Kudrnovi ve stopě

V dětské říkance se praví, že Kudrna jede okolo Brna a protože nemaže kolo, kolo mu vrže. Taky jezdím kolem Brna, ale snažím se kolo mazat, protože jednak nechci dopadnout jako Kudrna a nejsem rád, když mi kolo vrže, a jednak platí, že kdo maže, ten jede. Kolem Brna pak jezdím hlavně pokud se vypravím trénovat před zimou do loděnice Lodních sportů na přehradě, protože jednak mi trénink zabere nějaký čas a jednak sežere nějaké síly, takže se hodí doplnit jej jen kratší vyjížďkou. Na výběr těch tras není úplně moc, když z loděnice odjíždím, takže obvykle buď pokračuju dál kolem přehrady kolem Veveří, přes Veverskou Bítýšku do Kuřimi a pak zadem přes Jinačovice, nebo se otočím zpátky a jedu buď proti směru hodinových ručiček do kopce na Ríšovu studánku, pak po lesní asfaltce směrem k Velké ceně a zase přes Žebětín zpátky, nebo proti směru hodinových ručiček po staré dálnici řečené Hitlerovka do Troubska, pak nahoru na Rosice, před Kývalkou doprava a kolem Velké ceny zase zpátky, aby to dalo aspoň tu padesátku. Výhoda je, že základní trasy se dají různě variovat a natahovat. Tyhle vyjížďky jsou pěkné v každém ročním období, asi nejvíc ale na začátku podzimu. Stromy se už začínají barvit a pokud do toho ještě svítí sluníčko, můžu se kochat krásnými výhledy, protože jak známo, nejlepší výhled na svět je ze sedla bicyklu. V Paskově se touhle dobou konal každý rok běžecký závod Zlatý podzim, který tu náladu vystihoval. Pak ale jednou večer začne pršet, v noci je slyšet klepání kapek deště na parapet a zvuk větru a když se člověk ráno podívá z okna, vidí, že zazvonil zvonec, pohádky je konec, mokré listí leží na zemi a přišel doopravdický smutný podzim.

Naposled jsem si obě trasy se všemi variantami objel minulý týden.

Po cestě kolem přehrady se vždycky těším na hrad Veveří. Pamatuji si jej z dětských let, kdy hrad zažíval neveselé časy. Na konci druhé světové války byl totiž výrazně poškozený a taky vydrancovaný, jak se tehdy zhusta stávalo. Pak byly opraveny největší škody a zámek sloužil jako lesnické učiliště. Jako celoživotnímu fandovi na památky mi bylo vždycky, když jsem šel, nebo jel kolem, líto, že hrad se slavnou takřka osm set let trvající historií očividně nevzkvétal a nebyl přístupný. To se změnilo teprve v devadesátých letech a od té doby se Národní památkový úřad, kterému hrad nyní patří, a spolu s ním Město Brno snaží vrátit hradu aspoň část bývalého lesku. Zrovna v současné době například probíhá obnova skleníku. Sám mám nejraději výhled na hrad z horní strany. Nevím proč, ale vždycky z něj mám "burgundský" dojem, hlavně na podzim, když je pole před ním zoráno a všechno je v hnědých tónech. Letos to sice tak nebylo, ale i tak stojí pohled na hrad i na kapli, ve které bývala umístěna Madona z Veveří, za zastávku. Zpátky z Kuřimi se dá jet do Brna po hlavní silnici. Vadí mi na ní ale masivní provoz a raději proto jezdím přes Jinačovice, kde přece jen těch aut není tolik.

