Krafla nekrafe
Už od Akureyri se krajina začíná pozvolna měnit. Kopce už nestoupají tak agresivně, na mnoha místech jsou vidět obdělávané plochy, přibylo taky ovcí. Je to sice paradox, ale na severu ostrova jsou lepší podmínky pro zemědělství, než na jihu. Krajina kolem jezera Mývatn vypadá zdálky a na sluníčku skoro idylicky. Modrá vodní plocha, na ní pseudokrátery a kolem zeleno. Zblízka to je ale trochu jinak. Zblízka je totiž vidět, že to, co zdálky vypadá jako zelená plocha, jsou z velké části obří kusy rozlámané lávy zlehka porostlé vegetací. Kraji, pod kterým se nachází asi sto kilometrů dlouhý vulkanický systém, totiž vévodí více, než osm set metrů vysoká sopka jménem Krafla. Na rozdíl od jiných známých sopek, jako Katla, nebo Eyafjallajökul v "historické době", to je od příchodu prvních osadníků, sama ještě nekrafla a je považována za spící sopku. Podoba krajiny a koneckonců i to, že nedaleko Reykjahlídu je geotermální elektrárna, ale svědčí o tom, že v prehistorické době tady muselo být veselo. Veselo bylo koneckonců pod Kraflou i v historické době, naposled docela nedávno před půl stoletím, protože systém pod ní rozhodně neusnul.
Návštěvníky do této oblasti, prý jedné z nejnavštěvovanějších na Islandu, lákají jednak následky sopečné činnosti, a to vyhaslá sopka Hjerfjall a hned vedle ležící skalní město Dimmuborgir, a jednak aktivní úkazy, které je možné vidět jednak v Hveriru a jednak v Leirhnjúkuru přímo pod Kraflou. Na druhé straně jezera pak lákají hlavně pseudokrátery u Skútuskagiru. Vcelku logicky jsme se tedy rozhodli pro dva celodenní výlety, první k Dimmuborgiru a druhý pod Kraflu, a pro doplňkový program na jižní straně jezera třetí den.
Hned za Reykjahlídem odbočuje v místě, kde jednička zahýbá od jezera doleva, od silnice stezka kličkující mezi sopečnými plotnami porostlými zakrslými břízkami, která vede až k parkovišti pod sopkou Hjerfjall. Strmou pěšinou stoupáme ke koruně sopečného kuželu o průměru zhruba kilometr. Celý masiv sopky je úplně černý a holý, jedna obrovská hromada strusky. Kráter se dá obejít, ale protože jsme tady pěšky a nemusíme se vracet na parkoviště, po nějaké době se ještě strmější cestou, než jakou jsme přišli, spouštíme směrem k Dimmuborgiru. Děkujeme přitom těm, kdo z každé strany stezky natloukli do země pruty z armovacího železa a mezi ně natáhli provaz.
Byl jsem hodně zvědavý, jak bude skalní město po islandsku vypadat, ale byl jsem maličko zklamaný. Jednak podle mého názoru průvodcové jako obvykle skutečnost trochu přibarvili, jednak jsem mnohokrát prošel skalní města v Českém ráji, Adršpachu i jinde, a při porovnání můžu s klidným svědomím prohlásit, že ta naše jsou hezčí, i když se tam mluví polsky. Jen na okraj: Poláků je hodně i na Islandu, o čemž svědčí kromě jiného, že k nápisům v islandštině a angličtině na mnoha místech přibyly nápisy i v polštině. Ani tomuhle skalnímu městu se ale nedá upřít kouzlo. Nejvíce nás vzal útvar jménem Kirkja, neboli kostel, skalní brána s gotickým portálem. Jako jediný byl taky výslovně pojmenován a vedly k němu ukazatele. U ostatních útvarů si mohl člověk domýšlet, nebo vymýšlet jména podle vlastní fantazie.
Protože jsme ze skalního města vyšli u parkoviště, odkud se nedalo rozumně dojít k cestě, po které jsme přišli, nakonec jsme se vraceli po silnici. Nebylo to tak strašné, jak strašně to zní. Šli jsme po cyklostezce vedoucí podél silnice, provoz byl malý, otevíraly se před námi zase jiné výhledy do krajiny i na jezero, než jsme viděli ráno, cesta vedla kolem ohrady, kde postávali koňové a mohli jsme si je chvíli hladit a vzájemně na sebe funět, sluníčko svítilo a zase jednou jsem musel konstatovat, že to tady mají krásné, kdoví, jestli si to vůbec zaslouží…
Zatímco první den jsme chodili kolem spících útvarů, druhý den máme namířeno k těm živým. První je na řadě Hverir. Na geotermální jevy jsme se na Islandu dívali už několikrát, ale tady byly obzvlášť mohutné. Krátery bahenních sopek často měly více, než metr v průměru a bahno hlasitě mlaskalo a vystřikovalo opravdu vysoko, v jezírkách to bublalo a z fumarol se hustě kouřilo. Celé okolí pak mělo naprosto netypické barevné složení, jehož základem byla okrová žluť. V páře se člověk mohl aspoň trochu ohřát, protože sice svítilo sluníčko, ale foukal ledový vítr a když člověk vylezl z auta, rychle zjistil, že teplo vypadá jinak. Rozhodli jsme se podívat se na to nejen zblízka, ale i shora a vydrápali se na hřeben Namajfall. Shora byly pěkné výhledy nejen přímo dolů, ale i daleko do krajiny. Hřeben bylo možné projít kolem dokola a sestup byl díkybohu jednodušší, než doopravdy strmý výstup.
