Po stezce majáků

17.05.2026

Stezka majáků je doporučována jako pohodová pětačtyřicetikilometrová cykloturistická trasa táhnoucí se podél jižního pobřeží poloostrova Reykjanes od majáku Selvogsviti kolem majáku Hafnarnesvítí v Thorlakshöfnu k majáku Knarrarasvítí (nebo naopak, podle toho, kde člověk začne). Náhoda je občas docela vtipná, jen mi není jasné, proč ty první dva svítí a ten třetí ne, a taky mi není úplně jasné, jak se cyklista, který vyrazil z bodu A do bodu B, dostane zase zpátky do bodu A, případně do bodu C, odkud se vydal do bodu A, když veřejná přeprava tady funguje přiměřeně nevelkému počtu obyvatelstva. 

Knarrarasvítí
Knarrarasvítí
Selvogsvítí taky
Selvogsvítí taky
Hafnarnesvítí
Hafnarnesvítí

Vypravili jsme se tam, protože kromě majáků, které jsou pro nás jako suchozemce vždycky lákavým cílem, jsou tam i další věci k vidění. V Stokkseyri například docela velká budova hned u moře, kterou jsem odhadoval na bývalou továrnu na zpracování ryb, než jsem si na průčelí přečetl, že uvnitř sídlí výrobce varhan. O muzeu v Eyrarbakki, které jsme navštívili nadvakrát, ještě napíšu jindy. Pozoruhodný je i kostel u moře jménem Strandarkirkja, malá dřevěná stavba bičovaná větry stojící rovnou na pobřeží. Naposled byla rekonstruována v roce 1988 a pak ještě v roce 2006, aby dlouho vydržela, zmínky o ní jsou ale už od třináctého století. Podle pověsti loď připlouvající k pobřeží známému spoustou útesů ztratila orientaci. Námořníci se v zoufalství začali modlit a slíbili, že pokud šťastně doplují, postaví kostel. V tu chvíli se jim zjevil anděl, útesy je provedl a pak zase zmizel. Vděční námořníci pak skutečně kostel dali postavit. Naproti tomu žádný z majáků nevypadá tak, jak by si romantik představoval, kulaté, červenobíle pruhované s velkou lucernou na vrcholu. Maják Knarrarasvítí je prý v létě otevřený pro veřejnost, ale když jsme vzali za kliku, zjistili jsme, že léto ještě nenastalo. 

hřbitov v Stokkseyri
hřbitov v Stokkseyri
muzeum v Eyrarbakki
muzeum v Eyrarbakki
kostel Strandarkirkja
kostel Strandarkirkja

Není to sice rovnou na stezce, ale když se odbočí z hlavní silnice do Grindaviku na silnici číslo 42, zanedlouho se přijede na místo jménem Krysuvík s placeným parkovištěm a nepříliš rozsáhlým, ale velmi výživným geoparkem. Porovnám-li jej s tím v Geysiru, nemají tady sice vodu stříkající do výše (Strokkur v Geysiru ale taky není nic moc), ale to ostatní, co tady přiroda vytvořila a nabízí, je určitě dekorativnější a působivější, než v Geysiru. Nejúžasnější jsou barvy způsobené příměsí různých prvků (hlavně síry a železa) ve vyvřelinách. Takřka hned vedle se na druhé straně silnice nachází jezero Groenvatn, už podle názvu s vodou tyrkysově zelené barvy, na to jsme se ale jen koukli, protože vítr nám hnal přímo do obličeje husté mrholení a netroufl jsem si na víc, než na jednu fotku, abych neměl objektiv plný vody. 


Krysuvik
Krysuvik
Groenvatn
Groenvatn

Ze stejného soudku jako Krysuvík, tedy sopečného původu, je další atrakce, lávový tunel Raufarholshellir u silnice z Thorlakshöfnu do Reykjaviku. Je to taky názorná ukázka práce turistickoprůmyslového komplexu. V době vydání průvodce Lonely planet v roce 2006 tady byla jen díra pod zemí a k průzkumu průvodce doporučoval pevné boty a silnou baterku. Po dvaceti letech se z toho stal "must", kam přijíždějí autobusy s návštěvníky. Vyrostla budova obstarávající zázemí a placené parkoviště před ní. V tunelu byly upraveny chodníky, zavedena elektřina a osvětlení a zřízena průvodcovská služba. Návštěvníci to tudíž mají se vším komfortem, ale za návštěvu každý z nich zaplatí osm tisíc devět set místních korun, tedy zhruba patnáct set českých. To už začalo být na hranici našeho měřítka pro poměr ceny a výkonu a návštěvu nedaleko ležícího kráteru sopky Thrihnukagigur, údajně jediného místa na světě, kde se lze podívat dovnitř magmatické komory a prý jedné z desíti největších turistických atrakcí na celém světě, jsme oželeli po zjištění, že za spuštění do hloubky sto dvaceti metrů  v prosklené kabině s panoramatickým výhledem na osvětlené stěny komory by každý z nás musel zaplatit padesát tisíc místních korun, neboli čtyři sta dolarů. Určitě je ale dobré se do tunelu podívat, obzvlášť pokud člověk nikdy v žádném nebyl. Pozoruhodné na něm je kromě jiného i to, že přímo v něm zraje v sudech gin Mosi, kromě piva z četných minipivovarů další z produktů současného alkoholového boomu na Islandu. 


lávový tunel
lávový tunel
a gin zraje
a gin zraje

to be continued

Share