Jak jsme (nedo)jeli na Semmering

Doba prázdnin skonšila, s ní skončily i naše prarodičovské povinnosti a nastal čas zase někam vyjet. Mladší dcerka nám doporučila oblast kolem Semmeringu, že je tam hezky a není to daleko. Přišlo nám to jako dobrý nápad. Semmering se totiž kromě toho, že krajina tady prý připomíná Fatru, vyznačuje taky tím, že už v polovině minulého století tudy byla vybudována první horská železnice v Evropě, která byla v roce 1998 zapsána jako technická památka do seznamu UNESCO. Rakušané jsou na ni proto patřičně hrdí a v Semmeringu se může návštěvník zajít podívat do železničního muzea, svézt se po vyhlídkové železniční trati, nebo vyrazit na naučnou stezku Bahnwanderweg a koukat, co všechno stavitelé vybudovali. Není toho totiž úplně málo, patnáct tunelů, osmnáct viatuktů a stovka mostů na jedenačtyřiceti kilometrech. Kromě toho se to dalo propojit s dvoudenní akcí, kterou měla Soňa v Českých Budějovicích 16. a 17. září. Představovali jsme si to tak, že bychom vyrazili na výlet na začátku předchozího týdne, pochodili kolem Semmeringu a pak to případně vzali přes Šumavu do Budějovic. Nastal ale problém. Předpověď počasí byla totiž naprosto hrozná a nemělo smysl jezdit někam, kde bychom chtěli chodit po venku, když by nám přitom pršelo na hlavu. Rozhodli jsme se proto, že výlet odložíme, v Českých Budějovicích začneme, pak budeme pokračovat dál a v Semmeringu skončíme. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak, jak se často stává. O tom je následující povídání.