Návrat v čase
V posledních dnech začalo počasí konečně aspoň trochu připomínat jaro. Zajímavé přitom bylo, že obvykle teplota nekulminovala někdy mezi polednem a druhou hodinou, ale vytrvale stoupala až do podvečera. Protože v průvodcích psali, že průměrná květnová teplota je asi jedenáct stupňů a první dvě dekády se teploty tomuhle číslu ani neblížily, čekali jsme, a taky doufali, že teplota bude stoupat dál, aby průměr dorovnala.
Po Snaefellsnesu jsme se chystali podívat k severním fjordům. Potichoučku jsme totiž doufali, že v Drangsnesu bychom mohli sehnat vyjížďku lodí na naproti snad kilometr přes vodu ležící ostrov Grimsey s ptačími koloniemi. Cestou jsme se stavili v Holmaviku a obešli si asi dvouhodinovou procházku na vyhlídkový kopec nad městečkem poctivě vyznačený kolíky. V Drangsnesu nás ale čekalo nepříjemné překvapení. Paní v "kontaktní restauraci" nám s lítostí ve tváři i hlase oznámila, že jsme přišli moc brzo, protože jezdit na ostrov se začne až v červnu. Že sezóna ještě nezačala bylo ostatně vidět i z toho, že restaurace i parkoviště před budovou byly úplně prázdné. Chvíli nás to mrzelo, ale bylo tak hezky, že nás mrzutost brzo přešla. Rovnou nad kempem začínala značená stezka na další vyhlídkový kopec. Z pokračování za vrcholem se otevřel výhled na několik jezer. Takřka z každého místa pak byl výhled na modré moře s kulisou zasněžených hor v pozadí a zeleným ostrovem Grimsey v popředí. Vzpomněl jsem si, jak jsem se chytal kdysi na Nový Zéland a ptal se kamaráda, který tam byl, kam bych se měl podívat. Odpověděl tehdy: To je úplně jedno, tam je krásně všude. Přesně takhle je to na Islandu.
Zážitkem je i přesun autem, protože takřka v každou chvíli je se na co koukat. Zrovna dnes byl v plánu nejdelší takřka čtyřistakilometrový přesun z Drangsnesu do Siglufjörduru řečeného Siglo. Na začátku cesty nás čekaly panoramatické pohledy na fjord, kolem kterého jsme jeli, pak přejezd přes hory, jízda vnitrozemím a zase přes hory do Saudarkrokuru a pak zase dál kolem moře do cíle. Nemohli jsme přitom vynechat návštěvu drnové usedlosti Glaumbaer téměř u cesty.
Abych se ale vrátil k názvu kapitoly. Do Siglufjörduru jsme jeli kvůli zdejšímu muzeu historie rybolovu na Islandu. Město bývalo od roku 1903 do roku 1968 hlavním městem lovu sleďů na Islandu. V té době tu bývalo podle průvodce až deset tisíc lidí, kteří ze sleďů vyráběli slanečky. Podle informací v muzeu jich prý ve městě žilo "jen" více, než tři tisíce, ale kromě místních tady byla i hromada sezónních zaměstnanců, protože prý přijížděly desítky tisíc zájemců o práci a za špatného počasí se do města sjížděly schovat i zahraniční rybářské lodi, takže ulice města, kterému se říkalo Fishing Klondike, prý tepaly životem srovnatelně se světovými metropolemi. Ta čísla nejsou impozantní jen s ohledem na počet obyvatel ostrova, ale jsou o to impozantnější, že město bylo horami odříznuto od okolního světa a dalo se do něj dostat jen po moři. Teprve v roce 1946 byla vybudována a otevřena cesta přes sedlo ve výšce 620 metrů, ale ta byla fakticky použitelná jen v létě, protože v zimě byla obvykle zavalená sněhem. Jednosměrný tunel na silnici od Saudarkrokuru byl uveden do provozu v roce 1967 a tunely směrem k Olafsviku teprve v roce 2009. Byla to zejména na islandské poměry gigantická stavba. První tunel ve směru od Siglufjörduru totiž měří více, než tři kilometry, a druhý více, než sedm kilometrů. Další tři a půl kilometru pak má jednosměrný tunel z Olafsviku směrem k Akureyri.
