Drahý Islande aneb úvaha o islandském turistickoprůmyslovém komplexu

Greed is good bylo podnikatelské heslo pana Gordona Gekka, hlavního hrdiny filmu Wall street. O mravnosti tohoto hesla se dá sice pochybovat, protože bible nás učí, že chamtivost je hřích, ale nabyl jsem dojmu, že Islanďané se jím řídí, stejně jako zásadou vůdce banditů Calvery ve filmu Sedm statečných, že ovce mají být ostříhány.

Existence Islandu se mi za celý můj dlouhý život výrazně připomněla celkem třikrát. 

Poprvé to bylo, když v Reykjavíku bojovali v roce 1972 o titul mistra světa v šachu vyzyvatel Bobby Fischer s obhájcem titulu Borisem Spasským. Já jsem tehdy fandil Fischerovi. Spasskij byl pro mě jednak "rusák" a "okupant" a jednak mě tehdy hodně štvalo dobové zdůrazňování sovětské šachové nadvlády. Fakt je, že v té době si titul mistra světa v šachu předávali jako štafetu sovětští šachisté. Na druhé straně to ale vesměs nebyli žádní Rusové. Pokud beru tři předchůdce Spasského na trůnu, Botvinnik zdědil po svém otci druhé křestní jméno Mojsejevič, Tal byl Lotyš a Petrosjan zase Armén. Samozřejmě jsem byl nadšený, když Fischer nakonec vyhrál. Nadšení sdílel celý svět a Fischer se stal v roce 1972 sportovcem roku, přestože to byl olympijský rok, ve kterém tento titul získávají pravidelně úspěšní olympionici, jako třeba Emil Zátopek v roce 1952, nebo Věra Čáslavská v roce 1968. Teprve až po pár desítkách let jsem se dozvěděl, že namístě bylo fandit spíš Spasskému. Fischer, od pohledu sympatický kluk, totiž v Reykjavíku vytvořil pekelnou atmosféru a jen díky Spasského velkorysé toleranci jeho paranoidních výstřelků se zápas vůbec mohl uskutečnit. Bylo to ostatně Fischerovo poslední soutěžní utkání a pak už se jeho paranoia projevila naplno a životem klopýtal až do jeho konce.

Podruhé jsem vzal Island na vědomí, když se v roce 1986 v domě s názvem Höfdi na břehu moře ve stejném městě potkali pan Reagan se soudruhem Gorbačovem. Měla to být víceméně formální záležitost a ze všeho nejvíc signál pro svět v době sílícího mezinárodního napětí, že spolu dvě největší velmoci "jaksi" komunikují. K všeobecnému překvapení ale ti dva udělali první krok ke změnám podoby světa, ke které došlo na konci osmdesátých let.  

Potřetí jsem bedlivě sledoval zprávy o Islandu v roce 2010 při erupci sopky Eyjafjallajökul. Erupce totiž vyvolala několik měsíců trvající kalamitu v letecké dopravě na severní polokouli v době, kdy jsem se chystal na výlet do Kanady, a já jen doufal, že se situace uklidní aspoň natolik, že se bude moci létat přes Atlantik. Do toho ještě přišla stávka zaměstnanců British Airways, s nimiž jsem měl let absolvovat. Nakonec jsme ale díkybohu letěli s tím, že let z Vídně do Londýna jsme absolvovali v "no name" letadle. 

Žádnou další událost spojenou s Islandem už si ale nevybavím, ať listuji pamětí sebevíce, a řekl bych, že podstatná většina z nás si nevybaví ani to, co já.

Až do druhé světové války byl Island jednak součástí Dánska, jednak to byl ostrov kdesi na konci světa, kde lidé lovili ryby, ovce se pásly a sopky soptily. Britové ale pojali obavu, že by ostrov se strategicky významnou polohou mohli okupovat Němci, rozhodli se proto, že je předejdou, a okupovali jej sami. Podle toho, co jsem četl, to prý byla okupace veskrze mírová a přátelská. Důsledkem pak byla jednak vybudovaná vojenská zařízení, jako třeba základna v Keflavíku, a jednak importovaný pokrok, který Island posunul v čase do dvacátého století. K tomu se ještě přidala samostatnost vyhlášená v roce 1946 a najednou tady byl nový stát toužící si vydobýt mezinárodní postavení, které mu podle jeho vedení náleželo.

