Po roce zase na místě činu

Rok se s rokem setkal a zase je tady babí léto a čas vyrazit mezi vinice. Tentokrát to bohužel vyšlo jen jako jednodenní akce. Když jsme tady se Soňou oba, projíždíme mezi vinicemi a vinařskými vesničkami na horských kolech, ale pro individuální akci jsem si vybral silničku.

Velké Pavlovice, odkud obvykle vyjíždíme, považuju osobně za esenci moravského vinařství. Najdete tady vinařství malá, větší i velká, vinařskou pěstitelskou stanici, lokalitu Opilé sklepy v době svého vzniku polarizující místní na příznivce a odpůrcec ne docela standardních a tradičních nových trendů, a spoustu ubytovacích možností od luxusního hotelu Lotrinský v adaptované barokní sýpce až po malé penzionky v rodinných domcích. Centrum městečka je usazené v kotlince, odkud se rozbíhají obvykle mezi vinicemi silnice i cyklostezky na všechny strany. Hrdě tady taky prozazují název Modré hory, protože místní vinice jsou převážně osazeny modrými odrůdami. Je tady zkrátka pěkně a rád se sem jezdím podívat aspoň jednou do roka právě v této roční době, kterou pro návštěvu téhle oblasti považuju za vůbec nejlepší.

Pokud jezdím po silnici, moje nejoblíbenější trasa vede do Velkých Bílovic, přes Podivín a Lednici do Mikulova a odtud přes Klentnici, Pavlov a Zaječí zase zpátky. Je to totiž jednak vyhlídková trasa kouzelnou krajinou se spoustou architektonických skvostů po cestě, a jednak se mi na místech, kterými vede, vybavuje fůra vzpomínek. 

Předpověď nebyla nic moc, slibovali zhruba poloviční možnost přeháněk, když jsem ale vyjížděl, svítilo sluníčko a nic kromě předpovědi nenasvědčovalo tomu, že by to mělo snad být jinak. Zprvu ani moc nefoukalo, takže cesta příjemně ubíhala a ve Velkých Bílovicích jsem byl coby dup.

Ve Velkých Bílovicích žijí necelé čtyři tisíce obyvatel a mají tady asi šest set padesát vinných sklepů. Už z toho se dá usuzovat, že se tady žije dobře. Za bolševika tady měli vzorné a vzorové JZD Mír, to ale nepřečkalo listopad 1989 a poměry zase zase vrátily do předchozího stavu. Se sedmi sty osmdesáti hektary vinic jsou Velké Bílovice největší vinařskou obcí v České republice a rozkvět vinařství v poslední doby se podepsal i na podobě obce. Je radost se tady projíždět a koukat, jak je tady pěkně.

Přejíždím přes dálnici. Přede mnou je Podivín s typickou věží kostela. Ve středověku malé věžičky v rozích velké věže upozorňovaly nepoctivce, že město, ke kterému věž patří, má hrdelní právo, tahle věž byla ale dostavěna až ve druhé polovině devatenáctého století, takže o tento případ určitě nejde. Projíždím městem a mířím směrem k Lednici. O té je skoro zbytečné psát, řekl bych, že jen málo lidí zdejší zámek, který je nejnavštěvovanější památkou v České republice, ještě nevidělo, takže podstatná většina z nás si odsud odnesla své dojmy. Ty moje jsou obvykle poněkud smíšené. Poprvé jsem tady byl před pětašedesáti lety a od té doby mockrát, takže vidím proměny zámeckého areálu i celé obce v průběhu těch let. Samotný areál vzkvétá, což je nutno připsat mimo jiné i katelánce Ivaně Holáskové, která na gymplu seděla o jednu lavici přede mnou, na zámku působí posledních více, než padesát let a loni byla už poněkolikáté zvolena kastelánkou roku. Jejich zásluh si ostatně všimli i senátoři a docela nedávno jí udělili malou čestnou medaili senátu. Když jsem to zjistil, byl jsem trochu kyselý. Podle mě by si zasloužila úplně největší medaili, protože například na generální opravě barokního zámku, který ležel stranou zájmu návštěvníků, měla zásadní podíl. Dokázala totiž vzbudit zájem o záchranu této památky na místech, kde to bylo třeba, zejména u tehdejšího ministra kultury Dostála a tehdejšího hejtmana Haška. Městečko pak je v dobrém i ve špatném poznamenané důsledky popularity zámku. Osobně ale místa, na kterých se "turistika" tak podepsala, jako právě tady, s někdy poněkud pochybnými atrakcemi a vždycky houfy výletníků nemusím, proto ty smíšené pocity.

