Houstone, máme problém

Je sobota ráno. Počasí sice vypadá zhruba stejně, jako včera, je těsně nad nulou a poletuje sníh, ale prý v Asbyrgi, kam se chystáme, je líp. Chceme se tam podívat na jednu z (prý) největších krajinných atrakcí na Islandu, národní park Jötulsargljufur (kam ti lidi na ta jména jenom chodí) s kaňonem stejného jména, největším vodopádem v Evropě Dettifossem a dalšími highlighty, které si nechceme nechat ujít. U pumpy dofukuji pneumatiky a pak vyjíždíme. Topení začíná hřát a kolem dokola se otevírají výhledy do krajiny, takže všechno je jak má být a vypadá to na pohodový den. Vtom ale zhaslo osvětlení přístrojové desky. Není to sice příjemné, ale na ručičky je vidět. Dvě minuty nato ale spadly i ručičky na ukazatelích a zastavil se ventilátor. Protože přístrojová deska byla mimo provoz, nebyl jsem s to zkontrolovat, jestli svítíme a blikáme. Auto sice prozatím jelo a podle zvuku motoru poznám i jak rychle, byla ale otázka, co se bude dít, až vypneme motor. Abychom byli aspoň trochu dosažitelní pro případ kalamity, nejedu k návštěvnickému centru, ani do kempu, kde jsme chtěli nocovat, ale zastavuji u pumpy u silnice, vypínám motor a zkouším znovu nastartovat. Nic. Blikla mi v hlavě hláška Houstone, máme problém. Koneckonců malér v Apollu 13 taky začal tím, že vypadla elektrika.

První, co člověka napadne, samozřejmě je, že se spálila nějaká pojistka. Otevírám tedy v počítači manuál k autu a hledám popis pojistek. Popis je na několika stránkách a nejsem s to se v něm orientovat. Soňa mezitím klade dotazy paní AI, kterou má v telefonu. Ta jí radí totéž, tedy nejdříve zkontrolovat pojistky, a doporučuje začít pojistkou pod sedadlem řidiče. Soňa tam nakonec jednu pojistku našla a bylo vidět, že je přepálená. Místo ní tam tedy s nemalým úsilím strčila náhradní, ale když jsem zkusil nastartovat, motor ani neškytl. Hlavní pojistky jsou v motorovém prostoru. Zkoušíme se proto dobýt do skříňky, ale nejde to. Zastavuje u nás bílý Duster, na ostrově velmi oblíbené auto, a pán se ptá, jestli máme problém. Když jsme mu vysvětlili, o co jde, podařilo se mu dostat se do skříňky s pojistkami, která se oproti našemu očekávání otevírala zezadu dopředu a ne naopak, jak je obvyklé, ale beztak žádnou z "velkých" pojistek nemáme na výměnu. Pán navrhuje, že by se dalo zkusit nastartovat přes nabíjecí kabely. Vytahujeme je tedy z auta, po spojení se z nich ale začalo kouřit a taktak jsme je stačili sundat. Přitom když jsem je kupoval dával jsem pozor, aby byly vhodné pro naše auto, protože i já vím, že na diesely je zapotřebí silnější kabely a že platí obecná zásada, že čím větší je baterka, tím silnější musí být i kabely. Pán odjel a já lovím kartičku pojišťovny, protože Zuzan má pojistku XL, jak tomu říkají v Generali. Přes chatbota jsem se dovolal k chatbotce a pak se proklikal k sms, kterou mi poslali, s tím, že po odeslání se mi do pár minut ozvou. Skutečně se mi tentokrát ozval živý člověk. Naděje na pomoc ale zhasla, když mi řekl, že pojišťovna zajišťuje sice odtah auta do nejbližšího smluvního servisu a náhradní auto, ale ne asistenční služby. Vypadá to totiž, že nejbližší servis, kde by nám mohli pomoci, je dvě stě kilometrů odsud v Akureyri. Podle rady paní AI hledáme islandskou silniční službu, ale i tady je odpovědí dotazník, co chceme. Sedíme v autě a uvažujeme, co dál. mezitím se dalo do deště a deštivá je i naše nálada. Čím dál neodbytněji se mi vkrádá do hlavy rádobyvtipná hláška mé dcerky, hrdé majitelky Multivanu, když jsem Zuzana koupil: Na dovolenou Fordem, z dovolené pěšky.