Problém byl kromě odlehlosti ostrova a nevelkého počtu obyvatel v tom, že na Islandu jednak snad s výjimkou lovu a zpracování ryb nebylo do té doby nic, co by se dalo nazvat průmyslem, a jednak tam nebyly ani takřka žádné předpoklady pro změnu tohoto stavu. Ostrov sice oplývá přebytkem suroviny na výrobu stavebních materiálů a pak ještě geotermálními zdroji energie, ale to je asi tak všechno. Bohatství ale bylo v Severním ledovém oceánu na severu a Atlantském oceánu na zbývajících světových stranách se všemi rybami, které v nich plavou. Islanďané se proto zaměřili na tento - ostatně tradiční - byznys. Mělo to ale háček. Výsostné vody s výhradním právem rybolovu státu, k jehož pobřeží náleží, jsou podle mezinárodního práva jen šest mil široké a směrem k Islandu vyplouvaly lovit lodi ze všech možných států. Island proto na mezinárodní scéně vedl boj za rozšíření svého pobřežního pásma. Pro tyto snahy se vžil název "tresčí války", protože docházelo nejen ke srážkám diplomatickým, ale i k fyzickým mezi islandskými loďmi a loďmi z jiných států, hlavně z Velké Británie. Island, který vytáhl největší trumfy včetně hrozby vystoupením z NATO a uzavřením základny v Keflavíku, nakonec v těchto válkách zvítězil a vydobyl si napřed padesátimílové a v polovině sedmdesátých let minulého století dokonce dvěstěmílové ochranné pásmo. Pak mu už nic nebránilo lovit a lovit a lovit. Tak to šlo až do počátku tohoto století. V roce 2008 se ale úlovky pronikavě snížily oproti předchozím rekordním létům. Nejednou nebylo co zpracovávat a nastala kalamita.

Nebylo to poprvé. Už předtím totiž Island zdevastoval populaci sleďů. Od počátku 20. století lov sleďů a jejich zpracování na slanečky vzkvétaly. Průmysl rostl až do roku 1968. Tehdy najednou úlovky z roku na rok razantně poklesly. Rybolov byl totiž tak intenzivní, že se ryby nestačily množit, a celé průmyslové odvětví během jednoho roku odešlo do kopru. Byla to taková kalamita, že v současné době zpracovatelské kapacity dosahují i po téměř šedesáti letech jen asi čtyřiceti procent tehdejšího stavu.

V důsledku nedostatku průmyslové kapacity se Islanďané snažil profilovat se v bankovním sektoru. Dařilo se jim to náramně a byli považování za tygra až do finanční krize, která začala pádem banky Lehmann brothers. Pak se najednou ukázalo, že si ukousli větší kus krajíce, než byli s to strávit, král byl nahý, bublina splaskla a Island se octl na pokraji státního bankrotu. Z nouze mu kromě peněz z Mezinárodního měnového fondu a drastických nápravných opatření pomohlo, že o něj začali stále větší zájem jevit turisté. Traduje se dokonce, že právě turistický průmysl, který se tou dobou začal formovat, podpořený devalvací měny měl největší zásluhu na tom, že Island se vzpamatoval.

Islanďané mají vyvinutý čich na peníze a uvědomili si, že to je příležitost. Začali proto cílevědomě budovat to, čemu říkám po vzoru pojmu "americký vojenskoprůmyslový komplex" používaného v našem tisku zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, islandský turistickoprůmyslový komplex. Míním tím stav, kdy se subjekty působící v oblasti cizineckého ruchu pod vedením státu sjednotily ve společném úsilí udělat z Islandu ještě větší turistický hit, než jakým do té doby byl. Východiskem byla úvaha, že čím více přijede na Island návštěvníků, tím více peněz přivezou a tím více tak přispějí místním obyvatelům, kterých na Islandu žije ani ne tolik, jako v Brně. Stojí tedy zato se o návštěvníky postarat a hlavně z nich vytáhnout peníze. To se až dosud dosud velice dobře daří. Zatímco v roce 2000 Island navštívilo zhruba tři sta tisíc lidí, v současné době je návštěvníků každoročně už takřka dva a půl milionu, takže poměr návštěvníků a místních obyvatel je aktuálně zhruba sedm ku jedné. To je číslo nesrovnatelné se žádnou jinou zemí, s výjimkou Malty. Vzhledem k poloze Islandu je pak jasné, že návštěvníci obvykle nepřijíždějí se jen o víkendu opít, jako Britové do Prahy. 