O pár kilometrů dál poutač u silnice upozorňoval na geotermální oblast Krafla. Odbočili jsme tedy doleva, napřed minuli sprchu v přírodě známou z jednoho z pořadů Fotra na tripu, pak geotermální elektrárnu, spodní parkoviště, od kterého se chodí na okruh Leirhnjukur (docela by mě zajímalo. jak se to čte) a zaparkovali u horního parkoviště. Kolem silnice jsme mohli sledovat zařízení kolem více, než dvaceti vrtů, které přivádějí páru a horkou vodu do elektrárny. Původně měla být sice napájena z jediného zdroje, ale při průzkumném vrtu došlo k mohutnému výbuchu, který zdroj zničil včetně vrtného zařízení. Z horního parkoviště se chodí hlavně za účelem selfíček s modrým jezerem Víti v pozadí, na němž ještě letos neroztál led. My jsme si místo toho vyšlápli na vrchol Krafly. Takřka celou cestu jsme mohli jít po komunikaci, která vede k zařízením nahoře, takže to ani netrvalo dlouho a moc jsme se nezapotili. Protože Krafla je nejvyšší kopec v okolí, užili jsme si nahoře kruhového výhledu na zebrovitou krajinu.
Pak jsme sešli dolů, sjeli na spodní parkoviště a vyrazili na okruh, který vede přes místa, kde v roce 1975 proběhly sopečné erupce sopky Leirhnjukur známé pod názvem Ohně Krafly. Zatímco přední část měla okrovou barvu, zadní část vedla struskovištěm a symbolicky se otáčela u zborceného kráteru. Když erupce probíhaly, sjížděli se lidé z blízkého i dalekého okolí, aby tu atrakci viděli na vlastní oči, a ještě před dvaceti lety, kdy vznikal průvodce Lonely planet, ze kterého jsem čerpal při plánování výletů, tady muselo být podle popisu hodně živo. Teď už vypadala krajina klidně, jen ze štěrbin a průduchů v zemi se občas kouřilo, takže očekávané drama se nekonalo. Procházka to ale byla pěkná i tak.
Poslední den u Mývatnu mělo být podle plánu vlastně jen paběrkování na jižní straně jezera, ale bylo to příjemné paběrkování v příjemném počasí, asi posledním na výletě. Od zítřka se totiž má vrátit zima, teploty mají na přištích několik dnů spadnout k nule přes den a pod nulu v noci, a k tomu má shora padat hodně vláhy střídavě dešťové a sněhové. Zkrátka takový typický přelom konce května a začátku června ...
První zastávku jsme si udělali v místě jménem Höfdi, malinkatém poloostrůvku, kolem kterého vede stezka pozoruhodná jednak tím, že vede lesem, a jednak výhledy na lávové sloupy u břehů jezera. Procházka to byla tuze příjemná, stejně jako pokoukání. Příjemné bylo i to, že možná proto, že nejde o tak známé místo, nebo proto, že parkoviště je jen pro pár aut, se po lese pohybovalo jen pár lidí.
Totéž nelze bohužel říct o další atrakci jménem pseudokrátery. Jsou to útvary vzniklé průnikem plynů skrz tuhnoucí vrstvu lávy. Vypadají sice jako malé krátery, láva ale jimi někdy netekla, proto pseudokrátery, a protože se to stalo už hodně dávno, pokrývá je dnes vesměs souvislá vrstva vegetace a okrově a zeleně se vlní krajinou na souši i v jezeře. Už když jsme se blížili, viděli jsme na okraji největších z nich, které jsou poblíž silnice, skupinky lidi, parkoviště bylo takřka plné, dva autobusy tam už stály a další právě přijížděl. Zájem osazenstva autobusů se ale díkybohu se vzrůstající vzdáleností od parkoviště razantně snižoval, jednak proto, že nejpůsobivější fotky se dají pořídit pár kroků od parkoviště, a jednak - jak předpokládám - čas pro pobyt je přísně ohraničený programem výletu, takže koukejte mazat, támhle jsou záchody, fotí se támhle a támhle a za půl hodiny ať jste zpátky. Dalo se totiž obejít kolečko, sice ne už s tak fotogenickým okolím, ale v klidu a v pohodě. Jediná nepohoda nastala při návratu. Mývatn totiž znamená v islandštině komáří jezero, a to jméno je oprávněné. Žijí tady totiž hned dva druhy komárů, malí a velcí, a přestože je teprve konec května a foukal vítr, rojily se všude kolem houfy velkých černých komárů a nalétávaly na každého, kdo šel kolem. Údajně je to nejhorší v období kolem letního slunovratu a po tom, co jsem viděl a zažil, bych tam touhle dobou ani náhodou nechtěl být.
Otočili jsme Zuzana směrem k Husaviku a v duchu Mývatnu zamávali. Nakonec to bylo ale trošku jinak. Narazili jsme na další místo s lávovými sloupy a když jsme zastavili, abychom si je vyfotili, na protější straně silnice jsme objevili kilometrové minikolečko, které jsme si pro radost obešli. Tentokrát se kolem nás rojili ti druzí komáři, kteří sice díkybohu nepíchají, ale není příjemné, když člověkovi bzučí kolem hlavy, a do úst doopravdy nepatří. Teprve pak jsme Mývatnu zamávali doopravdy.
to be continued