Prachatice

Nejvýchodnějším místem ze tří cílových měst jsou Prachatice. Zuzana jsme nechali stát ve Zvolenské ulici a vypravili se do centra. Hodně jsem se těšil, protože mě na tohle město navnadil pan Peňás, který je adoroval ve svých Výpravách hned několikrát. První dojem, když jsme přišli na Malé náměstí, byl opravdu velkolepý. Otevřel se totiž před námi pohled na Dolní bránu s kostelem svatého Jakuba. Vstoupili jsme dovnitř plní očekávání a nebyli zklamáni. Díky tomu, že město takřka jako mávnutím kouzelného proutku ztratilo význam, zamrzlo v čase, podobně jako třeba Regensburg v Německu, když ztratil status svobodného města, nebo u nás třeba Mikulov, když se radní rozhodli, že tudy tedy železnice z Vídně do Brna nepovede. Tudíž se centrum dosud zachovalo bez zásadnějších změn a na návštěvníka padne duch renesance, i když ne tak zdobné, jako třeba v Telči, nebo ve Slavonicích. Je to fakticky jen jedna okružní ulice svírající náměstí, ale procházka po ní člověka vrátí o půl tisíciletí zpátky. V duchu jsem děkoval stavitelům, že náměstí uprostřed historického centra je tak malé, že žádného soudruha nenapadlo vyzdobit je brutalistním Priorem uprostřed, jak se stalo ve Znojmě, nebo v Jihlavě. Proti brutalismu přitom nic nemám, ale kombinaci slona a porcelánu doopravdy nemusím.

Město žije čilým ruchem, hned několik domů v okružní ulici, která se postupně jmenuje Neumannova, Horní, Dlouhá a Věžní, je opravováno. Neumann pak není Stanislav Kostka, na kterého jsme zvyklí, ale Jan Nepomuk, kterému je věnována část expozice v místním muzeu. Když jsem pak při návštěvě muzea zjistil, že je to další Čech slavný ve světě, doma ale takřka neznámý, měl jsem podobný pocit nevzdělaného pitomce, jako v Jordánsku, když mi kastelán památky UNESCO Quasr Amra jménem Mubarak vykládal o Aloisi Musilovi. Dokončená je už úprava domu, ve kterém byl obnoven městský pivovar. Dal jsem na radu mladé dámy za výčepním pultem, objednal si (nefiltrovanou) jedenáctku a doopravdy jsem si pochutnal, protože pivo mělo výraznou barvu i chuť.

Protože předpověď na další den slibovala pěkné počasí, rozhodli jsme se vyrazit si na Libín. Na Libínském sedle, přes které kdysi vedla Zlatá stezka a dnes přes ně vede silnice z Prachatic do Volar, jsme minuli srub ze třicátých let, který měl bránit sedlo před útokem z Německa. Protože každý z nás v podobném opevnění byl už několikrát, podívali jsme se jen zdálky a nezkoumali, jestli je přístupný veřejnosti. O kousek dál jsme pak ve stejnojmenné vesnici došli k malému kostelíku svaté Anny na pravé straně silnice. Napadlo mě podívat se, jestli náhodou není otevřený. K našemu překvapení otevřený byl a dokonce velmi překvapivým způsobem. Otevřené totiž byly nejen vchodové dveře, za kterými jsme našli informaci, že právě probíhají Dny evropského dědictví, ale otevřené byly i dveře do sakristie, V ní jsme na stole našli položenou plexisklovou pokladničku se zastrčeným klíčem a u ní cedulku, že vstupné je dobrovolné, jako doklad, že stále ještě aspoň někdo věří v lidskou slušnost. Věkovitost i "duchovnost" byla v interiéru skoro hmatatelná a pobýt tam byl pro nás podobně intenzivní zážitek, jako návštěva kostelíka v Kirkjubøeru na Faerských ostrovech.

Dnů evropského dědictví jsme využili následujícího dne v Prachaticích k návštěvě otevřených památek a muzeí. Zaujala nás možnost podívat se na půdu kostela svatého Jakuba a prohlédnout si středověkou konstrukci krovu. Na věž jsme se bohužel nedostali. Zahnízdili v ní totiž netopýři a ochrana přírody dostala přednost před lidmi. V městském museu je k vidění hlavně expozice týkající se Zlaté stezky včetně videoprodukcí a "živé" instalaci soumarské karavany procházející šumavským hvozdem ve dvoře. Část je věnována rovněž svatému Janu Nepomukovi Neumannovi. Dosud nikdo z nás o tomto místním rodákovi neslyšel a rádi jsme se tedy o něm něco dozvěděli. Nebyl to totiž jen tak někdo. Po ukončení teologických studií se vypravil na misii do Severní Ameriky a počínal si přitom tak horlivě, že za života, který trval jen čtyřicet osm let, to dotáhl až na biskupa v Philadelphii a po smrti až na svatého. Zatímco ve Spojených státech tedy je za "celebritu" a jeho ostatky uložené v Philadelphii jsou takřka rituálně uctívány, v Česku o něm a jeho životě ví jen málokdo. Podobně "výživná" byla i návštěva muzea loutkářství, jehož součástí je expozice historie cirkusu a kouzelnictví s několika zajímavými exponáty, jako třeba kašírovanou mořskou pannou se dvěma ocasy vystavovanou na poutích, motocyklu, na kterém jezdili medvědi ve filmu Šest medvědů s Cibulkou, nebo videoprohlídkou salónní maringotky, ve které dožíval starý pan Kludský.

Ne všechny zážitky byly ale příjemné. Doma jsem našel v datové schránce pozdrav z Prachatic, ve které mi psali, že auto, jehož jsem registrovaným vlastníkem, v té době ale řízené Soňou, jelo rychlostí 57 kilometrů kdesi, kde se nesmělo jet rychleji, než padesátkou, a žádali mě o příspěvek do obecní pokladny ve výši šest set korun. Soňa je přitom na výrobu podobných situací expertka, zkrátka moje drahá paní. Takže tuto kapitolu uzavírám varováním: Přes Prachatice raději pppoommaalluu a bacha na radar.