Fotogenický Snaefellsnes

Island je velmi fotogenický. Krajina je jednak nezvyklá, jednak dramatická a velkolepá. Zrovna nedávno jsem četl, že kterási islandská agentura podporující turistický ruch vypsala casting, do něhož se mohli přihlásit všichni, kdo si o sobě myslí, že jsou špatní fotografové. Cenou pro vítěze byl all inclusive zájezd na Island. Podmínkou bylo, že výherce bude fotografovat a bude taky souhlasit s uveřejněním fotografií. Cílem pak bylo prokázat, že na Islandu není možné pořídit špatnou fotku. Dodávám, že do castingu jsem se nepřihlásil, jednak jsem  nechtěl brát šance ostatním přihlášeným a jednak už jsem měl vybavenou tuhle cestu. 

Podle obou průvodců měl být jedním z míst zaslíbených pro fotografy poloostrov Snaefellsnes. Celý je totiž poznamenán sopečnou činností, počínaje sopkou Snaefell, do které Jules Verne umístil vstup do podzemí ve svém románu Cesta do středu Země, s ledovcem Snaefellsjökul a konče pobřežím z velké části tvořeným cliffy sopečného původu nejrůznějších tvarů osídlených koloniemi ptáků. Od moře se krajina obvykle zvedá do několikasetmetrové výšky hor v polovině května ještě zčásti zasněžených, takže panoramata s mořem v popředí jsou velice působivá. Naproti tomu se oba průvodce omezily na konstatování, že se v oblasti dá provozovat turistika, ale konkrétní nabídka byla vlmi chudá. Neuspěl jsem ani v do té doby naprosto dokonalých mapách off line, protože neukazovaly žádné turistické cesty, dokonce ani ty, které byly vyznačeny přímo v terénu. Bylo proto docela problematické vymyslet si program.  

První den jsme se vypravili na "dlouhou procházku" popsanou v průvodci Lingea od pláže Skardvik. Samotná pláž je vyhledávaným cílem návštěvníků. Je totiž velice dekorativní, světle žlutý (v průvodci "zlatý") písek rámovaný černými skalisky s mořem a nebem v pozadí. Od pláže jsme se vydali po šotolinové cestě, u majáku Svörtuloft se podívali na skaliska s koloniemi racků a alek a dál pokračovali přes lávové pole. Bylo třeba se dívat pod nohy, a nejen proto, že cesta nebyla vždy úplně dobře schůdná. Láva totiž vytvořila na povrchu nejrůznější obrazce, kolem chodníku se propadaly kapsy pod povrchem a četné trhliny měly okraje zapadající do sebe s typickou šestiúhelníkovou sloupcovou odlučností. Bylo tedy pořád na co se dívat. Vrcholem nabídky pak byla sopka, nebo spíš sopečka Vatnsborg kousek od cesty, snad dvacet metrů vysoká s kráterem v průměru kolem desíti metrů. Dalo se na ni snadno vyjít a kouknout se dovnitř kráteru, což se poštěstí málokdy. 

Druhý den bylo v plánu vylézt na kopec Kirkjufell hned za Grundarfjördurem, který jsme si vybrali za základnu. Kopec se majestátně přímo od moře vypíná do výšky přes čtyři sta padesát metrů a cesta nahoru už od pohledu není lehká (a což teprve cesta dolů). Když jsme ale došli na začátek, našli jsme tabuli, na níž stálo, že do 15. června je cesta zavřená, protože hnízdí ptáci. Po chvíli váhání jsme se rozhodli zákaz respektovat a vydali se na okružní cestu kolem hory. Nespěchali jsme, spoustu času jsme strávili na pláži a našli spoustu krásných mušlí a ulit. Když se k tomu připočítají výhledy a klid, ani tato vycházka nakonec neskončila neúspěchem, i když to tak na začátku vypadalo. 

Cílem naší první vycházky bylo najít puffiny, kteří se na pobřežních cliffech prý vyskytují, a bavit se pohledem na ně. Žádné jsme ale nenašli. Pak jsem si ale přečetl, že prý by měli být mezi majákem Ondervarnesviti a majákem Svörtuloft. Protože u toho prvního jsme nebyli, rozhodli jsme se zkusit štěstí napodruhé a vyrazili k majákům znovu. Počasí se změnilo, vrcholy kopců nad fjordem byly oříznuté nízkými mraky. Než jsme přijeli do Olafsviku, vyčasilo se. Chtěl jsem si vyfotit moderní kostel a před ním našel duhový chodník, jaký jsem viděl už na několika místech předtím. Pokud jsem se dočetl, jako první vznikl na chodníku ke kostelu v Seydisfjörduru, kde ho vytvořila místní umělecká komunita. Nápad se ujal a chodníky mají v Reykjavíku i jinde. Což o to, duha je pěkná a proti homosexuálům taky nic nemám, pokud se náhodou nelepí na mě (díkybohu se to už dlouho nestalo).

Protože od pláže Skardvik pokračuje jen šotolinová cesta a nechtěli jsme huntovat tlumiče, nejeli jsme až k majáku a kus šli pěšky. Cestou jsme pozorovali jednak lávové pole kolem nás, ale hlavně pobřeží. Puffinové si totiž hloubí nory a nehnízdí tudíž přímo na cliffech, jako třeba rackové, ale nad nimi. Teprve před majákem se ale zazelenalo. Zaradovali jsme se, že snad tady je to správné místo, ale ani tentokrát jsme neměli štěstí. Jinak ale bylo kolem majáku krásně. Bylo vidět, že místo bylo dříve obydlené, protože na řadě míst byly vyskládány kamenné zídky, a nedaleko majáku je stará studna Falki schovaná pod kamenným přístřeškem. Bylo pod mrakem a foukal vítr, takže pobřeží se oproti předvčerejšku změnilo z pohodového na dramatické. 

Snaefellsnes jsme opouštěli po jižním pobřeží, na které jsme bez problémů přejeli navzdory popisům v průvodcích. Mohli jsme si proto prohlédnou Snaefell ze tří stran a z každé byl majestátní a fotogenický. Podél pobřeží se táhne pásmo cliffů a hlavně kolem majáku Malariffsviti, za nímž se dalo odbočit k vyhlídce, byl pohled na cliffy dechberoucí. Od vyhlídky se dá jít na procházku k majáku, vybrali jsme si ale jinou, z Hellnaru do Arnarstapi podél pobřeží se spoustou příležitostí k výrobě fotek, včetně kostela v Hellnaru a sochy siláka Bartha, hrdiny jedné z islandských bájí. Tím byl program vyčerpaný, karty fotoaparátů nakrmené a byl čas pokračovat zase dál.  

to be continued