Puffinové

Puffiny, neboli papuchalky, jsem viděl poprvé na propagačním materiálu kterési cestovky zkraje devadesátek. Zjistil jsem si, že se vyskytují v chladnějších vodách. Když jsme proto jeli v roce 1995 do Norska, doufal jsem, že je uvidím, ale průvodkyně mi vysvětlila, že zrovna tam, kam jedeme, se nevyskytují. Další možnost vidět je měla být na "ptačím ostrově" Skokholm u anglického pobřeží. Vypravili jsme se tam, ale tase jsme neměli štěstí, protože v době, kdy jsme tam byli, byli puffinové na moři. Na moři totiž tráví puffinové v zásadě všechen čas, kdy nevychovávají mladé, a když jsme tam byli, už mladé nevychovávali. Na výpravě do Norska v roce 2017 jsme na Vesterálech objevili výlety lodí na moře k ptačím útesům, kde se měli vyskytovat i puffinové. Vyrazili jsme tam, ale ani tentokrát to nebylo ono, protože jsme je viděli buď ve vzduchu, nebo na hladině, ne ale zblízka. Štěstí se usmálo teprve v roce 2021 na výletě do Skotska. Když jsme z ostrova Mull přepluli na ostrov Iona, zaujal nás poutač, že odsud jezdí lodi k ostrovu Staffa, který se vyznačuje jednak čedičovými útvary a jeskyní, ve které prý psal Felix Mendelsohn Bartholdy symfonii Hebridy, a jednak kolonií puffinů. Počasí právě přálo a proto jsme nezváhali a vyrazili. Odměnou nám byl jednak samotný čedičový ostrov, jednak puffinové. Bylo vidět, že jsou na lidi zvyklí, takže jsme je mohli sledovat z bezprostřední blízkosti a bavit se. Puffinové jsou totiž legrační nejen od pohledu, s velikým zobákem, černobílým kabátkem a oranžovýma nohama, ale jsou legrační i při pohybu na zemi, protože se kývavě batolí, a legační jsou i ve vzduchu, protože mají příliš mohutné tělo oproti křídlům a musí obzvlášť rychle kmitat, pokud se chtějí udržet ve vzduchu. Nejšikovnější jsou paradoxně v moři, jsou skvělí plavci i rybáři a dokážou se potopit až do hloubky 80 metrů. Další příležitost se pak vyskytla na Islandu.

Islanďané mají k puffinům poněkud ambivalentní vztah. Na jedné straně je puffin symbolem Islandu k dostání jako suvenýr na všem možném, počínaje plyšovými figurkami nejrůznějších rozměrů a konče vyobrazením na všech možných oděvních součástkách. Vrcholem nabidky je zřejmě čepice s puffiní hlavou a zobákem místo štítku. Na druhé straně patří puffin na Islandu mezi pochoutky, prý obzvlášť dobrý je pečený. Aby nebylo tak jednoduché je lovit až do úplného vyhubení, je stanoveno, že lovit se smí jen pomocí nástroje připomínajícího podběrák na ryby, nebo síťku na motýly. Stejně je ale divné konzumovat národní symbol.

Na Islandu jsou puffinové k vidění na několika místech. Nejvyhlášenější z nich je Hafnarholmi na východním pobřeží. Protože z Egilsstadiru je to nedaleko, vypravili jsme se tam. Počasí právě "tak úplně" nepřálo. Bylo těsně nad nulou a přes den se mnohokrát spustily prudké přeháňky ze zmrzlého polystyrénu, který bodal do obličeje v prudkém větru. Hafnarholmi je na konci silnice z Borgardfjörduru Estri, malebné vesničky s několika pozoruhodnými ancientními domy a pahorkem Alfaborg na okraji, na kterém se scházeli elfové tak, jak se u nás na Petrovy kameny slétaly čarodějnice. Výběžek je doslova provrtaný norami, ve kterých hnízdí, a dokážu si představit, jaká tam musí být mela, když jsou všechny obsazené. Na prvního máje jich bylo obsazených jen pár a podstatně více puffinů plavalo po hladině.  Díkybohu ale aspoň za to, že jsme puffiny zase viděli v akci, a další výhodou bylo, že počet návštěvníků odpovídal počasí a ročnímu období a nemuseli jsme se tlačit. Docela mě přitom překvapilo, že žijí v družném a poklidném sousedství s racky, kteří výběžek a útes, kterým výběžek pokračuje, taky obývají. Možná proto, že počet návštěvníků na rozdíl od Staffy není omezený, jsou vybudovány dřevěné chodníčky a pozorovatelny, aby ani náhodou nikdo neměl důvod vstupovat mezi hnízda, když se chce na puffiny podívat. Je vidět, že puffinové si na bezprostřední přítomnost lidí zvykli a nenechávají se rušit ve svých zvycích, i když chodník vede v bezprostřední blízkosti jejich nor, takže se člověk může potěšit pohledem na ně skutečně zblízka.

to be continued