Protože je už po jedenácté hodině, otevřeli na pumpě shop a Soňa si potřebovala odskočit. Když vystoupila a zavřela za sebou, najednou se přístrojová deska rozsvítila a ozvalo se cvakání zámků dveří. Zkusil jsem nastartovat a motor ochotně naskočil, jako by se nic nedělo.

Zvažujeme co dál a nakonec jsme se i kvůli počasí shodli, že nejlepší bude vrátit se do Husavíku. Je to přece jen větší obec, kde by se snad dala sehnat pomoc, spaní v kempu máme jako majitelé camping card fakticky zadarmo, je tam ochotný správce, kterého známe už ze Seydisfjörduru, který nám možná poradí, na koho bychom se měli obrátit, a jízdou by se měla baterka dobít, pokud je problém skutečně v ní. Protože Zuzan je chytré auto, na přístrojovce se mezitím objevuje hláška, že je porucha v nabíjení a nutná brzká návštěva servisu. To se ale líp řekne, než udělá na severovýchodě Islandu, který je takřka neobydlený i na zdejší poměry. V campu sice není náš známý správce, ale náhradník, který v Husavíku bydlí, nám potvrzuje to, co jsme víceméně čekali, totiž že nejbližší servis, ve kterém by nám mohli pomoci, je skutečně až v Akureyri. Tam už Soňa volala pro případ, že by čirou náhodou měli v sobotu otevřeno, ozval se jí ale záznamník a podle googlu a taky podle očekávání otevírají teprve v pondělí ráno.

Ze zkušenosti vím několik věcí. Jedna že závady na elektrice se blbě hledají, o to blběji, čím modernější auto je, protože v autě postupem času přibývá elektroniky a zatímco na první škodulce, kterou jsme měli, jsem byl s to většinu věcí opravit sám pomocí šroubováku, klíče 13/17, kleští a kladiva, do dalších aut už nanejvýš liju vodu do ostřikovače a olej, pokud je to náhodou třeba. Závada na elektrice, která způsobí, že auto nejede, se taky těžko hledá, pokud auto jede, protože v tom případě elektrika funguje. Ještě horší to je, pokud je to netypická závada, na jakou to v tomto případě vypadá. Prozatím tedy tuto kapitolu uzavíráme s tím, že asi nemá smysl volat v pondělí ráno do Akureyri a ptát se, jestli by na nás náhodou neměli čas, pokud auto bude startovat, že pokud na to nezapomeneme, dveří spolujezdce si nebudeme všímat a ten, kdo nebude řídit, do auta poleze třetími dveřmi, a že se budeme modlit, aby se to už neopakovalo, než přijedeme domů, nebo aspoň do Dánska. Druhá možnost totiž je počkat do pondělního rána tady, pak volat do Akureyri a doufat, že na nás budou mít čas.

