Dichtung und Wahrheit

Před odjezdem jsem si dal hromadu práce s výrobou cestovního plánu, abych pak nemusel litovat, že jsme nestihli něco, co jsme stihnout měli a mohli, když už jsme jeli tak daleko. Protože jsme na tom oba slušně fyzicky a rádi chodíme po krajině, objevil jsem hned několik půldenních, nebo celodenních výletů na různých zajímavých místech.

Už před odjezdem jsem ale zjistil, že některé plány zkrátka nemůžou fungovat, protože do některých atraktivních oblastí, třeba do Duhových hor, se v květnu nemáme šanci dostat.

Hned po příjezdu jsem pak rychle pochopil, že žádný plán nepřežije první kontakt s realitou, a že problémy budou i tam, kde jsem s nimi nepočítal. Sníh totiž ležel takřka až u moře. Pokud už Islaďané značí cesty (není to ani náhodou pravidlo), zarazí podél cesty do země nabarvené kolíky, které koukají do výšky tak třicet až čtyřicet centimetrů. Když ale sníh kolíky zasype, člověk cestu nenajde, protože zejména v zimě po ní prakticky nikdo nechodí a cesta není prošlápnutá.

Dalším problémem je počasí. Nemá totiž smysl chodit na výlety jen proto, abych splnil plán, ale z výletu chci mít zážitek, obvykle výhled do krajiny. Měl jsem tak třeba naplánovaný půldenní výlet ze Stafafellu jménem Hvannagil. Prvním problémem bylo Stafafell vůbec najít. Když se nám to konečně povedlo, zaparkovali jsme a rozhodli se, že se předtím ještě najíme. Přitom jsme viděli z obou stran přicházet mraky, krajina se začala ztrácet a spustilo se silné sněžení. Za nějakou dobu se okolní krajina i koně ve výběhu zbarvili bíle a bylo jasné, že tuhle položku si dnes v itineráři neodškrtnu.

Další den se udělalo pěkně a protože jsme spali nedaleko, rozhodli jsme se, že se vrátíme a zkusíme štěstí znovu. Cesta byla značená velmi sporadicky, zeména tam, kde by bylo značení přinejmenším vhodné, jako třeba na rozcestích. Párkrát se nám podařilo najít se, když jsme z ní sešli, ale pak se to jednou nepovedlo a improvizovali jsme až do konce. Naštěstí šla trasa výletu po planině, takže jsme viděli kolem sebe a mohli se slušně orientovat.

Ty dvě věci mohou působit synergicky, takže když jsme dorazili do sedla Vatnsskard nad Borgursfjordurem Estri, kde začíná vyhlášená půldenka Storund, padal z nebe polystyrén tak hustě, že byla skoro bílá tma, a ze sněhu koukaly jen první dva kolíky, takže zase nic.

V národním parku Skaftafell jsme se chtěli vydat na výlet po cestě jménem Skaftafellheidi do nebe vychválené v průvodci Lonely planet. Sotva jsme ale přišli na úvodní rozcestí, objevili jsme schématický plánek, podle kterého byly takřka všechny cesty v oblasti (samozřejmě včetně "té naší" uzavřené "z důvodu ochrany přírody". Nevím jen, jestli přírodu hodlají chránit po. celý rok, protože bez přístupu veřejnosti by bylo zbytečné tam národní park udržovat, i když většině lidí je to asi jedno, protože se beztak přijeli podívat jen na vodopád Svartifoss.

Naplánovanou jsem měl taky cestu Fimmvorduhals proti proudu řeky Skoga. Cesta začíná monumentálním vodopádem Skogafoss a pokračuje kolem dalších několika velice fotogenických vodopádů. Začátek jsme přežili a s přibývající vzdáleností od parkoviště počet lidí, které jsme potkávali, velice rychle klesl. To všechno spolu se scénickou okolní krajinou zvyšovalo naše nadšení. To ale poněkud opadlo, když z nízkých mraků začalo vypadávat mrholení, sice drobné, ale stále hustší. Viditelnost se taky zhoršila, takže zpáteční cesta připomínala spíš úprk, a pak jsme sušili, sušili a sušili.

