Mokrá varianta
Na Island se jezdí za přírodou, ale může se stát (a na Islandu se stává často), že je třeba hledat mokrou variantu. Muzeí a expozicí, které se dá k tomuto účelu využít, není mimo Reykjavík právě přebytek. Občas se ale taková zařízení najdou. Pokud jsou po ruce právě když je člověk potřebuje, je to "značka ideál".
Při příjezdu do Skogaru jsme si všimli poutače na Skogar folk museum. Už jsme měli skládací letáček, který muzeum představoval, a podle něj to vypadalo, že by mělo stát za návštěvu. Ze Skogaru jsme navíc odjížděli za mokra. Proto jsme se do muzea vypravili a návštěva nás rozhodně nezklamala. Muzeum sestává ze dvou částí, a to se samotného "folk muzea" ve velkém domě obklomeném menšími stavbami (kostel, škola a několik obytných stavení) na způsob skanzenu, a z dopravního muzea. V "lidové části" je vystavena bohatá kolekce historických předmětů denní potřeby s popisy v islandštině a díkybohu i v angličtině. Ústřední místnosti věnované moři a plavbě vévodí rybářská loď poháněná jednak plachtami na dvou stěžních a jednak čtyřmi páry vesel. Podle zvětšené fotografie na zdi tato loď obsazená šestnácti muží vyplouvala na moře přinejmenším ještě v roce 1950, ze kterého fotografie pochází. Obytná stavení zaujmou hlavně velikostí, nebo spíš malostí obytných prostor. Je vidět, že místem se šetřilo přinejmenším kvůli vytápění. Technické muzeum pak vystavuje hlavně dopravní prostředky, energetické stroje a pojítka (vysílačky, telefony a podobně) zhruba od počátku dvacátého století do současnosti. Není to nijak rozsáhlý časový úsek, ale je třeba si uvědomit, že na Island vtrhla nová doba naplno teprve s anglickou okupací za druhé světové války, shodou okolností zároveň se vznikem samostatného státu.
Při výjezdu z Helly po silnici 1 směrem na západ jsme míjeli velkou budovu s názvem Lava center. Podobnou jsme viděli i ve Víku a dočetli se, že v ní lze spatřit tekutou lávu zahřátou na 1100 stupňů. Protože pořád pršelo, napadlo nás tam zajít. Uvnitř jsme zjistili, že to není filiálka stejné firmy nabízející lávovou show, ale je zde instalována naučná expozice o sopkách. Přiznám se, že jak jsem byl přijemně překvapený po návštěvě skogarského muzea, tady jsem byl zlehka rozmrzelý. Řekl bych, že expozice je spíš pro ty, kdo o sopkách neví vůbec nic a chtějí se aspoň něco dozvědět. Pro toho, kdo o sopkách, a hlavně těch na Islandu aspoň něco ví, expozice příliš nových informací nepřinese.
Na další muzeum jsme narazili v Eyrarbakki na jižním pobřeží poloostrova Reykjanes. Na mapě to člověk sice stěží najde, ale v minulosti, hlavně v devatenáctém století, bylo tohle ospalé úhledné městečko největším obchodním centrem jižního Islandu. Pozůstatkem té doby je dvojice spojených domů, Domu /Húsid/ a Asistentského domu, prý dvou z nejstarších domů na Islandu. První z nich byl v minulosti obýván a protože jeho obyvatelé byli členové rodiny Leforii, která v 19. století ovládala obchod v Eyrarbakki, a měli styky s představiteli kulturního života na Islandu, útulek v něm nacházeli četní umělci. Obytné místnosti jsou zrekonstruovány do původního stavu a nabízejí obraz bydlení vyšších vrstev obyvatelstva. Přirovnal bych to tak trochu k anglickým "manor houses", samozřejmě ve skromnějších islandských podmínkách. Ani tady nejsou místnosti právě rozlehlé, ale vybavení nábytkem i dalšími předměty a hlavně celkový dojem solidního luxusu nijak nezaostává. Assistent house pak v přízemí představuje obchodní místnosti firmy Leforii. Protože v nedávné minulosti vládla na Islandu docela dlouho prohibice, zaujalo mě, že se zde na počátku minulého století vyráběl velmi oblíbený nápoj zvaný Eyrarbakki Liquor, který prý byl s úspěchem vyvážen i do ciziny. V sousedství hlavní budovy jsou dvě menší budovy, a to jednak "Egg house", v němž jsou vystaveny sbírky preparovaných ptáků a ptačích vajec fotografa Petera Nielsena, a malý obytný dům Kirkjubaer obývaný ještě v osmdesátých letech minulého století a donedávna užívaný jako víkendové bydlení majitelů.