V neděli zahajujeme druhý pokus. Zuzan funguje tak, jak se od něj očekává, takže bez problémů přijíždíme po deváté hodině k návštěvnickému centru v Asbyrgi. Počasí nám přeje, vrátilo se jaro a teploměr šplhá přes deset stupňů. Doufáme, že v infocentru najdeme bližší informace o cestách v národním parku, ale otevřeno mají až od desíti. V plánu jsme měli nechat Zuzana v kempu, který je kousek vedle, ale byla tam závora a u ní nápis, že check in je elektronický přes Parku. Když jsem ale Parku otevřel, našel jsem upozornění, že check in je možný až od tří hodin. Vracíme se tedy k centru, u kterého jsou díkybohu šipky k cestám. Podle průvodců a mapy jsem si vymyslel, že začít bychom měli walčíkem do kaňonu Asbyrgi, takže jsme vyrazili. Zanedlouho se začaly zvedat po obou stranách kolmé stěny kaňonu, napřed jen nízké a pak se zvyšovaly. Mezi stěnami je rovina, ze které jako příď lodi trčí skalní útvar Eyjan, který nějakým zázrakem odolal řádění živlů. Kaňon totiž vznikl při něčem, čemu se v domorodé řeči říká jökulhaup, a je to největší pohroma. Když totiž dojde k erupci sopky pokryté ledovcem, žhavá láva a žhavé plyny začnou rozpouštět ledovou krustu nad jícnem sopky. Vody pod ledem postupně přibývá, až nakonec ledovou krustu protrhne, naráz se vyvalí v obrovském množství a s obrovskou silou do okolí a působí obrovské škody na všem, na co (doslova) narazí. Strašné na ní je právě to, že zatímco "normální sopka" soptí obvykle delší dobu a ohrožuje bezprostřední okolí, jökulhaup proběhne obvykle v řádu hodin a může úplně zdevastovat velice rozsáhlé a velice vzdálené oblasti. Je to asi jako když se protrhne přehrada, jen nesrovnatelně mohutnější. Tak tomu bylo kdysi i tady a prý voda několik desítek metrů vysoký kaňon dokázala vyhloubit během několika málo dnů. Tak vznikl ostatně i kaňon Jökulsargljufur čtyřicet kilometrů dlouhý a v průměru sto metrů vysoký a kilometr široký. Kolem golfového hřiště jsme přišli k rozcestníku. Jedna cesta vedla po dně kaňonu a druhá po jeho horním okraji. Vybrali jsme si vyhlídkovou cestu, která stále zlehka stoupala, jak se zvyšovaly stěny kaňonu. V závěru měly už výšku takřka stovky metrů. Doufali jsme, že bude možné kaňon obejít, ale po druhé straně cesta nepokračovala a vrátili jsme se tedy tou, po které jsme přišli.

V infocentru jsme si nechali poradit na odpolední část dne. Měli jsme v plánu se jít podívat na čedičové útvary Hljodarklettar, prý nejúžasnější čedičové útvary na ostrově, a na červený kopec Raudholar. Paní nás ale upozornila, že silnice k začátku cesty je uzavřená a bude třeba zaparkovat na horním parkovišti. V rámci budování nových silnic byla totiž původní odbočka vyasfaltována a nově vybudována silnice k vyhlídce na celou oblast. Nebyla to úplně dobrá zpráva, protože délka výletu se o několik kilometrů prodloužila, ale nic se nedalo dělat, zaparkovali jsme na parkovišti u vyhlídky a pochodovali dolů. Dolní asfaltka končila až u začátku okružní trasy kolem čedičových útvarů. Žádný z nás není geolog, ale oba jsme užasle pozorovali, co všechno čedič dokáže. Typická šestiúhelníková sloupcovitá struktura se tady předváděla v nesčetných variacích, velikostech a polohách. Na tenhle okruh navazoval okruh k Raudholaru, neboli červené hoře, který byl zase pastvou pro oči kvůli barevnosti, kde cihlově červená přecházela do černé a ta zase do různých okrových odstínů. Zpátky jsme se vraceli po druhé straně okruhů, ale jinak stejnou cestou, protože paní v infocentru nám zapomněla říci, že kousek za Raudholarem se dá odbočit na nově vybudovanou a označenou stezku, která na mapách.com není jako značená cesta vyznačená (potrně proto, že je úplně nová) a jako podle pravítka zlehka stoupá rovnou k parkovišti, takže se dá udělat příjemná okružka.

