Konec prázdnin v Beskydech

Kamarád Ludvík Paleček, skvělý horolezec a zapálený cyklista se dal v devadesátkách na závodění na horských kolech, které se tehdy začalo rozmáhat. Pak ho napadlo, že by nebylo špatné uspořádat závod na horských kolech pro horolezce v Beskydech. V téhle branži to totiž nebylo "ex oriente lux", ale osvěta se šířila z Čech na Moravu, takže podobných akcí bylo tehdy v Beskydech poskrovnu, a navíc to měl být hlavně závod pro horolezce z vítkovického oddílu, kterému Luďa předsedal, a jejich kamarády. První ročník se konal v roce 1998. Po dvaceti letech Luďa dospěl k závěru, že už ho to nebaví. Naštěstí se našli dva tehdy ještě mladí kluci, z nichž jeden je partnerem mé starší dcerky a otcem jednoho z mých vnuků, kteří se rozhodli v závodě pokračovat. Ti závod převzali i se všemi lidmi, kteří s organizací pomáhali, včetně mě, a letos jej pořádali po devětadvacáté, podruhé na nové trati.

Už docela dlouho tenhle výlet spojuji vždycky s vlastním cyklovýletem v pátek před závodem. Trasu jsem vždycky volil podle odhadu svých možností. V dobách, kdy jsem neměl tolik naježděno, jsem se tudíž držel raději při zdi. V covidovém roce jsem ale počet naježděných kilometrů znásobil a s tím rostly i moje ambice. Od roku 2020 tudíž jezdím z Ostravice přes Čeladnou, Trojanovice a Ráztoku na Pustevny, pak přes Prostřední Bečvu a Soláň do Velkých Karlovic a přes Bumbálku a Bílou kolem přehrady zase zpátky na Ostravici, dohromady čtyřiadevadesát kilometrů a šestnáct set padesát metrů převýšení.

Na letošní výlet jsem se těšil obzvlášť. V posledních letech jsem totiž pozoroval klesající průměrnou rychlost svých vyjížděk. Omlouval jsem to sice tím, že "proti věku není léku", jak říkaly naše babičky, aneb vole, podívej se do občanky, ale beztak mi to vrtalo hlavou a hlavně se mi to vůbec nelíbilo. Letos jsem proto hned od začátku roku změnil způsob ježdění tak, že nejezdím tak daleko, jako před tím, ale zato pokud možno víc do kopce, a snažím se taky víc tlačit na pilu a jezdit těžší převody. Že na pilu tlačím víc, je vidět podle toho, že letos jsem při osmi tisících najetých kilometrech už podruhé měnil řetěz, přestože v předchozích letech jsem na jednom řetězu najezdil obvykle něco mezi pěti a šesti tisíci kilometrů, a podle rychlostních průměrů jsem o hezkých pár let omládl. Výlet měl tedy ukázat, jestli skutečně jezdím líp, než předtím, nebo si to jen namlouvám.

Předpověď počasí nebyla úplně nejlepší. Pátek měl být totiž nejteplejším dnem týdne s teplotami i v Beskydech ke třiceti stupňům. Ještě větší starost mi ale dělala výstraha před větrem, který měl v nárazech foukat rychlostí až třicet metrů za vteřinu. Na trase jsou totiž několikakilometrové sjezdy a představa, že by do mě foukl takhle silný náraz z boku ve sjezdu, se mi vůbec nelíbila. Protože ale doby, kdy jsme poroučeli větru dešti, už máme za sebou, a k tomu dědeček sežral knot a babička vypila petrolej, nedalo se svítit a musel jsem vzít zavděk tím, co bylo. Utěšoval jsem se, že horko bylo už loni a předloni, sjezdy jsou z velké části schované v lese a koneckonců je to pořád mnohem lepší, než kdyby mi mělo pršet na hlavu.

Zuzana jsem strategicky umístil na nádvoří ostravického pivovárku a vyjel. Už když jsem přijížděl, pozoroval jsem ohýbající se větve a povlávající kalhoty, a prvních pár kilometrů mě vítr v zádech pěkně popoháněl. Když jsem ale na Nové Dědině odbočil na Čeladnou, měl jsem jej zepředu zprava a už to nebylo tak radostné. Z Trojanovic k Ráztoce, kde začíná stoupání na Pustevny, mi pak fouklo rovnou do xichtu. Díkybohu je Knížecí cesta schovaná mezi stromy jak před větrem, tak před sluníčkem. Protože docela nedávno se po ní jel závod Tour de Bohemia, měl jsem referenční čas vítěze, kterému to trvalo z Ráztoky nahoru něco přes čtrnáct minut. Nechtěl jsem se na prvním ze tří kopců odrovnat a nerval jsem to přes závit. Navíc nejsem závodník, je mi asi tak o půl století víc, než těm drakům, a závodníci taky určitě cestou neslézali z kola a nepokoušeli se vyrobit fotky, jako já, takže mi to trvalo takřka dvakrát tak dlouho. 

