Islandské vodopády

Islandu se říká země ohně a ledu. Klidně by se mu ale mohlo říkat země vodopádů. Vodopády k Islandu totiž neoddělitelně patří. Jsou tady pro ně dokonalé podmínky, hlavně strmé svahy a spousta vody, která po nich může padat. Vodopádů je tady celá řada, od malých po velké, od méně vodnatých k mohutným, od vysokých k nízkým. Na jaře se k nim přidává řada "sezónních" vodopádů, protože sníh na vrcholcích hor taje a voda teče takřka každým žlabem ve svahu. Vodopádů tady návštěvník uvidí tolik, že po první vlně nadšení nastane reflex "kachny, kachny", který předváděl pan Srstka ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, a člověk se jen koukne a pomyslí si něco jako "ach jo, už zase nějaký vodopád". Chci ale ukázat aspoň několik (aspoň pro nás) nevýznamnějších

První. Budararfoss a Gufufoss 

Ani jsme se nemuseli moc snažit a vodopády hledat, protože dva z nich si našly nás hned po příjezdu a byl to pěkný předkrm k chodům, které následovaly. Přímo v Seydisfjorduru se řítí ze stráně vodopád jménem Budararfoss a vedle silnice vedoucí do Egilsstadiru je k vidění nevysoký, ale vodnatý vodopád Gufufoss. 

Vysoký. Hengifoss 

Vodopád Hengifoss je největší atrakcí okolí jezera Lagarfljot, jehož horní konec je u Egilsstadiru. Přístup k němu je od placeného parkoviště a čekalo nás první setkání s placením. Platit se totiž dá několika způsoby. Nejpohodlnější asi je placení skrz aplikaci parka.is, protože člověk nemusí ani vylézt z auta, pokud ji má staženou v telefonu. Já jsem si sice aplikaci stáhl, ale vzhledem ke zkušenosti získané po příjezdu na Island, kdy mi Vodafone poskytl neomezená data na 24 hodin za dvě stovky, aniž by pro to měl důvod, jsem měl obavu, že otevřu-li aplikaci, budu muset zaplatit Vodafonu za příděl dat částku přesahující výši parkovného, a zvolil možnost zaplatit na místě u parkomatu. Zprvu jsem zkusil použít kartu, ale to k ničemu nevedlo (kromě mého vzteku), protože z nějakého důvodu chtěl stroj po mně mailovou adresu a než jsem ji napsal (na display bylo velmi špatně vidět), objevila se hláška, že došlo k chybě. Vytáhl jsem tedy telefon a kupodivu platba proběhla napoprvé a bez problémů. Nastal tedy čas vyrazit na vycházku. Vodopád je totiž na vrcholu kopce nad parkovištěm, což obnáší půlhodinovou procházku do kopce zpestřenou výhledy na vodopády ve nižších částech hlubokého koryta. Samotný vodopád je velmi impozantní. Voda padá z výšky sto dvacet osm metrů do jezírka na dně amfiteatru, v němž je černá čedičová masa proložená několika červenými pruhy z jílu, a protože všude kole ještě leží sníh, vody je v něm doopravdy hodně. Zpět na parkoviště se dá jít po druhé straně vody a člověk může z výšky kochat výhledem do krajiny s jezerem v popředí a zasněženými horami v pozadí.

Scénický. Svartifoss 

O tomto vodopádu nacházejícím se v národním parku Skaftafell jsme si v průvodci přečetli jednak, že je až příliš hojně navštěvovaný, jednak jej v něm označili za "chmurný". Už na začátku května se k němu skutečně táhly od návštěvnického centra parku spousty lidí. Bylo přitom zřejmé, že takřka všichni přijeli jen podívat se na vodopád, jednak proto, že řada z nich neměla batohy, ani jiná zavazadla, ale nanejvýš fotoaparáty přes rameno, a jednak jsme byli takřka jediní, kdo se od něj vydal ještě dál do krajiny. Zaujal nás už když jsme se k němu blížili, protože zdálky bylo vidět v jinak předjarně šedohnědé krajině výrazné oko. Zblízka je vodopád naprosto úžasný. Není to ani výškou, ani mohutností, ale celkovým dojmem. Je totiž zasazený do podkovovitého prostoru se stěnami ze šestiúhelníkových čedičových sloupů ohnutých v horní části směrem ven, takže celý prostor připomíná velké jeviště přichystané k dramatu. Vybavilo se mi průčelí divadla ve Vilniusu, kde tři dámy na antracitovém pozadí shora koukají do ulice.