Na druhý den jsme si naplánovali, že napřed zajedeme k Dettifossu, dokud tam ještě nebudou lidi, pak si zkusíme obejít devítikilometrovou stezku Hafragil a než odjedeme, podíváme se ještě na Selfoss. Odpoledne jsem chtěl přejet k Holmatunguru a obejít si tamní kolečka. Povedlo se nám brzo vstát a když jsme před osmou hodinou přijeli na veliké parkoviště u Dettifossu, stála tam dvě auta a u vodopádu jsme byli sami. Moc se tam kouzlit nedalo, protože stezka k vodě byla uzavřená a na místo označené jako best wiew nesl vítr hromadu mokré tříště, takže bylo třeba hlavně fotit rychle, aby stroje nenamokly, a my mohli vyrazit na výlet. Stezka Hafragil je v obou průvodcích popsaná jako tak obtížná, že na některých místech musí být jištěna lany. Zprvu to nějak šlo mezi kameny a v blátě. Když jsme ale přišli na místo, kde stezka padala dolů do kaňonu, dospěli jsme k závěru, že na některé věci už jsme moc staří. Byla tam totiž takřka kolmá snad dvacetimetrová stěna. Sice na ní byla hromada velkých stupů a chytů, ale jištění žádné. Nahoře přitom byla zabudována dvě velká oka, takže bylo jasné, že obvykle tam jištění je. Než by někdo z nás spadl a ublížil si, raději jsme zvolili cestu po horní straně kaňonu s tím, že na druhém konci se rozhodneme, kudy půjdeme zpátky, protože nahoru se leze líp, než dolů. Cesta to byla pěkná s vyhlídkami do vedlejšího kaňonu, který jsme obcházeli. Nejhezčí byl výhled v místě, kde se hlavní kaňon spojoval s vedlejším. Pro to, co se před námi rozprostíralo, mě nenapadá jiný přívlastek, než monumentální. Pár set metrů hluboký kaňon s řekou a vodopádem Hafragil obklopený strmými čedičovými stěnami. Chtěli jsme si vodopád prohlédnout zblízka. Začali jsme proto sestupovat, ale zastavil nás úsek velice podobný tomu, před kterým jsme uhnuli na začátku, prudký sestup po stěně. Ani jsem se nedíval, jak to vypadá, otočili jsme se a stejnou cestou, jakou jsme přišli jsme se i vrátili. Parkoviště se mezitím zaplnilo a cestu k Selfossu jsme absolvovali v procesí. 

Přesunuli jsme se k Holmatunguru a byl jsem velmi překvapený. Nečekal jsem samozřejmě, že tam bude tolik lidí, jako u Dettifossu, ale na parkovišti stálo jediné auto pána s invalidní paní, které jsme tam poslali, když se nás ptali, kam může paní dojet na vozíku. Příjezdová cesta, parkoviště, cesta z parkoviště k vyhlídce i samotná vyhlídka na krásný podkovovitý vodopád Rettarfoss přitom svítily novotou. Lámal jsem si hlavu, proč investovali tolik peněz do místa, na které nikdo nejezdí, a nenapadlo mě nic jiného, že když je to tady už vybudováno, lidi sem nějak dostanou, reklama je mocná čarodějka, a pak bude čas instalovat kamery a parkomaty a zpoplatnit to. Bude ale asi taky třeba udělat něco s hmyzem. Když jsme totiž vystoupili, vrhl se na nás roj malých much. Bzučely mi kolem hlavy a trefovaly se mi do obličeje, uší, nosu i úst. Raději jsem se vrátil do auta pro síťku proti hmyzu připravenou pro použití u Mývatnu. Pak už bylo líp a vycházka proběhla v pohodě, přestože se mouchy rojily pořád.  Sešli jsme až k řece v místě zvaném Katlar, kde na druhé straně přímo proti nám čněla úžasná čedičová stěna. Vypadala jako varhany zpola přikryté oponou. Další řást procházky měla neislandský charakter, drobné potůčky s malými vodopádky, zelenající se tráva, jen zkroucené břízky připomínaly, kde jsme. Bylo to podobně osvěžující, jako kolem jezera Botnsvatn. Tím jsme vyčerpali hlavní atrakce, které tato část národního parku nabízí, a můžeme popojet.       

To be continued