Ve Hveragerdi jsme se vypravili na výlet k "hot river". Tentokrát všechno klaplo v podstatě tak, jak mělo. Nikde jsme nebloudili, výlet, spíš ale vycházka, byl přiměřeně dlouhý, krajina kolem přiměřeně dekorativní, geotermální jevy přiměřeně atraktivní, vyvalování v horké vodě přiměřeně příjemné, v zásadě přiměřený byl i počet lidí, kteří dostali stejný nápad, jako my, i když lepší by samozřejmě bylo, kdyby jich bylo méně, a k tomu ještě přálo počasí (až na nepříjemný vítr do zad na cestě dolů).

Na poloostrově Snaefellsnes jsem naplánoval "dlouhou procházku" popsanou v průvodci Lingea začínající a končící na pláži Skardsvik. Pláž je sama o sobě velice fotogenická. Je totiž pokrytá světlým pískem a zarámovaná černými skalami. První část cesty k majáku Svörtuloft vedla po šotolinové cestě, takže nic moc. Od majáku, odkud je výhled na skaliska s koloniemi racků a alek, vede cesta lávovým polem. Pro někoho, kdo přes lávové pole nikdy nešel, je to zážitek. Všude kolem totiž člověk může pozorovat sopečnou strukturu, zejména ztuhlé proudy lávy, ale i propadliny a dutiny v bezprostřední blízkosti chodníku. Typické je, že trhliny mají do sebe zapadající okraje v typické čedičové sloupcové a šestiúhelníkové odlučnosti. Třešničkou na dortu je pak minisopka Vatnsborg takřka vedle chodníku, možná dvacet metrů vysoký kužel, na který může člověk vyjít a podívat se dovnitř kráteru. Tahle vycházka se povedla. 

Na další den bylo v plánu vylézt na kopec jménem Kirkjufell tyčící se od moře do výšky více, než 450 metrů nad Grindarfjördurem. Cesta vede fakticky proti kopci a od pohledu budí respekt, ale těšili jsme se na ni. Když jsme ale přišli na začátek, našli jsme tabuli, že cesta je do 15. června uzavřená kvůli hnízdění ptactva. Po chvíli váhání jsme se rozhodli, že se budeme chovat jako slušní návštěvníci, a místo na kopec se pustili po okružním chodníku kolem něj. Nikam jsme nespěchali, takže jsme hromadu času strávili na pláži a do kempu se vrátili s úlovkem mušlí a ulit.    

Malý příjemný walčík jsme si dali na severu v Holmaviku a o něco větší v Drangsnesu, oba se sluníčkem a s výhledy na moře. Zato v Siglufjörduru nám štěstí nepřálo, hory byly pod sněhem a museli jsme se spokojit s procházkou kolem fjordu. 

V Husaviku jsme si udělali dvě procházky doporučované průvodcem, na Husavikurfjall a k jezeru Botnsvatn, obě příjemné a nenáročné.

V Jökulsargljufuru jsme obešli všechno, co doporučovali průvodcové, tedy kaňon Asbyrgi, Dettifoss se stezkou Hafragil, ze které jsme ale dali jen polovinu, protože slézat po nezajištěné dvacetimetrové stěně se nám doopravdy nechtělo, a k tomu ještě Hljodaklettar s Raudholarem a Holmatungur. 

Krátké scénické walky se velmi vyplatily na poloostrově Merakkaslétta. 

Na Faerských ostrovech jsem dlouhé výlety neplánoval, protože žádný se nedal vymyslet jako okružní a chodit z jednoho údolí do druhého přes kopec a zase zpátky mi přišlo neefektivní. Tudíž jsme obešli jen pár krátkých walčíků na výčumny a zpátky a bohatě to stačilo. 

Pokud bych to tedy mohl nějak zobecnit, je asi lepší nemít velké oči a ambice s plánovat jen kratší výlety, protože je větší záruka, že se povedou, podle aktuálního počasí a místních podmínek se dají plány operativně měnit a ani okamžitá nepřízeň počasí tolik nevadí. Naopak může být problém s delšími túrami, ať kvůli místním podmínkám, nebo počasí, a problematické může být i sušení hlavně při trvajících deštích, které lze na Islandu očekávat. V tomhle ohledu jsme měli štěstí. Květen je totiž statisticky nejsušším měsícem v roce a statistika tentokrát nelhala.  

Když jsem už to povídání nazval Dichtung und Wahrheit (ich grüsse und danke, Herr Goethe), přidám pár dalších obecných postřehů.