Cestovatelských atrakcí, za kterými se návštěvníci ženou, je na Islandu plno, jinak tady ale ještě na konci minulého století nebylo nic, co by je do země táhlo. Stav veřejných komunikací, ani infrastruktury totiž neodpovídaly aktuálním standardům a očekáváním návštěvníků, s výjimkou outdoorových nadšenců a podobných existencí, na kterých se masová turistika založit nedá. Islanďané proto začali usilovně pracovat na obojím, aby si zemi oblíbili i konfekční návštěvníci, kteří toho chtějí za své peníze vidět co nejvíce s co největším komfortem a co nejmenší námahou. Výsledky jejich snažení může člověk snadno zjistit porovnáním nabídky v průvodci Lonely planet vyšlém v roce 2006 a v průvodci Lingea vyšlém poprvé o osmnáct let později a nestačí žasnout. 

Po okružní silnici č. 1 byly napřed vybudovány a pak i vyasfaltovány další a další silnice. Tempo je takové, že stav popsaný v průvodci Lingea vyšlém v originále v roce 2024 už v roce 2026 neodpovídá skutečnosti a naše navigace updatovaná naposled v roce 2021 na spoustě míst hlásila jen kterým směrem jedeme po prázdné ploše. Typické to bylo třeba na silnici číslo 862 vedoucí podél Jökulsargljufuru popsanou ve zmíněném průvodci jako hrbolatá silnička. Nejenže byla v mnoha místech narovnána a nově vyasfaltována samotná silnice, ale byly vybudovány (a jako regulérní silnice očíslovány) odbočky k atraktivním místům včetně parkovišť, vyhlídek a dokonce spojovacích cest, aby se na vyhlídky z parkovišť dostali i invalidé na vozících. Některá tahle nová zařízení byla přitom využívána jen naprosto sporadicky, jak jsme si všimli, když jsme na dvou parkovištích na konci cesty přespali. Lámal jsem si hlavu, proč do toho nastrkali tolik peněz, kolik to určitě stálo, a pak mi došlo, že je to první část plánu turistickoprůmyslového komplexu. Následovat bude druhá část, ve které budou tato místa propagována prostřednictvím marketingu a cestovních kanceláří jako "must" (v propagačních materiálech jsem ostatně našel lákavě znějící termín "diamond circle"), ve třetí části na ně začnou ve velkém jezdit auta a autobusy s turisty a pak už bude čas všechno zpoplatnit a sklízet plody. Měli jsme vlastně štěstí, že jsme Island navštívili aspoň teď a ne až za pár let, protože jsme pořád ještě našli spoustu míst, kam zatím masová turistika nedosáhla. Už za pár let to ale bude určitě jinak a masová turistika se rozšíří i tam, kam dosud nedorazila, třeba na úžasný poloostrov Melrakkasletta, prozatím pro konfekční turistiku neatraktivního, protože asfaltová silnice končí na jedné straně v Kopaskeru a na druhé straně v Raufarhöfnu a mezi těmito dvěma místy dosud není žádná turistická infrastruktura. 