Nahoře byla jako obvykle mela, fůra lidí okupovala stánky s frgály i zdejší atrakce a parkoviště bylo skoro plné. Chtěl jsem si udělat fotku, ale ta věc nefungovala podle mých představ a na slunci jsem se svýma očima z Kašparovy krávy pořádně neviděl na displej a netušil tudíž, co udělat, aby ta fotka byla aspoň trochu co k čemu. Ani ve sjezdu díkybohu nepřišly avízované nárazy a vítr se naopak postupně uklidňoval. Do spodní části sjezdu, hlavní silnice do Rožnova a spodní části silnice na Soláň se opíralo slunko a byl jsem rád, když jsem konečně vjel do lesa, i když právě v závěru stoupání se silnice zvedá. Pak už přišlo sedlo a luxusní sjezd do Karlovic. Bonusem bylo, že loni opravovali silnici od odbočky na Hutisko-Solanec až nahoru a silnice dolů do Velkých Karlovic je opravená taky docela nedávno, a člověk se proto nemusel koukat jen před přední kolo, aby nevlítl do díry, kterých tam bylo v minulosti neúrekom. Chtěl jsem pokračovat ve výrobě fotoreportáže, ale ta věc definitivně chcípla.

Stoupání na Bumbálku je sice nejmírnější, ale zespodu je to třináct kilometrů, takže se to docela táhne. Přes celé Karlovice je podél silnice cyklostezka, která ale vede střídavě po obou stranách silnice a každou chvíli ji křižuje, takže je fajn pro rodiny s dětmi a nenáročné cyklisty, ne ale pro někoho, kdo se snaží jet svižně. Z Bumbálky mám rok od roku větší pocit zmaru. Tytam jsou doby rozkvětu za bolševika, kdy se sem jezdilo lyžovat, jak připomíná zrezlá lavina před pomalu se rozpadající bývalou restaurací, která je včetně nápisů na ní památníkem dob, kdy právě tudy vedla napřed hranice mezi ostravickým polesím, starohamerským polesím a Uhrami, jak si může člověk přečíst na hranečníku kousek nad silnicí, a pak státní hranice mezi Českou republikou a Slovenskem. Žádná zaparkovaná auta, žádní lidé, zkrátka nic. Státní hranice se ztratila se Schengenem a s ní i význam tohohle místa. Pro mě pak bylo snad největším symbolem úpadku, že jsem nikde nenašel ani koš, do kterého bych mohl zahodit obal od gelu.

Čekal jen sjezd na Kladnatou po rožnovské silnici a odtud přes Bílou a pak kolem přehrady na Ostravici. Je docela zábavné sledovat přibývající množství cedulí nabízejících ubytování. Docela mě zaujalo, že Ondrášův dvůr, kde jsem kdysi strávil pár nocí, hlásá otevřeně, že je resortem jen pro dospělé, což neznamená, že se tam děje to, co ve filmech pro dospělé, ale říkají tím, že chtějí svým hostům nabídnout klid, ke kterému povykující miláčkové tak úplně nepřispívají. Řekl bych, že to, že si provozovatel může určit, koho do svého zařízení pustí a koho ne, je docela pokrok proti nedávné minulosti, kdy byli provozovatelé pohostinských a ubytovacích zařízení za podobné jednání proskribováni a dokonce trestáni, protože zejména akční a aktivistické mladé matinky se cítily diskriminovány, když nemohly trávit příjemné chvíle v restauracích a kavárnách spolu se svými ratolestmi, jejich řevem a vylomeninami otravovat ostatní hosty a použité plenky odkládat do talířů, a domáhaly se ochrany svých nezadatelných a ústavou zaručených občanských práv u orgánů k tomu určených.

Bílá byla rekreačním centrem odjakživa. Vydrželo jí to dokonce i za bolševika, i když tam tehdy stejně jako jinde v Beskydech místo hotelů a penzionů stála rekreační zařízení ROH, a v posledních desetiletích zažívá nové období rozkvětu. Pokaždé, když tudy projíždím, vidím nová zařízení na bydlení i na zábavu, a i letos zase přibyl jeden apartmánový dům hned kousek od sjezdovky. Kolem přehrady se silnice houpá nahoru a dolů a klikatí v osmnácti očíslovaných zatáčkách. Je příjemné projíždět ji směrem na Ostravici, protože člověk vidí klesající čísla a ví, že za zatáčkou číslo jedna je už jen sjezd kolem hráze a pak rovně až do cíle cesty v pivovárku. Trvalo mi to čistého času pár minut přes čtyři hodiny a až na bolavá kolena a osezený zadek to byla naprostá pohoda, přesně takový vyhlídkový výlet, jak jsem si vždycky představoval, ale teprve letos realizoval. Mrzelo mě jen, že jsem si nezkontroloval, jestli mám nabitý mobil a fotodokumentace vyšla ani ne napůl.