Po chvilce váhání a pohledu na mapu jsem se rozhodl, že z Lednice nepojedu rovnou do Mikulova, jako obvykle, ale vezmu to přes alej, která se bůhvíproč jmenuje Bezručova, do Valtic a do Mikulova se vydám až odtud. Alej je rovná jako střela a silnice se lehce houpá. Na pravé straně se objevuje Hlohovecký rybník s ostrůvkem porostlým stromy, na jejichž holých větvích poposedává hromada velkých černých ptáků. Tipl bych si, že jsou to kormoráni, ale nedohlédnu tak daleko, abych to mohl tvrdit s jistotou. Ve Valticích mířím na náměstí a k zámku. S tímhle městem mám spojené dvě zásadní vzpomínky. První z nich je vzpomínka na výlet, který organizoval ostravský okresní soud na počátku ledna roku 1990. Všude bylo plno euforie ze změny poměrů a cítit to bylo i ve Valticích, kde jsme nocovali. Valtice totiž byly do roku 1920 součástí Rakouska. Historická zemská hranice vedla právě tam, kde Lichtensteinové postavili Hraniční zámeček, nyní nazývaný Belveder, jehož půlka byla na rakouské a druhá půlka na české straně. Do roku 1918 to bylo vcelku jedno, protože Morava i Rakousko byly součástí Rakousko-Uherska, pak už ale ne, protože Rakousko-Uhersko se rozpadlo a nástupnické státy porcovaly mrtvého medvěda. Zprvu byla respektována historická zemská hranice. V roce 1920 si ale Čechoslováci vyhádali, že Valtice mají připadnout Československu, protože přes ně vede železnice z Břeclavi do Znojma, na základě saintgermainské smlouvy se hranice přestěhovala za kopec a z do té doby rakouských Valtic se k nevelké radosti jejich obyvatel stalo české městečko. Za bolševika bylo obklopeno železnou oponou, ale už dva měsíce po listopadu tady panovalo očekávání, že se snad brzo zase bude dát jezdit jen tak přes kopec do Rakous, jako kdysi. Možná i proto, že jsme tam byli zkraje ledna, všechno působilo šedivým a zanedbaným dojmem a povzbudivá byla právě jen ta nálada. To se ale v průběhu několika desetiletí, které od té doby uplynuly, změnilo. Městečko rozkvetlo stejně jako zámek, který byl až do roku 1945 sídelním zámkem Lichtensteinů. Proto jsme si zámecký hotel vybrali za nocleh o svatební noci, když jsme se se Soňou před čtyřmi lety vzali. Přišlo nám totiž jako dobrý nápad si závěr svatebního dne užít na nějakém exkluzivním místě, jako je třeba právě zámek, a nejbližší místo, které se nám líbilo, byl právě tady. Noc vášní se ale nekonala a pobyt jsme si nevychutnali. Zrovna ve svatební den na mě totiž přišla jakási cholera a o svatební noci jsem se střídavě potil a klepal kosu. Museli jsme vzdát i plánovanou návštěvu Salónu vín, která je jindy pokaždé velmi příjemným zážitkem, protože nefungoval nos, ani patro.

A ještě na jednu historku jsem si vzpomněl. Už ani nevím, kdy to bylo, ale někdy kolem roku 2010 ležel v LDN ve Valticích kamarád. Právě na státní svátek 17. listopadu jsem se ho rozhodl navštívit. Pokecali jsme spolu a pak mě napadlo využít historického paradoxu, kdy ropa v Rakousku byla levnější, než v Česku. Domů jsem se tedy nevracel rovnou, ale před Mikulovem jsem odbočil doleva, přejel do Rakouska, ropu nabral u pumpy BP hned za hranicí a teprve pak se vracel domů. Pomyslel jsem si přitom: Díky, sedmnáctý listopade.

Rozloučil jsem se pohledem se zámkem a vydal se na cestu do Mikulova. I tohle město mám svázané se vzpomínkami. Poprvé jsem sem přijel na školní výlet v roce 1964. Město mě docela ohromilo. Už jako děcko jsem byl totiž fanda na staré baráky a tohle ve spojení s okolní krajinou byl docela velký šok. Teprve později mi došlo, že to je jednak proto, že tenhle kousek země patří spíš někam do Toskánska, než na Moravu, a jednak proto, že konšelé v polovině devatenáctého století nepovažovali za dobrý nápad, že by tudy měla vést železnice z Vídně do Brna, a město zamrzlo v čase. Ten pocit, že jsem "někde jinde", se zopakoval koncem zimy v roce 1967. Tehdy jsem tu strávil dva dny na výletě se spolkem jménem Zeměpisná společnost po cestách vlasti, sídlící sice v Brně v pionýrském domě, ale svou praxí se hlásící k nejlepším skautským tradicím a zvykům. Všechno bylo tehdy ještě takřka tak, jak to Němci nechali, když odsud v roce 1945 utíkali, včetně vypáleného zámku s černými dírami místo oken. Na spoustu míst v zámku se dalo bez problému dostat, protože nebyla nijak zajištěná, takže jsme si z bašty u vstupu do zámku do naší klubovny v pionýráku přinesli losí paroží, které se tam jen tak povalovalo.

