Na skok v Reykjaviku

Nikdo z nás sice není velký fanda na courání po městech, obzvlášť když víme, že jde o města, která neoplývají historickými památkami, a stavby nejsou starší, než dvě stě let, ale když už jsme se poprvé a naposled v životě dostali na Island, nemohli jsme Reykjavik samozřejmě vynechat. 

Předpověď počasí byla sice strašlivá, ale nakonec se příroda smilovala a ještě než jsme přijeli do Reykjavíku, přestalo pršet. Rozhodli jsme se zkombinovat outdoor s indoorem, projít se po městě a podívat se na nějakou kulturu, nebo hledat poučení. Volba padla na výstavu Whales on Iceland takřka na opačném konci města, než je camp. Pustili jsme se tedy potřebným směrem a zanedlouho narazili na muzeum sochaře Asmundura Sveinssona. Podle soch v parku prošel tento pán vývojem od realismu až k velmi osobitému a expresivnímu projevu. 

Pokračovali jsme podél moře. Přes hladinu se otevíraly pohledy na zasněžené hory na opačné straně a jen jsme litovali, že není sluníčko. Byla to zkrátka taková procházka na nábřeží, jak se kdysi starý Procházka promenoval na Karlově mostě. Bylo vidět, že město prosperuje, nové domy rostou jako houby po dešti, ale působilo to na mě poněkud odlidštěně. Zrovna když jsem si to uvědomil, obrátila se na mě Soňa s tím, že jí to tady připadá tak trochu jako v Dubaji, fůra nových domů, ale jinak mrtvo. Zase jednou se ukázalo, jak myslíme synchronně. 

Naštěstí se po chvíli před námi objevil rovnou u moře uprostřed trávníku stojící nevelký bílý dům, ve kterém jsem poznal místo, kde se poprvé potkali pan Reagan a soudruh Gorbačov, řečený Gorby. Prohlížel jsem si dům s lehkým dojetím, protože právě tady začal proces, který pro nás skončil v listopadu roku 1989. Doteď je pro mě Gorbačov člověkem, který "za to může", i když už jsem četl spoustu různých jiných interpretací, jako třeba, že jsme si to zařídili sami (my studenti, my herci, my, co jsme se schválně flákali, protože na bolševika dělat nebudeme …), nebo že na tom sice Gorbačov zásluhu měl, ale tak nějak nedopatřením, protože on to tak vlastně nemyslel … Legrační je, že jsme asi jediní, kdo si to myslí, a Gorby se stal celosvětovou celebritou mimo jiné právě proto, že připustil bezbolestný rozpad sovětského bloku ve východní Evropě. Vždycky jsem ho považoval za jednoho z nejdůležitějších politiků dvacátého století, který pomohl narovnat to, co jiní významní politikové dvacátého století pokřivili, a dodnes mám doma placku I like Gorby dovezenou v roce 1988 z Jugoslávie, kterou jsem pak hrdě nosil a štval s ní soudruhy, kteří v mu sice duchu nemohli přijít na jméno, ale navenek se museli povinně klanět směrem k východu. Ostatně nebýt jeho, nestál bych v Reykjavíku a nedíval se na ten dům, ale cestoval bych prstem po mapě a občas, pokud by se na mě štěstí usmálo, dostal devizový příslib, který stačil s bídou na pohledy domů.

O kousek dál se v ohybu zátoky tyčí stavba koncertního sálu jménem Harpa, neboli harfa. Nevím, proč ji dali tohle jméno, ve mně totiž ze žádné strany dojem harfy nevyvolávala. Prý vypadá obzvlášť dobře, když je večer nasvícená, ale byli jsme tam ve dne a působila na mě tak, že je to sice z exteriéru hezký barák, ale zase taková pecka to není. Spíš se mi líbilo vevnitř, když jsme tam nakoukli. 

Na výstavě byl nejlepší film o příčinách současného stavu populace kytovců, umělohmotné modely velryb v životní velikosti mě za srdce nevzaly. 

Zpátky z výstavy jsme to vzali přes staré město, napřed ke katolickému kostelu na jednom vršíčku, pak kolem staré katedrály a jezera Tjörnin přes Adalstraeti k dominantě města, kostelu Hallgrimskirkja a přes ulice plné pubů, butiků a jiných podobných podniků zase zpátky. S tím náboženstvím je to mimochodem na Islandu tak, že v roce 1000 vládcové naházeli staré bohy do vodopádu Godafoss a zavedli katolicismus, v první polovině šestnáctého století ale přišli evangelíci, rovnou v srdci katolické církve na Skálholtu popravili posledního katolického biskupa a zavedli nové náboženství, a teď to vypadá, že můžou koexistovat všichni dohromady včetně sexuálních menšin. Právě ke kostelům totiž vedou na mnoha místech duhové chodníky a Reykjavík není výjimkou. Starší část města ve mě spravila ne úplně příjemný dojem z nové části, domy se snížily, zmenšily a všechno bylo najednou lidštější a příjemnější. Tahle část města mi velmi připomněla staré části měst v pobaltských státech, kde jsme byli loni, stejný jednoduchý, strohý a praktický vzhled. 

Pokud se někde naskytne možnost podívat se z výšky, snažíme se jí využít. V Reykjavíku nabízí tuto možnost věž na návrší stojící katedrály Hallgrimskirkja. Protože jsme ji už nestihli otevřenou, rozhodli jsme se zajít tam druhý den. Byla neděle, takže méně ruchu, než obvykle. Dopravní provoz v Reykjavíku je totiž naprosto srovnatelný s tím u nás, jak jsme zjistili, když jsme včera přijeli. K tomu zlehka svítilo sluníčko, teplota se pohybovala kolem desíti stupňů, zkrátka pohodové nedělní jarní ráno. Když jsme ale přišli ke katedrále, zjistili jsme, že od jedenácti do půl jedné je zavřená pro veřejnost, protože se koná mše. Strávili jsme tedy příjemnou hodinku potloukáním v ulicích pod katedrálou kolem pěší zóny na Laugaveguru. Po půl jedné jsme se vrátili, koupili si lístky a vyjeli nahoru. Pohled na město shora byl doopravdy pěkný, shora totiž vynikne pestrobarevná mozaika malých domů ve starém městě a lépe je viditelná i kulisa hor a moře. Podle očekávání byla katedrála, uvnitř stejně strohá, jako zvenčí, jak to už u evangelických kostelů bývá, šedivé holé zdi a naprosto minimální výzdoba. Tím více vyniknou obrovské varhany, které prý mají více, než pět tisíc píšťal. 

Tím jsme reykjavickou položku programu vyčerpali a pohnuli se dál na západ ostrova.    

to be continued