Další bezva den, tentokrát na ostrově Heymaey
Než jsme přijeli do Skogaru, uvažovali jsme, jestli napřed půjdeme na výlet po cestě podél vodopádů na řece Skoga, nebo se vypravíme na Vestmanské ostrovy. Nakonec jsme se rozhodli napřed vyrazit na Vestmany. Říkali jsme si totiž, že v pátek by měl být nápor návštěvníků menší, než v sobotu, hlavně po ránu, protože z Reykjavíku je to odsud docela daleko. První trajekt měl odplout ve čtvrt na devět. Vstali jsme dříve, než obvykle, protože do Landeyjahofnu, odkud trajekt pluje, je to dvaačtyřicet kilometrů. Provoz na silnici 1 není nikdy velký a takhle brzo ráno jsme potkali za celou cestu dvě auta. Zuzana jsme nechali stát na parkovišti, protože z mapky ostrova bylo zřejmé, že se dá během jednoho dne v pohodě obejít pěšky, a šli si koupit lístky. U pokladny byli před námi celkem dva lidé, ale trvalo snad deset minut, než jsme přišli na řadu. Pokazila se totiž elektronika, systém spadl a mladá dáma za přepážkou musela lístky vydávat ručně. Jediné, co zůstalo v provozu, byla čtečka karet. Pomyslel jsem si, že je to na jedné straně pro Island typické, na druhé straně ale díky bohu za to, protože málokdo by měl u sebe peníze na zaplacení v hotovosti. Kalamita byla patrně i na druhé straně, protože bylo dávno po čtvrt na devět, když se trajekt konečně objevil, a vypluli jsme skoro o hodinu později.
Na ostrově svítilo sluníčko a protože na vítr jsme se už vcelku adaptovali a taky samozřejmě oblékli, bylo velice příjemně. Jediné, co poněkud kazilo jinak veskrze pozitivní dojmy z okolí přístavu, bylo výrazné aroma starších ryb připomínajících "krásnou holku ne moc umytou", jak svou neodolatelnou češtinou ohodnotil jakousi vyhlášenou rybí omáčku pan Ridi v jednom z dílů Manu a Matěje. Napadlo nás, jestli tam někde není náhodou výrobna fermentovaného žraločího masa, jedné z vyhlášených specialit místní kuchyně. V Bónusu jsme si koupili svačinu a pak vyrazili. Napřed jsme vylezli na sopku Eldfell, která při poslední erupci v roce 1973 zničila více, než čtyři sta domů ve městě. Fakt je, že sopka se tyčí rovnou nad městem a není příjemné mít právě takového souseda, ale hlavně právě na Islandu se asi docela těžko odhaduje, která sopka právě odpočívá a která se chystá k práci, a nad Vestmannayearem se tyčí rovnou dvě, Eldfell a Helgafell, v "historické době", tj. od osídlení Islandu nečinná. Pak jsme se vypravili na jižní konec ostrova, kde je na poloostrově Storhöfdi veliká kolonie puffinů. Poloostrov je prý oficiálně největrnější místo v Evropě, našli jsme si ale dolík v závětří a poprvé na tomhle výletě se hodnou chvíli vyhřívali na sluníčku, než jsme zase šli dál. Když jsme přišli k hnízdišti, neviděli jsme jediného puffina, přestože travnaté svahy nad cliffem byly provrtané norami. Docela nás to překvapilo, protože na východním konci ostrova, kde panovaly mnohem drsnější podmínky, jsme je viděli už před týdnem. Nenechali jsme si ale zkazit náladu, protože bylo doopravdy krásně, a po stezce vedoucí podél západního pobřeží jsme se pomalu courali zpět do Vestmannaeyjabaeru. Na okraji města jsme procházeli okrajem golfového hřiště a říkali se, že člověk asi musí být doopravdický fanda, když se vypraví hrát golf do zimy a do větru. Proti gustu ale samozřejmě žádný disputát.
Ukázalo se, že náš odhad byl správný, protože večerním trajektem cestovalo mnohem více lidí, než tím ranním. Na zpáteční cestě jsme se ještě koukli na vodopád Seljalandsfoss a usínali s pocitem hodně příjemně stráveného dne.
to be continued