Majestátní. Skagafoss

Skagafoss se vyskytuje docela často v inzercích cestovních kanceláří nabízejících pobyty na Islandu. Působivá je patnáct metrů široká masa vody padající z výšky šedesát dva metrů a před ní mrňavé postavičky. Protože z recenzí vím, že přímo u něj je camp, a byl po cestě, zařadil jsem ho do programu. Sice to nakonec dopadlo úplně jinak, protože při příjezdu na místo jsme zjistili, že camp byl zrušený, ale vodopádu to nic neubralo na majestátnosti. Je možné přijít až k němu, přičemž hranici tvoří ochota nechat se zmáčet padající tříští, a ohromeně jej pozorovat. "Skoro za rohem" je sice podobně vysoký a mohutný vodopád Sejlalandfoss nabízející dokonce možnost se za ním projít, ale Skagafoss u mě zvítězil. Od vodopádu pak vede proti proudu řeky "stezka vodopádů" kolem kaskády, jejíž každý článek by mohl být magnetem pro turisty. 

Král. Gullfoss

Je to asi nejslavnější vodopád na Islandu a nemůže chybět v žádném průvodci, ani v žádné nabídce cestovních kanceláří. Protože je součástí zlatého trojúhelníku, měl jsem trochu osypky z toho, že tam zřejmě bude poněkud příliš lidnato na náš vkus. Přijeli jsme večer za deště, ale aut na parkovišti bylo pořád ještě docela hodně. Postupně se parkoviště vylidňovalo a protože přestalo pršet, ještě večer jsme se vydali se na něj podívat. Pohled mi docela vyrazil dech. Věděl jsem sice, že je to dvoustupňový vodopád a viděl jej na fotkách i v televizních dokumentech, skutečnost ale předčila očekávání. Byl doopravdy velkolepý, i když večer, ani ráno nebylo počasí, které by výhledům a fotografování přálo. Král. Neodpustili jsme si ještě jednu ranní audienci, než jsme se vydali dál. 

Historický. Godafoss

Godafoss jsem zařadil do prominentního seznamu z poněkud jiného důvodu, i když majestátnost se mu nedá upřít a je úžasné dívat se, jak se masy vody řítí v oblacích vodní tříště přes hranu vodopádu. Hlavní důvod je ale jiný. V době příchodu na Island se příchozí modlili k bohům, které si přinesli ze svých domovů a dnes bychom je označili za pohanské. Historie říká, že právě v roce 1000 tehdejší vykladač práva v Althingu přišel s nápadem přijmout křesťanskou víru. Když Althing přesvědčil, že je to dobrý nápad a Althing mu jej schválil, zašel domů pro své bůžky a hodil je právě do tohoto vodopádu, který se od té doby právě proto jmenuje Godafoss, neboli boží vodopád.   

Největší. Dettifoss

Na Dettifoss jsem byl hodně zvědavý. Byl prezentovaný jako největší vodopád v Evropě  a po Rýnském vodopádu druhý nejvodnatější. Když jsem viděl fotografie s valícími se spoustami kalné vody, čekal jsem ohromující zážitek. To, co jsem viděl, mě poněkud zklamalo. Možná to bylo tím, že květen je nejsušší měsíc v roce, ale vodopád vypadal velice ukázněně a vody v něm teklo méně, než jsem čekal. Že je vody méně bylo vidět i z toho, že barva vody v řece nad vodopádem nebyla kalná, jako na fotkách, které jsem viděl, ale mléčně tyrkysová, jak to už u ledovcových řek bývá. Tedy ne že by to byl propadák, ale čekal jsem přece jen více. 

Na závěr bych chtěl říci, že vodopád nemusí být dlouhý, široký ani bystrozraký, aby vám udělal radost. Třeba jako tenhle. Na to přišli i Islanďané a malý skvost jen kousek od nejvodnatějšího Dettifossu dali dokonce jméno, přestože mnohé větší jim ani za pojmenování nestojí.  Jmenuje se Holmarfossar.

To be continued