Při zmínce o silnicích nemůžu zapomenout na auta. Když jsem viděl tu spoustu aut z půjčoven, které jsme potkávali na silnicích i v campech, vždycky jsem jen žasl a říkal si, že aut musí být na Islandu registrováno snad více, než obyvatel. Návštěvník si může pronajmout takřka jakékoliv auto, od velmi oblíbené Dacie Duster přes bydlíky všech kategorií a velikostí až po expediční a terénní auta. Islanďané mysleli i na ty, kteří přijíždějí vlastními auty, a zatížili je daní za ujeté kilometry, aby z toho měl něco aspoň stát, když už nevydělají půjčovny. Typické je, že když se počty návštěvníků a počty obytných aut k pronájmu razantně zvýšily, Island zakázal volné kempování. Samozřejmě chápu, že je třeba mít na zřeteli ekologické hledisko a obavy, že jim návštěvníci zaneřádí krajinu, která je koneckonců živí. Podle mého názoru ale hrála zásadní roli ekonomika. Spousta nájemných aut jsou totiž bydlíky vybavené kompletním sociálním zařízením a zázemí kempů v zásadě nepotřebují. Lidé, kteří v nich cestují, se pak podle toho, co jsme viděli, chovali překvapivě ukázněně a v kempech ani v krajině jsem se nepotkal s poházenými odpadky, nepořádkem kolem popelnic, nebo papírem a igelitem poletujícím krajinou, jako u nás. Dokonce i veřejné záchody na parkovištích byly v bezvadném stavu, což lze přičíst jednak péči vynakládané na jejich údržbu, ale taky kulturnosti a ohleduplnosti návštěvníků. Kempů je velké množství, obvykle jsou vybaveny jen buňkami se základním sociálním zařízením, jsou přizpůsobené minimální údržbě a nejsou ani oplocené, takže náklady na jejich vybudování se nepochybně velmi brzo vrátily a teď už jen vydělávají. Kapitola sama pro sebe jsou pak samotné ceny za ubytování i za vstupy. Pokud člověk nahlédne do průvodce Lonely planet vyšlého před dvaceti lety, zjistí, že ceny se od té doby několikanásobně zvýšily. Zatímco tehdy se za ubytování v kempu platilo v řádu stovek islandských korun, nyní jsou to tisíce, a stejně razantně bylo zvýšeno i vstupné. Od roku 2024 Island zavedl taky pobytovou daň, která se platí při ubytování, a činí dvě stě ISK za osobu a za den.

Abych ale Islanďanům nekřivdil, musím informaci o cenách doplnit. Výše současných cen je ovlivněna i dvěma devalvacemi islandské koruny. Hlavně ta první z nich, k níž došlo v rámci ozdravných kroků následujících poté, co Island na konci prvního desetiletí málem dospěl ke státnímu bankrotu, byla přitom velice bolestná, protože islandská koruna tehdy ztratila polovinu hodnoty. Ceny před dvaceti lety mohou být tedy porovnávány se současnými cenami jen tímto prizmatem. 

Velkým hitem je koupání v termálních lázních a po úspěchu Modré laguny jsou budována další podobná zařízení. Typické pro ně je luxusní zázemí a ceny tomu odpovídající, kdy i základní vstupné za půldruhahodinovou návštěvu začíná na čtyřmístných částkách. Východiskem je prostá úvaha, že slovo "dovolená" nejen významově souvisí se slovem "dovolit si" a návštěva takových zařízení je zkrátka "must", bez kterého to nejde. Právě tak je to i s ubytováním. Po cestě jsme viděli každou chvíli nabídky ubytování, a to i místech zjevně jinak neobydlených, a podle vizáže rozhodně nešlo o žádné pastoušky. Ceny jsme raději ani nezjišťovali.

Stejné je to i s praktickými a zejména turistickými informacemi. Na našich cestách jsme si osvojili návyk nejdříve ze všeho zajít do infocentra, když někam přijedeme. Pokud totiž člověk nechce zůstat dlouho na jednom místě, je zbytečné si kvůli jednomu, nebo dvěma výletům kupovat mapy, a právě tam se základní turistické informace dají získat buď v tištěné podobě, nebo se dají ofotit vystavené mapy. Na Islandu je to jinak. Ve visitor centrech (nepříliš četných) se dá najít hromada informací o geologii, fauně a flóře, ale za praktické informace se musí zaplatit. Je to kontrast oproti Faerským ostrovům. Mapa a dvě brožury, podle kterých se tam dá v pohodě řídit a orientovat, byly totiž k dispozici už na trajektu, jakákoliv informace o Islandu ale chyběla. Fakt je, že jsem v kempu v Seydisfjörduru objevil publikaci s názvem Around Iceland, comprehensive and consise visitor guide to Iceland, kterou tam odložil někdo, kdo odjížděl, a která aspoň obecné informace poskytovala a podle informace na obálce je prý dostupná i v on line verzi, v žádném z infocenter, která jsme navštívili, ale k dispozici nebyla. 

