Islandští koňové

Jsem městský člověk a koně jsem viděl v mládí nejčastěji při televizních přenosech z dostihů. Osobních setkání jsem ale měl jen pár. 

Pokud si vzpomínám, jednou mě jako malého kluka vzal otec v neděli dopoledne do Lužánek a tam mi za dvě koruny koupil jízdu na koni. Pro jistotu mi stejně jako všem ostatním přikurtovali kotníky k sedlu a pak se mnou kůň chodil pár minut dokolečka uvnitř ohrady. 

Další blízký kontakt jsem zažil až o několik desítek let později na Ondřejníku v Beskydech. Vyrazil jsem tam pojezdit si na běžkách a přezouval se u chaty Solárka, v té době zrovna náhodou fungující mezi opakujícími se požáry. Zapnul jsem vázání a najednou měl pocit, že za mnou někdo stojí. Ohlédl jsem se a zjistil, že pocit neklamal. Asi metr za mnou stál veliký hnědák. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak jsem si hodil bágl na záda, vzal hůlky a vyjel. Doteď si ale pamatuju vjem klidu a síly, který jsem z něj měl, když tam tak stál a z nozder mu šla pára. Podobně na mě později působili i koňové, které choval spolužák Přemek Okáč se svou paní, když ho omrzela právničina a odstěhoval se do bývalého družstevního kravína v maličké obci jménem Ústup na kopci nad Olešnicí. 

Stejný klid a vyrovnanost jsem pak taky cítil, když jsme si poprvé pod Gran Paradisem sedli u kafe a pak půl dne povídali s mojí Soňou, která má náturu i vitalitu nezdolného koníka. Řekl bych, že právě to byl pro mě hlavní důvod, proč jsme spolu nakonec skončili na radnici. 

Islandští koňové jsou vedle puffinů dalším symbolem Islandu. Na ostrov přišli spolu s prvními osadníky a během toho více, než tisíce let, se z nich stalo svébytné plemeno nezaměnitelné s jiným. Islanďané jsou si vědomi jejich jedinečnosti. Z obavy před przněním rasy, jak by řekli kamarádi pana Hitlera, nebo pan Turek, je proto zakázán jakýkoliv import koní na Island. Nejsou příliš vysocí (v kohoutku tak asi metr třicet), jsou mohutně stavění a podsadití, protože byli využíváni spíš k práci, než k jízdě, ale prý dokáží i velmi dobře běhat. Protože žijí právě tady a obvykle venku, jsou samozřejmě velice odolní vůči povětrnostním podmínkám a nenároční na péči, a vzhledem krásně zapadají do zdejší krajiny. K jejich významným vlastnostem patří kromě jiného, že na rozdíl od jiných koní kromě kroku, klusu, cvalu a "pomalého" mimochodu (to je pohyb, kdy kůň kráčí zároveň oběma nohama na stejné straně těla) ovládají i rychlý mimochod, v domorodém jazyce "tölt", a jsou proto ideální k vyjížďkám pro lidi, kteří na koni v životě nejezdili a rádi by si to aspoň jednou zkusili. Navíc mají přátelskou a klidnou povahu. Stále více se jich proto vyváží do celého světa a nebyl tedy div, že jsme se s nimi chtěli seznámit zblízka.

Využili jsme toho, že kousek od místa, kde jsme stáli v Grindavelliru, byla ohrada se stádečkem koní, a šli se na ně podívat zblízka. Někteří se zvědavě přiblížili k plotu, za kterým jsme stáli, a mohli jsme si je jednak prohlédnout pěkně zblízka, a jednak k naší radosti i pohladit je a pokecat si s nimi. Kupodivu mají velice jemnou srst. Důvěřivě se na člověka koukají a vypadají, jako by rozuměli povídání, jak jsou krásní. Byl to velice intenzivní zážitek, i kdyby se už neměl opakovat. 

Díkybohu se zážitek opakoval a nejednou. Pokaždé bylo stejně pěkné na chvilku si vyzkoušet hippoterapii, hladit je a pobírat se jejich hřívou, mluvit na ně a vychutnávat si klid, který z nich čiší. 

Na závěr bych snad měl dodat, že koňové jsou skoro takovým symbolem Islandu jako puffinové, to ale Islanďanům nebrání je právě tak, jako puffiny, konzumovat. Když jsem uvažoval, co je k tomu vede, napadlo mě, jestli to není jejich hyperpragmatismus, který se projevuje takřka všude a ve všem. Koňové tráví život na plochách, kde si mohou najít nějakou potravu, pastviny, jak je známe, připomínající jen velmi vzdáleně, a tam se taky nekontrolovaně množí. Islanďanům je srdečně jedno, že jsou to krásná zvířata, ale vidí, že koňů neustále přibývá, povozy a pluhy už ale tahají a lidi vozí stroje a ke komerčnímu ježdění je využíván jen zlomek z nich, takže takhle je z nich aspoň nějaký užitek. Pokud si tedy chcete objednat plátky z hříběte, hledejte v restauraci na jídelním lístku foal fillets, a máte-li chuť na puffina (nejlépe uzeného), hledejte lundi. A ještě taky jedni Islanďani jedí velryby, přestože jiní Islanďani se tváří jako jejich největší kamarádi a ochránci. Dziwny jest ten swiat řekl by asi pan Czeslaw Niemen. 

Kdesi jsem četl, že Číňani snědí všechno, co má čtyři nohy, kromě stolu, všechno, co plave ve vodě, kromě ponorky a všechno, co lítá vzduchem, kromě letadla, a řekl bych, že Islanďani si s nimi nemají co vyčítat, když vidím seznam jejich pochoutek, do kterého patří "fermentované" napůl shnilé žraločí maso, vařená ovčí hlava i s očima, nebo tlačenka z beraních koulí naložených v syrovátce. Napadlo mě, že kdyby na Islandu létali chrousti, žrali by je taky, jako Jíra z Maršova.

Sice jsem skončil někde úplně jinde, než jsem začal, ale to se občas stává i v lepších rodinách ...