Dichtung und Wahrheit

rozepsaný

Před odjezdem jsem si dal hromadu práce s výrobou cestovního plánu, abych pak nemusel litovat, že jsme nestihli něco, co jsme stihnout měli a mohli, když už jsme jeli tak daleko. Protože jsme na tom oba slušně fyzicky a rádi chodíme po krajině, objevil jsem hned několik půldenních, nebo celodenních výletů na různých zajímavých místech. Hned po příjezdu jsem ale rychle pochopil, že žádný plán nepřežije první kontakt s realitou. Bylo totiž jasné, že s ohledem na roční období a na stav sněhu budou některé z plánovaných výletů neuskutečnitelné. Pokud už Islaďané značí cesty (není to ani náhodou pravidlo), zarazí podél cesty do země nabarvené kolíky, které koukají do výšky tak třicet až čtyřicet centimetrů. Když ale sníh kolíky zasype, člověk cestu nenajde, protože zejména v zimě po ní prakticky nikdo nechodí a cesta není prošlápnutá.

Dalším problémem může být počasí. Nemá totiž smysl chodit na výlety jen proto, abych prošel trasu, ale z výletu chci mít zážitek, obvykle výhled do krajiny. Měl jsem tak naplánovaný půldenní výlet ze Stafafellu jménem Hvannagil. Prvním problémem bylo Stafafell vůbec najít. Když se nám to posléze povedlo, zaparkovali jsme a rozhodli se ještě najíst se. Přitom jsme viděli z obou stran přicházet mraky, krajina se začala ztrácet a spustilo se silné sněžení. Za nějakou dobu se okolní krajina i koně ve výběhu zbarvili bíle a bylo jasné, že tuhle položku si dnes v itineráři neodškrtnu.

Další den se udělalo pěkně a protože jsme spali nedaleko, rozhodli jsme se, že se vrátíme a zkusíme štěstí znovu. Cesta byla značená velmi sporadicky, zeména tam, kde by bylo značení třeba na rozcestích. Párkrát se nám podařilo vrátit se, když jsme z ní sešli, ale pak se to jednou nepovedlo a improvizovali jsme až do konce. Naštěstí šla trasa výletu po planině, takže jsme viděli kolem sebe a mohli se slušně orientovat.

Ty dvě věci mohou působit synergicky, takže když jsme dorazili do sedla Vatnsskard nad Borgursfjordurem Estri, kde začíná vyhlášená půldenka Storund, padal z nebe polystyrén tak hustě, že byla skoro bílá tma, a ze sněhu koukaly jen první dva kolíky, takže zase nic.

V národním parku Skaftafell jsme se chtěli vydat na výlet po cestě jménem Skaftafellheidi do nebe vychválené v průvodci Lonely planet. Sotva jsme ale přišli na úvodní rozcestí, objevili jsme schématický plánek, podle kterého byly takřka všechny cesty v oblasti (samozřejmě včetně "té naší" uzavřené "z důvodu ochrany přírody". Nevím jen, jestli přírodu hodlají chránit po. celý rok, protože bez přístupu veřejnosti by bylo zbytečné tam národní park udržovat, i když většině lidí je to asi jedno, protože se beztak přijeli podívat jen na vodopád Svartifoss.