Vyjížďku opačným směrem jsem si zpestřil výjezdem po staré trati Velké ceny do Kohoutovic a na křižovatce s hitlerovkou, kam jsem přijel od Žebětína, jsem pokračoval rovně do kopce. Je to asi nejhezčí, nejtechničtější a nejzajímavější část starého okruhu. Zatáčky (pan profesor fyziky Skřivánek na gymplu říkal "zátačky" s nechápal, čemu se smějeme) na okruzích bývají často pojmenované podle jezdců, kteří v nich havarovali, a ani tady to není jinak. Dole člověk míjí Baltisbergerovu zatáčku na silnici připojující se ve směru od Troubska, a o kousek výš je Farinova zatáčka, asi nejznámější místo na bývalé trati. Ta první byla pojmenována po západoněmeckém motocyklovém závodníkovi Hansi Baltisbergerovi, který tady přišel o život v průběhu Velké ceny v roce 1956. Pan Hrabal o tom napsal povídku Smrt pana Baltisbergera. V té druhé pak v roce 1949 havaroval v jediném závodě automobilů formule 1, který se kdy konal v Československu, italský automobilový závodník Giuseppe Farina, pozdější první mistr světa. Ten sice o život nepřišel, ale při havárii zemřeli dva diváci. Zatáčky bylo třeba projíždět maximální možnou rychlostí a přesně trefovat nájezdy, protože jakákoliv chyba vedla přinejmenším ke ztrátě rychlosti ve stoupání, ne-li k havárii, a v rovině i zatáčkách často docházelo k tvrdým soubojům.

Bylo to divácky nejzajímavější místo na celém okruhu. Na vnější straně Farinovy zatáčky byla proto vybudována jednoduchá dřevěná tribuna. Na té jsem seděl v roce 1965, kdy se splnil sen pořadatelů i diváků a závod se stal součástí mistrovství světa silničních motocyklů, protože můj otec dostal jako ředitel Jihomoravských elektráren volňásky. O tři roky později se mi pak poštěstilo něco podobného. Šli jsme se na závody podívat s kamarádem. Samozřejmě se nám nechtělo platit vstupné, takže jsme to vzali jako obvykle Údolím oddechu od lomu v Bystrci. Nejobtížnější bylo vždycky dostat se přes silnici dovnitř okruhu, protože všude byli pořadatelé. Tenkrát jsme ale měli štěstí. Když jsme přišli k Farinově zatáčce, jeden z pořadatelů nám nabídl pořadatelské pásky, pokud pomůžeme odhánět lidi od trati na vnitřní straně zatáčky. Samozřejmě jsme nabídku přijali, všechny závody jsme měli z první ruky a ještě nás pak po závodě svezli do města. Po přesunu závodu na autodrom byla tribuna zlikvidována a dnes je tady péčí spolku nostalgických fandů vybudováno vzpomínkové a pietní místo.

Z Kohoutovic jsem nejel do Brna Libušiným údolím, ale kolem Myslivny. Zamlada tady stávala stavba obložená dřevem a v ní restaurace s vyhlídkovou terasou. Původní stavba byla "doplněna" v osmdesátkách o hotel. Hotel i restaurace byly ale uzavřeny, celý areál chátral a nakonec přišlo to, co se dalo očekávat, staré stavby byly zbourány v současné době tady roste bytový komplex jménem Nová myslivna se sloganem Srdcem město duší les. Když jsem se na to díval, říkal jsem si Tak ti teda nevím, Karli, protože ze všeho nejvíc jsem v té veliké škatuli viděl zase jen další z mnoha podobných mašin na bydlení výjimečnou snad jen svojí polohou. Chtěl jsem si udělat obrázek. Opřel jsem tedy kolo o sloup, obešel závoru a popošel asi deset metrů za ni, abych líp na barák viděl. Jen jsem si fotku udělal, už se ke mně blížil chlápek ve středním věku, který mi - nutno říci, že klidně a přátelsky - vysvětlil, že bych měl odjet, protože co když mě tam něco přejede. Beztak jsem neměl nic jiného v úmyslu, takže jsem ho poslechl a rozešli jsme se s úsměvem na líci. Příště se na tu nádheru kouknu, až bude hotová, třeba pak změním názor.