Islandští koňové

Jsem městský člověk a koně jsem viděl v mládí nejčastěji při televizních přenosech z dostihů. Osobních setkání jsem ale měl jen pár. 

Pokud si vzpomínám, jednou mě jako malého kluka vzal otec v neděli dopoledne do Lužánek a tam mi za dvě koruny koupil jízdu na koni. Pro jistotu mi stejně jako všem ostatním přikurtovali kotníky k sedlu a pak jsme chodili pár minut dokolečka uvnitř ohrady. 

Další setkání jsem zažil o několik desítek let později na Ondřejníku v Beskydech. Vyrazil jsem si tam pojezdit na běžkách a překouval se u chaty Solárka, náhodou stojící mezi opakujícími se požáry. Zapnul jsem vázání a najednou měl pocit, že za mnou někdo stojí. Ohlédl jsem se a zjistil, že pocit neklamal. Asi metr za mnou stál veliký hnědák. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak jsem si hodil bágl na záda, vzal hůlky a vyjel, doteď si ale pamatuju vjem klidu a síly, který jsem z něj měl. 

Islandští koňové jsou vedle papuchalků dalším symbolem Islandu. Na ostrov přišli spolu s prvními osadníky a během těch více, než tisíce let, se z nich stalo svébytné plemeno nezaměnitelné s jiným. Islanďané jsou si vědomi jejich jedinečnosti. Z obavy před przněním rasy, jak by řekli kamarádi pana Hitlera, nebo pan Turek je proto zakázán jakýkoliv import koní na Island. Nejsou příliš vysocí (v kohoutku tak asi metr třicet), jsou mohutně stavění a podsadití, protože byli využíváni spíš k práci, než k jízdě, ale prý dokáží i velmi dobře běhat. Protože žijí právě tady a obvykle venku, jsou samozřejmě velice odolní vůči povětrnostním podmínkám, a vzhledem krásně zapadají do zdejší krajiny. K jejich významným vlastnostem patří kromě jiného, že na rozdíl od jiných koní kromě kroku, klusu, cvalu a "pomalého" mimochodu ovládají i rychlý mimochod, v místním jazyce "tölt", a jsou proto ideální k vyjížďkám na koni pro lidi, kteří na koni v životě nejezdili a rádi by si to aspoň jednou zkusili. Navíc mají přátelskou a klidnou povahu. Stále více se jich proto vyváží do celého světa a nebyl proto div, že jsme se s nimi chtěli seznámit zblízka.

Využili jsme toho, že kousek od místa, kde jsme stáli v Grindavelliru, byla ohrada se stádečkem koní, a šli se na ně podívat zblízka. Někteří se zvědavě přiblížili k plotu, za kterým jsme stáli, a mohli jsme si je jednak prohlédnout pěkně zblízka, a jednak k naší radosti i pohladit je a pokecat si s nimi. Kupodivu mají velice jemnou srst. Důvěřivě se na člověka koukají a jak to už u koní bývá jde z nich klid a síla. Velice pěkný zážitek, i kdyby se už neměl opakovat. 

Díkybohu se zážitek opakoval a nejednou. Pokaždé bylo stejně pěkné stát proti nim, hladit je a pobírat se jejich hřívou, něco jim vykládat a vychutnávat si klid, který z nich čiší.