Podle průvodců jsem nabyl dojem, že jedinou slušnou (a asfaltovanou) silnící na ostrově je silnice č. 1 neboli ring road, a jinak se jezdí po šotolině více, či méně hrbolaté a je třeba tu a tam očekávat brody a jiné podobné atrakce. Taky jsem se dočetl, že právě proto je třeba počítat s podstatě delšími dojezdovými časy, než ukazuje navigace. Konečně jsem byl varován, že místní řidičí jezdí jako piráti a naprosto cizí je jim především dovolená rychlost jízdy a jízda v pravém jízdním pruhu. V zásadě se žádným z těchhle strašáků jsem se ale nesetkal. Jízda po ring road je sice obvykle scénická, ale přesto málem uspávající. Jsou na ní totiž často i několikakilometrové rovné úseky a provoz na naše poměry naprosto minimální. Na šotolinové silnice jsme sice u a tam narazili, ale ne často, a obvykle se i po nich dalo jet bez větších problémů. Taky dojezdové časy v navigaci se ukázaly jako reálné. Fakt je, že z podstaty věci (roční období a možnosti našeho auta) jsme vyloučili všechny cesty, kde by Zuzanovi mohla hrozit újma na zdraví, nebo kde hrozilo nebezpečí, že bychom neprojeli. Pomohla nám přitom aplikace umferdin.is/en, případně road.is/en kterou jsme pravidelně otevírali. Pokud jsem si pak mohl všimnout, jezdí se na Islandu velmi ukázněně, i když nemohu vyloučit, že je to i tím, že po "hlavních silnicích" jezdí spíš cizinci s auty z půjčoven a domácí řidiči řádí na vedlejších cestách..

Podle průvodců jsem taky nabyl dojmu, že úřady se snaží potlačovat přirozené sklony obyvatelstva k alkoholismu. Dočetl jsem se například, že vinné búdy (liquor shopy se jmenují Vínbúdin) se vyskytují jen občas, obvykle se nacházejí v nějaké zastrčené, nebo z jiného důvodu nepříjemné části obce, otevírací doba je nevyzpytatelná a ceny astronomické. Pravda je jen to poslední. Ceny takřka astronomické totiž platí pro potraviny všeobecně a pro alkohol obzvlášť všude na severu. Obchody jsou ale takřka všude, obvykle v sousedství obchodů s potravinami v nákupních centrech, a otevírací doba je standardní.

Mnohokrát jsem už zmínil moje "kybernetické schopnosti", nebo spíš neschopnosti. Tak úplně jsem například nepochopil, kde je Dichtung a kde Wahrheit s roamingem a daty na Islandu. Island totiž není členem EU, ale "evropský roaming" prý platí i tam, a pokud jde o data, záleží na smlouvě s poskytovatelem. Nejsem zvyklý telefonovat, když pro to nemám vážný důvod, takže roaming mě v zásadě nezajímal. Horší to ale bylo s daty. Když mi totiž po přistání na Islandu automaticky naskočila v telefonu zpráva, že mi Vodafone poskytl neomezená data na 24 hodin za dvě stovky, poněkud jsem se orosil, protože pokud by to tak bylo každý den, za půldruhého měsíce by se to pěkně nasbíralo. V počítači i v telefonu jsem měl staženou řadu aplikací, ale nechtěl jsem riskovat, že se mi surfování v počítači prodraží, když si ho připojím k telefonu přes hotspot a proto jsem dlouho internet využíval jen když jsem byl někde připojený k wifi síti. Posléze jsem se osmělil a postupně zkoušel, co se vejde do jednoho giga dat, které mám každý den podle smlouvy. Začal jsem tak třeba používat šikovnou aplikaci parka.is staženou do telefonu, když jsem zjistil, že ve Hveragerdi je "samoobslužný kemp", kde se až do večera neobjevil nikdo, kdo by člověka zkasíroval, a při placení v parkomatech přišla vhod i peněženka v telefonu, protože když jsme se pokoušeli zaplatit kartou, chtěl po nás stroj mailovou adresu. Opakovaně jsme pak zjišťovali, že meteoserver vedur.is funguje spolehlivě. Pro úplnost můžu dodat, že "Můj Vodafone" každému z nás kolem půl druhé v noci přiděloval roaming a data i každý den pobytu na Faerských ostrovech, přestože jsme o to nežádali a zařídili se tak, abychom se ty tři dny obešli bez telefonu, pokud nenajdeme wifi připojení.  

Takže jsme už čtyři dny doma, pomalu se vzpamatováváme, aklimatizujeme a připravujeme na změnu teploty, ke které má dojít v průběhu příštího týdne a v hlavě se mi začínají líhnout tipy, kam pojedeme příště.  

THE END