V plenéru jsme si pak mohli prohlédnout půdorys dánského kupeckého domu z osmnáctého století zbouraného v roce 1950, což pisatel textu na informační tabuli označil za jeden z nejhorších kulturních zločinů dvacátého století.
Trochu mě překvapila nemalá výše vstupného, ale bylo nám vysvětleno, že vstupenky jsou platné pro celou letošní sezónu. Je to docela vtipný způsob, jak získat více peněz, protože těžko se sem někdo z návštěvníků vrátí, aby si celoroční vstupenku užil. Vstupenka platí i do takřka vedle stojícího námořního muzea. To ale otevíralo teprve 15. května, takže jsme (předpokládám, že jako jedni z mála) využili toho, že vstupenka byla sezónní a do Eyrabakki se vrátili ještě další den. Hlavním exponátem muzea je rybářská loď Farsaell vyrobená zhruba kolem roku 1900 vévodící místnosti a ve vitrínách kolem zdí jsou předměty, fotografie a informace o rybářském průmyslu v Eyrarbakki. Stálo zato to vidět a člověk si hlavně uvědomil, jaká to byla dřina a jaké nebezpečí vydávat se na neklidné moře mezi útesy kolem pobřeží a vracet se při dobrém úlovku s deseti tunami ryb na palubě v otevřené lodi poháněné - pokud tedy foukalo - plachtami na dvou stěžních a hlavně šesti páry vesel.
Večer před odjezdem do Reykjavíku byla předpověď počasí naprosto katastrofální. Vypadalo to, na den strávený v muzeích a galeriích. Skutečně už večer začalo v Thorlakshöfnu, kde jsme nocovali, foukat a pršet. Celou noc vítr lomcoval autem a ráno bylo velmi nevlídné. Rozjasnil ho ale pohled na předpověď počasí, podle které měl déšť kolem jedenácté hodiny skončit. Předpověď počasí vyšla a mohli jsme si dát kombinaci indooru a outdooru. K návštěvě jsme si vybrali expozici Whales of Iceland. Expozice se nachází ve velké hale uprostřed obchodních center. Když jsme tam přišli, v první chvíli jsem byl poněkud překvapený tím, co jsem viděl. Hala byla totiž naplněna modely velryb v životní velikosti a jinak v ní kromě kavárny nebylo takřka nic. Říkal jsem si, že tuhle atrakci jsme si mohli klidně odpustit. Pak jsem si ale zlepšil dojem, když jsem zašel do kinosálu za halou, kde promítají filmy s "velrybí tématikou". Právě začínal dokument o příčinách současné neveselé situace velryb. Dozvěděl jsem se z něj například, jak negativní vliv mají sonary zejména vojenských plavidel, které vedou jednak k poškození mozků kytovců a jednak ke ztrátě orientace, která může skončit smrtí na mělčině. Pokud jsem to pochopil správně, výstavu zaštiťuje organizace provádějící výzkum velryb. Je to ale zase podobný paradox, jako s puffiny. Na jedné straně se provádí výzkum, na druhé straně aktivisté bojují za práva velryb a na třetí straně je Island jednou ze tří zemí na světě, kde je povolen komerční lov velryb, a při troše snahy může člověk najít restauraci, ve které si může objednat třeba velrybo knedlo zelo.
Zastávku v Glaumbaeru jsem plánoval už předem. Je to asi nejznámější drnový dům (respektive skupina drnových domů) na Islandu. Skládá se z hlavního domu, v němž jsou obytné i užitkové místnosti, jako kuchyně, sklady a spíže, propojené centrální chodbou, a k němuž přiléhá několik malých hospodářských budov. Přes na naše poměry minimální životní prostor, málo světla i tepla, protože okna byla malá a v domě se netopilo, a hlavně minimální možnost soukromí v něm velké skupiny lidí (až jedenadvacet) žily trvale od středověku až do dvacátých let minulého století. Dům je skutečně vybudovaný z drnových "cihel", jimiž je obložena dřevěná kostra. Obytné místnosti se obvykle obkládaly dřevem. Cihly na zdech jsou poskládané do tvaru rybí kosti a pro zpevnění prokládané pásy. Obzvláštní umění prý bylo určit správný sklon střechy. Pokud totiž byla ukloněná příliš, voda po ní rychle stekla a tráva na ní mohla uschnout. Pokud naopak byla ukloněná málo, voda se v ní držela příliš dlouho a mohla prosakovat až dovnitř. Zatímco domy s trávníkem na střeše jsou k vidění ledaskde, kompletně drnový dům jsem viděl poprvé v životě a každému, kdo jede na Island do zdejších končin návštěvu doporučuju. Zajímavý je i vedle stojící dům, hlavně kvůli své historii. Byl totiž postavený na začátku druhé poloviny devatenáctého století a celkem asi šestkrát se přestěhoval spolu se svými majiteli. Dřevo bylo totiž na Islandu drahé a vyplatilo se proto dům rozebrat a znovu postavit. Třešničkou na dortu je průvodce v češtině, který návštěvník dostane spolu se vstupenkou.
