Do Husavíku za velrybami

Do konce osmdesátých let jsem ani neuvažoval o tom, že bych se někdy v životě podíval na doopravdickou velrybu. Cestovatelské sny byly totiž v příkrém kontrastu s realitou Československé socialistické republiky v sedmdesátých a osmdesátých letech a ty neodvážnější a nejdivočejší končily na hranicích Evropy. Zkraje devadesátých let se ale na billboardu kterési společnosti (už si nepamatuju, které) objevila majestátní velrybí ocasní ploutev zvedající se z moře k nebi a já jsem si uvědomil, že musí být obrovský zážitek někdy něco takového vidět. 

První příležitost se naskytla na Novém Zélandu v roce 2008. Dcerka, která tam rok žila a za kterou jsem tam na měsíc přijel, vymyslela okružní jízdu kolem obou ostrovů a jedním z bodů programu na tom jižním byl whalewatching v Kaikouře. Místo pozorování velryb jsme je ale spíš krmili, protože naše žaludky byly stejně neklidné, jako moře. Kosatky krátce předtím odpluly a za celou dobu jsme viděli jednu velrybu nehybně ležící na hladině. Organizátoři byli slušní, uznali, že jsme toho za svoje peníze moc ndostali a vrátili nám polovinu vstupného. 

Druhou příležitost jsem měl v Kanadě v Nanaimu na Vancouver Islandu o dva roky později. Dopadlo to ale ještě o něco hůř, než poprvé. Velrybu jsme neviděli žádnou, jen pár tuleňů povalujících se na skaliscích, a organizátoři neměli pocit, že by nám měli cokoliv vracet. Aspoň jsem ale nezvracel. 

A teď tedy třetí příležitost. Míst, odkud vyplouvají plavby na pozorovaní velryb, je na Islandu několik. V Húsaviku ale slibují pětadevadesátiprocentní úspěšnost. Husavik totiž leží na břehu zátoky Skjálfandi bohaté na plankton, krill i drobné rybky, v níž se kytovci rádi "pasou". Řekl jsem si, že tentokrát to snad konečně vyjde se vším všudy, a protože Soňa s nápadem souhlasila, jakmile jsme si ujasnili itinerář a věděli, kdy do Husavíku přijedeme, sedl jsem počítači, abych plavbu objednal. Předtím jsem se ale podíval na předpověď počasí a zjistil, že právě ve čtvrtek, který přicházel do úvahy, se má zlomit počasí a hlavně má pršet. Protože máme časovou rezervu, koukl jsem se i na sobotu, ale ta vypadala zhruba stejně, jako čtvrtek. Volba byla tedy jasná: bude to pátek. 

Do Husavíku jsem přijeli ve středu v podvečer. Protože bylo příjemně teplo, do tmy daleko a k tomu předpověď počasí, že bude hůř, po večeří jsme vyrazili na Húsavikurfjall tyčící se nad městem, odkud je prý skvělý výhled na město dole. Procházka vyšla, výhled byl doopravdy pěkný. Nad mořem jsme viděli blížící se déšť, ale přišel až po nás. 

Předpovědi počasí podle serveru vedur.is obvykle vycházejí a (bohužel) vyšla i ta na čtvrtek. Po ránu začalo pršet a více, či méně pršelo až do večera, kdy začaly vzduchem poletovat velké vločky sněhu a v telefonu se objevilo varování před sněhem a ledem. Dopoledne jsme tedy zašli do obchodu na druhém konci města doplnit zásoby a zpátky jsme to vzali skrz přístav. Odpoledne jsme se pak vydali načerpat před plavbou vědomosti do Whale musea hned vedle přístavu. Pobyli jsme tam více, než dvě hodiny, protože popisná část byla obsáhlá a výživná. Doplnili jsme ji krátkým filmem v kinosále a prohlídkou vystavených koster velryb s popisy, kde byla která nalezena, případně jak jinak se do muzea dostala, protože muzeum si zakládá na tom, že kvůli žádné kostře nemusela být ulovena velryba. Třeba kostru narvala včetně předlouhého rohu muzeu darovala kterási komunita z Grónska, kde tyto kytovce dosud loví, jak jim velí tradice, protože takřka všechno z něj dokáží zužitkovat.

Už večer jsme si všimli, že některá auta přijíždějící do kempu jsou zepředu olepená zledovatělým sněhem, a do rána kopec nad Husavíkem i hory kolem fjordu zbělaly a vzduchem poletoval sníh. Teploměr ukazoval čistou nulu. Bylo tedy třeba se na tříhodinovou plavbu odpovědně obléci. Navlékl jsem na sebe na vršek nátělník, na něj tričko s windstopperem, tlustou mikinu a péřovku, na spodek spodky a kalhoty a přes to ještě přetáhl goretexovou bundu a kalhoty. Čepici jsem zdvojil, stejně jako rukavice. Před vyplutím nám k tomu pořadatelé přidali zateplené overaly a gumáky do deště a mohlo se vyplout. Vyrazili jsme do středu zátoky. Cestou jsme potkali pár puffinů na vodě i ve vzduchu. Zátoku už křižovalo několik lodí konkurenčních společností. Po nějaké době nám průvodce hlásil velrybu po levoboku v "poloze za deset minut dvě", kde se objevil obláček páry z vydechovaného vzduchu. Nad vodou se objevil napřed hřbet velryby a pak i její ocasní ploutev. To se pak ještě několikrát opakovalo.

Protože loď se silně houpala, na palubě se rojili lidí toužící po fotografii a velryba nečekala, nedala se z toho udělat slušná fotka. Podstatné ale bylo, že jsme velrybu (nebo velryby) několikrát viděli na vlastní oči. Nebyl to sice žádný z obrů, jako vorvaň, plejtvák, nebo keporkak, na délku mohla mít snad pět, nebo šest metrů, ale i tak to byl zážitek, obzvlášť když si člověk uvědomí, že ty reklamní obrázky a obří velrybou těsně u lodi jsou jednak otázkou štěstí, protože není zaručeno, že se vůbec velryby objeví, natož v těsné blízkosti pozorovací lodi, ani které to budou, a jednak výsledkem dokonalé přípravy k dokumentaci akce, která trvá pár vteřin. Na rozdíl od některých cestujících, kvůli kterým byla plavba dokonce asi o čtvrt hodiny zkrácená, neměl žádný z nás ani problém s mořskou nemocí, takže úspěch byl takřka dokonalý, i když jsme byli zmrzlí jako preclík. Osprchovali jsme se v horké vodě, dali si horký čaj a polévku a už v teple jsem v duchu smekal před lidmi, kteří v podobných, nebo horších podmínkách a podstatně hůř oblečení i vybavení vyráželi na moře lovit velryby před desetiletími a staletími, kdy jedna ulovená velryba dokázala zahnat nadlouho hlad celé komunitě.      

To be continued