Po stezce majáků

Stezka majáků je doporučována jako pohodová pětačtyřicetikilometrová cykloturistická trasa táhnoucí se podél jižního pobřeží poloostrova Reykjanes od majáku Selvogsviti kolem majáku Hafnarnesvítí v Thorlakshöfnu k majáku Knarrarasvítí (nebo naopak, podle toho, kde člověk začne). Náhoda je občas docela vtipná, jen mi není jasné, proč ty první dva svítí a ten třetí ne, a taky mi není úplně jasné, jak se cyklista, který vyrazil z bodu A do bodu B, dostane zase zpátky do bodu A, případně do bodu C, odkud se vydal do bodu A, když veřejná přeprava tady funguje přiměřeně nevelkému počtu obyvatelstva. 

Vypravili jsme se tam, protože kromě majáků, které jsou pro nás jako suchozemce vždycky lákavým cílem, jsou tam i další věci k vidění. V Stokkseyri například docela velká budova hned u moře, kterou jsem odhadoval na bývalou továrnu na zpracování ryb, než jsem si na průčelí přečetl, že uvnitř sídlí výrobce varhan. O muzeu v Eyrarbakki, které jsme navštívili nadvakrát, ještě napíšu jindy. Pozoruhodný je i kostel u moře jménem Strandarkirkja, malá dřevěná stavba bičovaná větry stojící rovnou na pobřeží. Naposled byla rekonstruována v roce 1988 a pak ještě v roce 2006, aby dlouho vydržela, zmínky o ní jsou ale už od třináctého století. Podle pověsti loď připlouvající k pobřeží známému spoustou útesů ztratila orientaci. Námořníci se v zoufalství začali modlit a slíbili, že pokud šťastně doplují, postaví kostel. V tu chvíli se jim zjevil anděl, útesy je provedl a pak zase zmizel. Vděční námořníci pak skutečně kostel dali postavit. Naproti tomu žádný z majáků nevypadá tak, jak by si romantik představoval, kulaté, červenobíle pruhované s velkou lucernou na konci. Maják Knarrarasvítí je prý v létě otevřený pro veřejnost, ale ještě nebylo léto.

Není to sice rovnou na stezce, ale když se odbočí z hlavní silnice do Grindaviku na silnici číslo 42, zanedlouho se přijede na místo jménem Krysuvík s placeným parkovištěm a nepříliš dlouhým, ale velmi výživným geoparkem. Porovnám-li jej s tím v Geysiru, nemají tady sice vodu stříkající do výše (Strokkur v Geysiru ale taky není nic moc), ale to ostatní, co tady přiroda vytvořila a nabízí, je určitě dekorativnější a působivější, než v Geysiru. Nejúžasnější jsou barvy způsobené příměsí různých prvků (hlavně síry a železa) ve vyvřelinách. Takřka hned vedle se na druhé straně silnice nachází jezero Groenvatn, už podle názvu s vodou tyrkysově zelené barvy, na to jsme se ale jen koukli, protože vítr nám hnal přímo do obličeje husté mrholení a netroufl jsem si na víc, než na jednu fotku, abych neměl objektiv plný vody. 

Ze stejného soudku jako Krysuvík je i jiná atrakce, lávový tunel Raufarholshellir u silnice z Thorlakshöfnu do Reykjaviku. Určitě je dobré se do něj podívat, obzvlášť pokud člověk nikdy v žádném nebyl. Pozoruhodné na něm je kromě jiného i to, že přímo v něm zraje v sudech gin Mosi, kromě piva z četných minipivovarů další z produktů alkoholového boomu na Islandu. Na druhé straně je to markantní ukázka turistického byznysu na Islandu. Podle průvodce Lonely planet vyšlého v roce 2006 byly k návštěvě doporučovány dobré boty a ještě lepší baterka, aby ten, kdo se tam vypraví, neměl pod zemí problémy. V průběhu dvaceti let tady vyrostla budova obstarávající zázemí, v tunelu byly upraveny chodníky, zavedena elektřina a osvětlení a zřízena průvodcovská služba a za návštěvu zákazník zaplatí osm tisíc devět set místních korun, takže zhruba patnáct set českých. To už začalo být na hranici našeho měřítka pro poměr ceny a výkonu a návštěvu nedaleko ležícího kráteru sopky Thrihnukagigur, údajně jediného místa na světě, kde se lze podívat dovnitř magmatické komory, jsme oželeli po zjištění, že by každý z nás musel zaplatit padesát tisíc místních korun, neboli čtyři sta dolarů.

to be continued