Island má odjakživa pověst drahé země. Je to dáno samozřejmě už tím, že země je neúrodná, průmysl tady fakticky žádný není a všechno včetně potravin se musí dovážet, tradičně především ze skandinávských zemí, kde není lacino (a podle toho, co jsme viděli v obchodech zřejmě čím dál víc i z Polska). Mám ale dojem, že Islanďané začali uvažovat tak, že když bude drahé všechno, co souvisí s turistickým ruchem, nebude to až tak vadit domácím obyvatelům, budou-li mít dostatečné příjmy, i proto, že po Islandu obvykle příliš necestují, ale přes týden pracují a o víkendech se baví jinak, a přinese to víc peněz do pokladny od zahraničních návštěvníků. O tom, že se tady dají vydělat slušné peníze (průměrná mzda je oproti Česku zhruba dvojnásobná), svědčí rozsah nové výstavby i to, že počet obyvatel Islandu výrazně roste, protože do země proudí lidé z jiných zemí za dobrými výdělky. O důsledcích pak to, že příjmy z cestovního ruchu v roce 2025 převýšily sto miliard (českých) korun, a že Island se v žebříčku zemí s nejvyššími životními náklady vyšvihl na první místo a předstihl tak Švýcarsko. Každý, kdo se chystá na Island, by si tedy měl především uvědomit, že "tahle země není pro chudé", abych parafrázoval název slavného filmu bratří Coenových. Objevují se ale signály, že místní drahota přestává být zejména zahraničním návštěvníkům po chuti. Růst jejich počtu se v roce 2025 zastavil a ozývá se stále víc kritických hlasů. Bude tedy záležet na těch, kdo turistickoprůmyslový komplex řídí, jestli se poučí ze svých chyb a dokážou se vyvarovat toho, čeho se v minulosti dopustili už v rybolovu a v bankovnictví, tedy že v honbě za ziskem nedohlédnou dál, než na špičku vlastního nosu a sami si pod sebou podříznou větev.

Aspoň na závěr mám přece jen jednu dobrou zprávu. Dýcháte tady čistý vzduch a pijete z kohoutku čistou přírodní vodu docela zadarmo a příjemným překvapením obzvlášť v období kalamity kolem Hormuzského průlivu byly i ceny pohonných hmot takřka srovnatelné s cenami v Česku. Originální skyr (nejlépe v kilovém balení), ze kterého se dá udělat za přijatelné peníze jeden z pilířů stravování, je pak mnohem lepší než to, co se jako skyr prodává u nás. A to, že jsme na Islandu, kam jsme se chtěli podívat celý život, je zážitek za všechny peníze.

Musím taky říct, že hamižnost Islanďanů docela chápu. První lidé sice pocházejí z částí zeměkoule, na které svítilo slunce, antropologové ale vcelku přesvědčivě dokládají, že houževnatější a životaschopnější jsou lidé z chladnějších končin. Je to vcelku logické, protože nemohli spoléhat na dobrodiní teplého počasí, ale pokud chtěli přežít zimy, museli sakra pohnout kostrou. Z toho se postupem času vyvinula převaha "severních civilizací" nad těmi jižnějšími trvající takřka až dosud. Pokud pak člověk vezme do úvahy, že Island leží na samotné severní hranici osídlení, projíždí neúrodnou zemí, zkusí si tamní počasí a vidí na drnových domech, jak se tam žilo ještě donedávna, přestane se divit, že Islanďani jsou ochotní udělat pro svůj blahobyt ještě více, než obyvatelé jižnějších částí světa. Na vezdejší chleba se tady člověk opravdu hodně nadře a proč si tedy na něj nepořídit i máslo, když to jde.

to be continued