Paradoxně spolu se zlepšením spojení město upadlo. Rybáři totiž lovili tak usilovně, že moře dokonale vyčistili od sleďů a úlovky z roku na rok spadly téměř na nulu. Došlo k tomu už ve druhé polovině šedesátých let. Zatímco v roce 1965 tvořil rybný export 35% celkového vývozu, v roce 1968 to byla jen dvě procenta. V té době bylo ve fjordu vybudováno celkem 46 mol, u nichž přistávaly lodě a byly vykládány ryby, a ve městě fungovalo třiadvacet firem na zpracování ryb a dalších pět firem produkujících ze zbytků rybí olej a rybí moučku.
Obdobná situace nastala o čtyřicet let později s treskami. Starší z nás, kteří se o tyhle věci zajímali, si ještě možná vzpomenou na "tresčí války". které Island ke konci minulého století vedl s Velkou Británií. Island si totiž nárokoval větší, než tradiční šestimílové ochranné pobřežní pásmo pro rybolov a postupně si vymohl napřed padasátimílové a pak dokonce dvěstěmílové ochranné pásmo zejména na úkor britských rybářů. Nejvíce mu přitom pomohla argumentace, že rybný průmysl je páteří ekonomiky státu a export ryb tvoří zásadní položku exportu, protože kromě ryb nemá Island co vyvážet, a není vyloučeno, že ti, kteří o tom rozhodovali, z principu fandili Davidovi proti Goliášovi. Když k tomu přidali výhružku, že nebude-li po jejich, přestanou propůjčovat pro účely NATO keflavíckou základnu, nakonec válku vyhráli. Pak lovili a lovili, až všechny ryby vylovili, zazvonil zvonec a pohádky o prosperitě byl v roce 2008 po předchozích rekordních letech konec. Od té doby se situace nespravila a islandský rybolovný průmysl pořád v zásadě živoří. Například zpracovatelské kapacity v současné době jsou ve výši asi 45% zpracovatelských kapacit koncem šedesátých let. Z toho plyne poučení, že chamtivost se (taky někdy) nevyplácí.
V budovách jedné bývalé továrny bylo zřízeno muzeum. Oba průvodce se shodovaly, že je doopravdy úžasné, a protože jsme oba jednak zvídaví a jednak nás jako suchozemce moře přitahuje, nemohli jsme si návštěvu nechat ujít, i když to byla zajížďka. Oba průvodcové se shodovaly i v tom, že město je skvělou základnou pro pěší turistiku. Protože předpověď počasí slibovala na sobotu slušné počasí a na nedělní dopoledne déšť, představoval jsem si to tak, že v sobotu vyrazíme někam na výlet, nedělní dopoledne strávíme v muzeu a pak se přesuneme dál do Akureyri. Když jsme ale vyjeli z tunelu provrtaném v kopci nad městem, došlo nám, že to asi zase bude trochu jinak. Pohled to byl sice úžasný, město na dně fjordu obklopené věncem hor, barevné domky a přístav se spoustou lodí, ale přišlo nám, že jsme se vrátili v čase z jara do předjaří, protože na druhé straně kopce to vypadalo asi jako v Seydisfjörduru před takřka měsícem. Vrcholky hor byly pod sněhem, který končil až docela nízko nad městem. Oběma nám bylo v tu chvíli jasné, že chodit po kopcích v mokrém firnu bude problém, a jinam se od pohledu jít nedalo. Další špatnou zprávou bylo, že muzeum má v květnu otevřeno od jedné do pěti hodin odpoledne. Kemp byl ale uprostřed města hned vedle přístavu a tak jsme se mohli radovat aspoň z úžasné vyhlídky.
Ráno jsem našel na kontejneru vedle sociálky QR kód a stáhl si do telefonu aplikaci s turistickými trasami. Zjistil jsem, že tak, jak jsme předpokládalo, vedou takřka všechny cesty do sedel mezi okolními horami, nebo rovnou na jejich vrcholy. Napadlo nás, že bychom mohli zkusit obejít fjord po pobřeží na druhou stranu a vrátit se přes některé sedlo, pokud to půjde. Když jsme ale obešli přístav, ukázalo se, že fjord a město klamou tělem. Na konec fjordu to totiž byl podstatně větší kus cesty, než to vypadalo. Vydali jsme se tedy kolem fjordu, zašli zhruba naproti městu a pak se otočili a šli zpátky, protože jsme si chtěli nechat dost času na muzeum. V muzeu jsme se podruhé vrátili v čase, tentokrát do relativně nedávno minulých časů slávy města. Stálo to zato, ale to je (bude, až ji dopíšu) jiná kapitola.
To be continued