V sobotu mě pak čekal přesun od chaty pod Lysou horou v Malenovicích, kde je od loňska start a cíl závodu, a kde jsem v bydlíku přenocoval, na kontrolu na rozcestí Hutě. V noci sice přišla bouřka a poprchalo až do devíti hodin, pak se ale mraky roztrhly, vykouklo sluníčko a přišel krásný den. Závodníci se postupně trousili už od půl desáté a jen jsem koukal, jak se doba změnila oproti začátkům před takřka třiceti lety na železných (myslím tím doopravdy železných, ne duralových, to měl snad jen Luďa) kolech ve všelijakém oblečení. Neuvědomuju si, že bych letos viděl závodníka s jiným, než karbonovým kolem, takřka všichni byli náležitě vysportovaní a oblečení do nedělních dresů, i když byla sobota. Zázemí chaty udělalo svoje, bannery vlály, diskotéka hrála a pro zájemce bylo pivo na čepu. Ve vzduchu už bylo cítit, že léto končí, pořád ale ještě pořád je tady. Les byl po dešti umytý a osvěžený, a nedovedu sice vysvětlit, proč, ale ani jsem nemusel vidět do krajiny, abych věděl, že nejsem v lese někde za Brnem, ale na doopravdických horách a právě tady v Beskydech, kam jezdím posledních padesát let. 

Na své místo na trati jsem šel tentokrát po loňské zkušenosti pěšky. Loni jsem totiž dostal kvůli změně trati jiné místo, než na kterém jsem býval v předešlých pětadvaceti letech. Protože jsem věděl, že se tam dá dostat po asfaltu, jel jsem tam na silničce. Nahoru jsem vyjel, i když na pár místech to šlo skutečně ztuha, horší to ale bylo dolů. Na silničce mám totiž ještě mechanické brzdy (čelisti). Rychlost jsem nabral takřka okamžitě a pak nastal obrovský problém, jak kolo ubrzdit, protože brzdy na karbonových ráfcích brzdí hůř, než na duralových. Asi pětkrát jsem musel v prudkém sjezdu dobrzdit až do zastavení a pak si odpočinout protože mě braly křeče do předloktí, jak jsem ze všech sil mačkal páky.

Cesta pěšky vede navíc kolem legendární hospody U Veličků, na kterou mám fůru vzpomínek z mládí. Tu nejhezčí asi na Silvestra v roce 1986. Tehdy jsme tam s kamarádem Radúzem přišli, zahráli a zvítězili. Ten večer jsme si vyzkoušeli, jaké je to být za hvězdu. Po pár prvních akordech a slovech už narvaná hospoda zpívala s námi. Po každé písničce se ozvalo "umíííí" a na stole před námi co chvíli přistávaly rumy, které ochotně konzumovali naši dva nehrající kamarádi. Skončilo to tehdy ne úplně slavně, protože když jsme se dlouho po půlnoci vrátili na základnu, bylo všude mrtvo a ráno se s námi nebavila ani klika u dveří. Od té doby jsme tam v zájmu klidu v rodinách vyráželi už o den dříve a v roce 1989 se stala hitem večera písnička Václava mám nejradši, tomu nikdo nestačí, Václava mám nejradši, protože je kus na počest právě toho dne zvoleného pana prezidenta. Hospoda byla kromě polohy, vzhledu a pověsti pozoruhodná i tím, že členům rodiny Veličků bylo dovoleno (samozřejmě jako zaměstnancům Jednoty) provozovat ji dokonce i za bolševika. Důvod byl prostý: hospoda je v dřevěnici uprostřed prudkého kopce, do kterého se pěšky nikomu nechtělo, dojet se tam tehdy dalo tak snad jedině gazíkem a Veličkovic rodina bydlela v druhé dřevěnici hned přes cestu.

V cíli čekal guláš v kotlíku, kousek řeči s kamarády, známými a hlavně s vlastními dětmi a pak už jen cesta domů. Výlet jsem chtěl ukončit na chatě na Ostravici, kterou kdysi zkraje šedesátek svépomoci postavili naši předkové ze stavebních zbytků a o čtyřicet let později jsme si ji s partičkou lidí z lyžařského oddílu TJ VOKD Poruba koupili od jednoty, pokecat s kamarády a opéct špekáčky u ohně s nejkrásnějším výhledem na ostravické údolí. Kvůli němu chtěl blanenský developer od nás chatu koupit, aby si na jejím místě postavil vlastní haciendu, a když jsme jeho neodolatelné nabídce odolali, koupil si za sedm milionů aspoň svažitou louku pod námi. Díkybohu zatím nezačal stavět, patrně proto, že i on zjistil, že založit stavbu ve svahu, na kterém kdysi místní Sokol provozoval sjezdovku, a který navíc ujíždí, není žádná sranda. Ke svému zklamání jsem ale zjistil, že na chatu nikdo z kamarádů nepojede. I tak to ale byl pěkný výlet na konci léta.