Proč bychom se netěšili

Protože jsem měl dva dny volna a kolo v autě, sedl jsem si k mapě a vymyslel si trasu, která mě měla zavést na severozápad a západ od Budějovic směrem do Blanského lesa. Zaujaly mě totiž názvy tamních vesnic a chtěl jsem vědět, jak to vypadá v Křemži, co není Krems, nebo v Brlohu. Městský okruh kolem Budějovic mě ale vytáhl víc na sever, než jsem chtěl, a protože jsem nebyl ochotný se motaqt na kole po městě a pokoušet se trefit správnou trasu, jako nejjednodušší mi přišlo zajet na Hlubokou, tam Zuzana nechat a vyjet si směrem na Týn nad Vltavou a Soběslavská blata. Nenapadlo mě přitom, že kromě elektrárny v Temelíně by na trase mohly být jiné architektonické pozoruhodnosti. Pak jsem ale projížděl přes Komárov, Klečaty, Zálší, Mazelov a Horní i Dolní Bukovsko s ukázkani jihočeského selského baroka na návsích a začal bolestně pociťovat, že jsem si s sebou nevzal ajfouna a nemůžu pořídit fotodokumentaci. Nezbylo mi proto, než si výlet s malými variacemi zopakovat další den s nabitým telefonem. Ten se mi kromě toho hodil i kvůli orientaci, protože ne všude bylo značení, jaké bych si představoval, a první den jsem si kvůli tomu zajel dobrých patnáct kilometrů.

Jihočeskému selskému baroku se tak sice říká, ale se skutečným barokem toho nemá moc společného. Stavby totiž vznikaly vesměs až ve druhé polovině devatenáctého století, kdy lidí na vesnicích zbohatli, ale baroku už dávno odzvonilo. Baroko ty stavby připomínají hlavně průčelími a štíty se zdobnými prvky. Vytvářejí typický kolorit vesnic kolem Budějovic. Když se k tomu přidá ještě rybníček na návsi, návštěvník čeká, kdy se z některého ze stavení vyrojí krojovaný houf a zapěje sbor z Prodané nevěsty.

Jako člověk z jihu Moravy jsem stavby v duchu porovnával s těmi, které máme u nás na Slovácku. Jediný závěr přitom byl, že porovnávat se to dá asi jako hrušky s jablky. Ty "naše" stavby jsou výraznější, protože mívají často pestře malovaná žudra na bílomodrém podkladu. Zdejší stavby jsou zase zdobnější, i když nejčastěji provedené v tlumených barvách, a navíc mají v sobě právě tu "českost". Záleží proto na úvaze a vkusu každého, kdo má možnost srovnávat. Ani náhodou přitom ale nechci zpochybňovat, že jsou ty stavby hezké, a nevadí ani, že to není žádné baroko. Koneckonců zámek v Hluboké, kde jsem vyjížďky končil, taky není žádná gotika…

Vrcholnou ukázkou tohohle stylu jsou Holašovice zapsané do seznamu památek UNESCO, kam jsme se vypravili, když Sonin seminář skončil. Docela mě přitom překvapila hlavně jejich poloha. Podle popisu i obrázků jsem totiž předpokládal, že budou ležet v rovině. Je to ale odlehlá vesnice kdesi "in the middle of nowhere" na úpatí Blanského lesa a jede se tam do kopce. Unikátnost spočívá v tom, že je to ucelený a vzájemně provázaný soubor domů a statků kolem oválné návsi s nezbytným rybníčkem uprostřed. Současná podoba vznikla v sedmdesátých letech devatenáctého století, vesnice je ale o několik set let starší a současná výstavba stojí na středověkých základech. Krásně je to vidět na záběrech pořízených z výšky, pokud si dá člověk práci, aby je našel, nebo měl jako já štěstí a viděl dokument v televizi. Trochu legrační a paradoxní je, že jihočeské selské baroko je vnímáno jako typicky česká záležitost, při sčítání v roce 1910 se ale všichni obyvatelé Holašovic bez výjimky přihlásili k "německému obcovacímu jazyku" a po druhé světové válce byla tehdejší německá většina vysídlena podle Benešových dekretů.

Měli jsme štěstí, na parkovišti stálo kromě nás už jen jedno další auto a náves byla takřka prázdná. Mohli jsme si proto za slunečného podvečera dosyta užít poklidnou atmosféru, než jsme se vydali zase dál.