Soutěska pokroku

Vznik Studlagilu jako turistického magnetu je docela paradoxní. Obvykle je to totiž tak, že hospodářský rozvoj přírodě tak úplně nepřeje a často přírodní památky padnou na vrub pokroku. V tomto případě to ale bylo naopak. Řeka Jökulsá a Dal (na mapě Jokla) si na mnoha místech vyhloubila koryto mezi čedičovými skalami a schovala se do soutěsky. Protože byla (a je dosud) velmi vodnatá, soutěsky byly zaplaveny do velké výše. Tak to bylo až do nedávné doby. Američané (!!!) se totiž rozhodli vybudovat v Reydarfjörduru hliníkárnu. Už to samo o sobě je docela pozoruhodné a nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč by měla být mamutí fabrika (a navíc prvovýroba) vybudována v cizí zemi, která určitě nepotřebuje tolik hliníku, kolik ho fabrika vyprodukuje, a navíc si zakládá na svém přírodním bohatství a ekologických a environmentálních standardech. Patrně proto, že jiný rozumný důvod se najít nedal, bylo to odůvodněno zvýšením počtu pracovních míst, tím i zaměstnanosti a následně blahobytu tohoto zastrčeného koutu země. K provozu bylo ale zapotřebí velkého množství elektřiny. Island má sice vhodné podmínky pro využívání geotermální energie a prudké vodní toky umožňují budování malých vodních elektráren, tady bylo ale třeba velkého koncentrovaného zdroje. Někoho proto napadlo vybudovat přehradu s vodní elektrárnou Karahnjúkar. Ta sice měla několik kilometrů řeky schovat do potrubí a snížit její průtok (a taky zaplavit část sobí rezervace), ale protesty ekologů nepomohly a v roce 2008 byla napuštěná. Když hladina vody v řece klesla, objevila se soutěska v celé kráse čedičových sloupů někde až třicet metrů vysokých a mnohdy všelijak pokroucených působením vnějších vlivů. Tento velice pozoruhodný přírodní útvar si tedy lze "all inclusive" prohlížet teprve posledních zhruba dvacet let.

Malou ochutnávku si může člověk dopřát, když zastaví na odpočivadle u mostu, po kterém vede silnice 1 z Fellabaeru do Studlagilu, protože i tady je řeka zaříznutá do soutěsky. Samotný Studlagil je pak přístupný z obou stran řeky. Pohodlnější je ze silnice 1 odbočit na silnici 923, po ní přijet k parkovišti přímo nad soutěskou, sestoupit po schodech a obejít prohlídkovou trasu po chodníčcích ve stěně. Hezčí je přejít most v Klaustursellu a buď jít čtyři kilometry proti proudu podél řeky, nebo si vzdálenost zkrátit na polovinu a nechat auto na placeném parkovišti. Odměnou je hlavně možnost sejít až k vodě a nechat na sebe působit majestátnost třicetimetrových čedičových sloupů. Protože u parkoviště nad soutěskou je kemp, ve kterém se dá bydlet na camping kartu, využili jsme této příležitosti a ještě večer se šli na soutěsku podívat. Druhý den jsme se vrátili do Klaustursellu, tam odstavili auto, protože na mapě bylo varování, že cesta je obtížně sjízdná, prošli se k soutěsce, okoukli, nafotili a pak zase zpátky. Bylo to sice občas trochu náročnější, protože v noci spadla teplota hluboko pod nulu, kameny byly občas pokryté vrstvou ledu a tam, kde už odtálo, bylo zase kluzké bahno, voda v řece proudila rychle a od pohledu byla hodně studená, takže spadnout do řeky bych nechtěl ani náhodou, ale s trochou opatrnosti se dalo sejít až k vodě a pohled zespodu za tu námahu určitě stál. Jen na doplnění: poprvé, ale ne naposled jsme se setkali s tím, že nejen Sovětský svaz, ale i Island je země, kde zítra již znamená včera, protože na parkoviště vedla standardní šotolinová cesta, o nic horší, než jiné, po kterých jsme tady jezdili.

to be continued