Kvůli té exkluzivitě jsme i později často do Mikulova jezdili, obvykle na jaře. Sadávali jsme s bývalou paní, kamarádem a jeho ženou, a všemi našimi dětmi na Kalvárii, neboli Tanzbergu, koukali se na krajinu před námi, kterou přetínala v polovině železniční trať a za ní dráty železné opony, sledovali otakárky, kteří se tady jako na jednom z mála míst u nás v té době vyskytovali, a říkali si, že bychom chtěli být jako oni a lítat si dráty nedráty. Pak nastal den 26. prosince 1989. Se šesti sty šilinky v kapse, na které jsme si vystáli frontu v Československé státní spořitelně, jsme nasedli do rodinné škodulky 105, které jsme po vzoru Arta Arfonse a jeho rekordního vozidla Green monster dali jméno Zelená příšerka. Na předním konci Mikulova jsme ale neodbočili směrem do města, jako spoustukrát předtím, ale pokračovali v houfu dalších tuzemských vozidel poprvé v živoři vstříc železné oponě. Říkal jsem si tehdy taky, že v tomhle městě by se mi líbilo bydlet, a brácha dokonce vyhlédl baráček ke koupi, pak ale bývalá paní pravila, že pokud chci, můžu si jít třeba do Mikulova, ona s dětmi se ale rozhodně z Ostravy stěhovat nehodlá, a bylo vymalováno.

Myslel jsem si a těšil se, že po roce 1989 město raketově vystřelí nahoru, protože Rakušáci to přece mají pár kroků a určitě se rádi obnovy zúčastní, ale opak byl pravdou. Ve městě se toho měnilo jen velice málo a velice pomalu, a jedinou zásadní změnou byl supermarkety vyrostlé podél hlavní silnice, aby měli Rakušáci kde nakupovat potraviny, hambince mezi nimi, aby měli kde nakupovat jiné věci, a "poslední pumpy s levnou ropou" před hranicí. Příčinu jsem zjistil, když jsem se na to zeptal jednoho z místních advokátů. Při zmínce o Rakušanech v Mikulově totiž málem explodoval s tím, že v Mikulově není rakouského vůbec nic. Pochopil jsem, že poválečná náplava měla takovou hrůzu z případných majetkových nároků vysídlenců, že se vyhýbala jakékoliv možnosti kooperace i na úkor rychlejší obnovy města.

Silueta Tanzbergu a zámku se poprvé objevila už před Sedlecem a pak se stále zvětšovala, jak jsem se blížil. Vychutnal jsem si aspoň malou procházku hlavní ulicí na náměstí s dechberoucími výhledy na zámek, kostel vedle a Kozí hrádek, a byl čas se pohnout dál. Na větší procházku to nebylo, protože v cyklistických botách s karbonovou podrážkou a s velkými silničními kufry se chodí doopravdy špatně, hlavně po kočičích hlavách.

Cesta mě vedla kolem Kočičího kamene do Klentnice. Hned za Mikulovem se přede mnou otevřelo panorama s Tabulovou horou, Pálavou a nádržemi dole, které jsem si užíval až do Klentnice. Ta se taky za posledních pár desetiletí výrazně změnila. Až do konce druhé světové války byla totiž vesnice takřka úplně německá. Po druhé světové válce bylo ale německé obyvatelstvo vyhnáno. Svéráznou připomínkou je místní hřbitov. Když si dá člověk práci, hned na několika hrobech podle nápisů vidí, že spodní části náhrobků pocházejí z německých časů, na nich si ale vztyčili své náhrobky noví obyvatelé. Když jsme přes vesnici procházívali v osmdesátkách na jarních výletech z Dolních Věstonic do Mikulova, "tak úplně" nevzkvétala. Zásadní změna nastala až po roce 1989, kdy ji postupně objevili výletníci. Vzpomínám si třeba na skromné začátky Café Fara, kolem které do současné doby vyrostl návštěvnický komplex. Vyrostla i řada dalších ubytovacích zařízení a taky řada parkovacích ploch ve vesnici i v okolí vybavených parkomaty. Takže jak to už bývá vždycky je něco za něco.

Podobné jako s Klentnicí je to s Pavlovem na druhé straně "pálavské hřebenovky". Zrovna tady musím vždycky konstatovat, když tudy jedu na kole, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla bicyklu, nalevo Děvín, napravo napřed vinice a pak výhled na jezera a přede mnou další vinařská obec opravená a načančaná v posledních pár desetiletích s vinařskými domy a archeoparkem dole. Na levé straně oblohy se objevily mraky. Zastavily se sice tak daleko, že z nich nic nehrozilo, beztak jsem ale přitlačil na pedály.

Po cestě z Valtic mi foukalo tu více a tu méně, ale pořád do obličeje. Už po cestě z Klentnice se ale silnice začala stáčet na vítr a za Pavlovem jsem měl vítr v zádech, takže závěr cesty se podstatně zrychlil. Nechal jsem se vyfouknout do kopečka do Zaječího, v Pavlovicích se ještě jednou potěšil pohledem na kostel, u kterého jsem nechal Zuzana, a na jeho okolí, u Zborovských koupil červený burčák a nastal čas vyrazit po povedeném výletě zase domů. Snad se zadaří zase brzo příště …