Islandské vodopády
rozepsaný
Vodopády k Islandu patří. Island pro ně vytváří dokonalé podmínky, hlavně strmé svahy a spoustu vody, která po nich může padat. Vodopádů je tady celá řada, od malých po velké, od méně vodnatých k mohutným, od vysokých k nízkým. Na jaře se k nim přidává řada "sezónních" vodopádů, protože sníh na vrcholcích hor taje a voda teče takřka každým žlabem ve svahu. Vodopádů tady návštěvník uvidí tolik, že po první vlně nadšení nastane reflex "kachny, kachny", který předváděl pan Srstka ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, a člověk se jen koukne a pomyslí si něco jako "ach jo, už zase nějaký vodopád". Proto se zmíním jen o několika (aspoň pro nás) nevýznamnějších.
Budararfoss a Gufufoss /první/
Ani jsme se nemuseli moc snažit a vodopády hledat, protože dva z nich si našly nás hned po příjezdu a byl to pěkný předkrm k chodům, které následovaly. Přímo v Seydisfjorduru se řítí ze stráně vodopád jménem Budararfoss a vedle silnice vedoucí do Egilsstadiru je k vidění nevysoký, ale vodnatý vodopád Gufufoss.
Hengifoss /vysoký/
Vodopád Hengifoss je největší atrakcí okolí jezera Lagarfljot, jehož horní konec je u Egilsstadiru. Přístup k němu je od placeného parkoviště. Platit se dá několika způsoby. Nejpohodlnější asi je placení skrz aplikaci parka.is, protože člověk nemusí ani vylézt z auta, pokud ji má staženou v telefonu. Já jsem si sice aplikaci stáhl, ale vzhledem ke zjištění, že otevřu-li aplikaci, budu muset zaplatit Vodafonu za příděl dat částku přesahující výši parkovného, zvolil jsem možnost zaplatit na místě u parkomatu. Zprvu jsem zkusil použít kartu, ale to k ničemu nevedlo (kromě mého vzteku), protože z nějakého důvodu chtěl stroj po mně mailovou adresu a než jsem ji napsal (na display bylo velmi špatně vidět), objevila se hláška, že došlo k chybě. Vytáhl jsem tedy telefon a kupodivu platba proběhla napoprvé a bez problémů. Nastal tedy čas vyrazit na vycházku. Vodopád je totiž na vrcholu kopce nad parkovištěm, což obnáší půlhodinovou procházku do kopce zpestřenou výhledy na vodopády ve nižších částech hlubokého koryta. Samotný vodopád je velmi impozantní. Voda padá z výšky sto dvacet osm metrů do jezírka na dně amfiteatru, v němž je černá čedičová masa proložená několika červenými pruhy z jílu, a protože všude kole ještě leží sníh, vody je v něm doopravdy hodně. Zpět na parkoviště se dá jít po druhé straně vody a člověk může z výšky kochat výhledem do krajiny s jezerem v popředí a zasněženými horami v pozadí.
Svartifoss /scénický/
O tomto vodopádu nacházejícím se v národním parku Skaftafell jsme si v průvodci přečetli jednak, že je až příliš hojně navštěvovaný, jednak jej v něm označili za "chmurný". Už na začátku května se k němu skutečně táhly od návštěvnického centra parku spousty lidí. Bylo přitom zřejmé, že takřka všichni přijeli jen podívat se na vodopád, jednak proto, že řada z nich neměla batohy, ani jiná zavazadla, ale nanejvýš fotoaparáty přes rameno, a jednak jsme byli takřka jediní, kdo se od něj vydal ještě dál do krajiny. Zaujal nás už když jsme se k němu blížili, protože zdálky bylo vidět v jinak předjarně šedohnědé krajině výrazné oko. Zblízka je vodopád naprosto úžasný. Není to ani výškou, ani mohutností, ale celkovým dojmem. Je totiž zasazený do podkovovitého prostoru se stěnami ze šestiúhelníkových čedičových sloupů ohnutých v horní části směrem ven, takže celý prostor připomíná velké jeviště přichystané k dramatu. Vybavilo se mi průčelí divadla ve Vilniusu, kde tři dámy shora koukají do ulice na antracitovém pozadí.
