursellu, tam odstavili auto, protože na mapě bylo varování, že cesta je obtížně sjízdná, prošli se k soutěsce, okoukli, nafotili a pak zase zpátky. Bylo to sice občas trochu náročnější, protože v noci spadla teplota hluboko pod nulu, kameny byly občas pokryté vrstvou ledu a tam, kde už odtálo, bylo zase kluzké bahno, ale s trochou opatrnosti se dalo sejít až k vodě a pohled zespodu stál určitě za tu námahu. Jen na doplnění: na parkoviště vedla standardní šotolinová cesta, o nic horší, než jiné takové cesty, po kterých jsme tady jezdili.

to be continued