Na skok v Reykjaviku
Nikdo z nás sice není velký fanda na courání po městech, obzvlášť když víme, že jde o města, která neoplývají historickými památkami, ale když už jsme se poprvé a naposled v životě dostali na Island, nemohli jsme Reykjavik samozřejmě vynechat.
Předpověď počasí byla sice strašlivá, ale nakonec se příroda smilovala a ještě než jsme přijeli do Reykjavíku, přestalo pršet. Rozhodli jsme se zkombinovat outdoor s indoorem, projít se po městě a podívat se na nějakou kulturu, nebo hledat poučení. Volba padla na výstavu Whales on Iceland takřka na opačném konci města, než je camp. Pustili jsme se tedy potřebným směrem a zanedlouho narazili na muzeum sochaře Einara Jonssona. Podle soch v parku prošel tento pán vývojem od realismu až k velmi osobitému a expresivnímu projevu.
Pokračovali jsme podél moře. Přes hladinu se otevíraly pohledy na zasněžené hory na opačné straně a jen jsme litovali, že není sluníčko. Byla to zkrátka taková procházka na nábřeží, jak se kdysi starý Procházka promenoval na Karlově mostě. Bylo vidět, že město prosperuje, nové domy rostou jako houby po dešti, ale působilo to na mě poněkud odlidštěně. Zrovna když jsem si to uvědomil, obrátila se na mě Soňa s tím, že jí to tady připadá tak trochu jako v Dubaji, fůra nových domů, ale jinak mrtvo. Zase jednou se ukázalo, jak myslíme synchronně.
Naštěstí se po chvíli před námi objevil rovnou u moře uprostřed trávníku nevelký bílý dům, ve kterém jsem poznal místo, kde se poprvé potkali pan Reagan a soudruh Gorbačov, řečený Gorby. Prohlížel jsem si dům s lehkým dojetím, protože právě tady začal proces, který pro nás skončil v listopadu roku 1989. Doteď je pro mě Gorbačov člověkem, který "za to může", i když už jsem četl spoustu různých jiných interpretací, jako třeba, že jsme si to zařídili sami (my studenti, my herci, my, co jsme se schválně flákali, aby měl bolševik škodu …), nebo že na tom sice Gorbačov zásluhu měl, ale tak nějak nedopatřením, protože on to tak vlastně nemyslel … Legrační je, že jsme asi jediní, kdo si to myslí, a Gorby se stal celosvětovou celebritou mimo jiné právě za to, že připustil bezbolestný rozpad sovětského bloku ve východní Evropě.
O kousek dál se v ohybu zátoky tyčí stavba koncertního sálu nazvaná Harpa, neboli harfa. Nevím, proč ji tak pojmenovali, ve mě ze žádné strany dojem harfy nevyvolávala. Prý vypadá obzvlášť dobře, když je večer nasvícená, ale byli jsme tam ve dne a působila na mě tak, že je to sice z exteriéru hezký barák, ale zase taková pecka to není. Spíš se mi to líbilo vevnitř, když jsme tam nakoukli.
Na výstavě byl nejlepší film o příčinách současného stavu populace kytovců, modely mě za srdce nevzaly.
Zpátky z výstavy jsme to vzali přes staré město, napřed ke katolickému kostelu na jednom vršíčku (převládá tady už od poloviny šestnáctého století evangelismus), pak kolem staré katedrály a jezera Tjörnin přes Adalstraeti k dominantě města, kostelu Hallgrimskirkja a přes ulice plné pubů, butiků a jiných podobných podniků zase zpátky. Starší část města ve mě spravila ne úplně příjemný dojem z nové části, domy se snížily, zmenšily a všechno bylo najednou lidštější a příjemnější. Tahle část města mi velmi připomněla staré části měst v pobaltských státech, kde jsme byli loni.
to be continued