Variací na toto téma byl statek jménem Bustarfell na východě ostrova. Na rozdíl od Glaumbaeru se v něm ale bydlelo až do roku 1967 a byl vybavený i zařízený o poznání komfortněji, než Glaumbaer.
Právě tak, jako návštěvu Glaumbaeru jsem měl v plánu i návštěvu muzea historie zpracovávání sleďů v Siglufjörduru. Očekávání byla vysoká a muzeum je nezklamalo. Je umístěno v budovách jedné z bývalých továren na zpracování sleďů a sestává ze čtyř budov. V první z nich je vystaveno několik větších i menších rybářských plavidel. To největší je "přístupné" a člověk si může loď prolézt a podívat se, v jakých podmínkách žili rybáři vyplouvající na moře. Ve druhé budově se nachází kompletně zachovaná výrobní linka na zpracování zbytků ryb, v níž se separoval rybí olej a rybí moučka. Ve třetí si může návštěvník prohlédnout hlavně ubikace pro "herring girls", tedy dámy, které zpracovávaly sledě, a nakouknout do kanceláře vedení společnosti, která výrobu provozovala, a ve čtvrté si zajít na kafe.
V hlavní budově se promítají krátké dokumenty o Siglu v průběhu času a hlavně ty z časů sleďové horečky jsou doopravdy zajímavé, protože si člověk může udělat představu, jak veselo i "veselo" tady v té době bylo.
Akureyri není velké, i když jeho rozvoj je impozantní. Podle průvodce Lonely planet z roku 2006 v něm totiž údajně žilo asi šestnáct a půl tisíce lidí a podle průvodce Lingea se od té doby počet obyvatel takřka zdvojnásobil. Prošli jsme se středem města, které přesně odpovídalo naší představě maloměsta v neděli před polednem. Prohlédli jsme si kostel, pak starou čtvrť (fakticky je to jedna dlouhá ulice táhnoucí se od radnice k muzeu) a uvažovali jsme, co dál, protože o žádném malém výletě jsme se v průvodcích nedočetli, a odpoledne teprve začínalo. Pak jsem v průvodci našel, že na letišti je v jednom z hangárů zřízeno muzeum letectví na Islandu, a řekli jsme si, že po všech národopisných a historických expozicích se podíváme na něco z jiného soudku. Vstupné bylo nižší, než na jaké jsme dosud byli zvyklí, možná proto, že obsah tak úplně neodpovídal názvu. V hangáru byly vystaveny létací stroje, z nichž některé byly určitě zajímavé, o to více, že se do nich dalo vlézt, představoval jsem si ale, že muzeum bude mít i textovou část, ze které se dozvím, jak to s létáním na Island i na Islandu za těch více, než sto let vlastně bylo, a to jsem se nedozvěděl. Každopádně ale bylo nač se dívat.
Posledním muzeem, které jsme na Islandu navštívili, bylo Whale museum v Husaviku. Přijeli jsme sem hlavně proto, že jsme chtěli vyrazit na whalewatching. Od jezera Mývatn jsme odjížděli ve středu odpoledne a když jsem objednával vstupenky, zjistil jsem podle předpovědi počasí, která se obvykle shoduje s realitou, že ve čtvrtek má začít pršet, ale pátek by měl být bez deště. Objednal jsem proto výlet na pátek a uvažoval, co se čtvrtkem, pokud předpověď vyjde. Ve čtvrtek skutečně pršelo a proto jsme vyrazili v rámci přípravy na výlet do místního muzea velryb. Byla to tedy klasická "mokrá varianta", pokud ale můžu porovnat expozici tady a v Reykjavíku, ta zdejší má jednoznačně navrch a hodí se ji navštívit, i když zrovna neprší. Je tady bohatá popisná část, která vysvětluje životní funkce kytovců a stranou nenechává ani kontroverzní téma lovu velryb na Islandu. Místo modelů velryb jsou pak vystaveny jejich kostry včetně kostry modré velryby dlouhé dvacet pět metrů se zdůrazněním, že nejde o ulovené kusy, ale o nálezy, případně dary. Videoprojekce je v tomto případě spíš doplňková, v kinosále se promítá "obrazová báseň" The sound of the sea, na malém displeji běží československý dokument z roku 1964 Velrybářská stanice ukazující porcování ulovené velryby a na dalším displeji způsob lovu bezzubých velryb. Dozvěděli jsme se ledacos nového, třeba že se kolem Islandu vyskytuje celkem 23 druhů kytovců, nebo proč se chodí "pást" právě do zátoky Skjálfandi, kam vyrážejí lodi na jejich pozorování.
to be continued