Caernarfon aneb jak se plní sny

Když jsem se na vysoké škole ve zkouškovém období do zblbnutí učil na zkoušky, v přestávkách jsem si představoval, že "až budu velký" a vydělám si na to, půjčím si v Brnocaru auto, protože se tam dala pronajmout i západní auta, pojedu s ním někam na západ od železné opony a tam budu jezdit, kam mě oči a silnice povedou, jíst v místních hospodách a bydlet v místních ubytovacích zařízeních. Opakovaně se mi přitom vracel obrázek starého domu na břehu moře, ve kterém bydlím.

Nebyly to ani představy, ale spíš jen sny. Pokud chtěl totiž tehdy člověk vyjet jinam, než do šesti států, na které se vztahovala "výjezdní doložka stálá" v pasu, tedy do PLR, MLR, NDR, BLR, RSR a SSSR (pro nepamětníky: do Polska, Maďarska, Východního Německa, Bulharska, Rumunska a Sovětského svazu), musel si obstarat jednorázové vízum k opuštění vlastního státu, které se jmenovalo výjezdní doložka. Musel si tedy podat poníženou supliku na oddělení pasů a víz Veřejné bezpečnosti a doufat, že bude shledán dostatečně spolehlivým a bude mu milostivě povoleno využít práva zakotveného i tehdy v článku 31 Ústavy, podle něhož byla svoboda pobytu zaručená. Bylo pak třeba samozřejmě obstarat si i "doopravdická" víza, protože tehdejší Československá socialistická republika neměla bezvízový styk s jinými zeměmi, než se státy "světové socialistické soustavy".

Udělení výjezdní doložky bylo vázáno na zajištění valutového krytí, protože československá koruna nebyla směnitelná s jinými měnami, než měnami zemí, kterých se týkala stálá výjezdní doložka. Bylo tedy třeba požádat Státní banku československou o poskytnutí devizového příslibu. Teprve když ho člověk získal, což se tomu, kdo nebyl prominentem, nebo neměl potřebné známosti, povedlo jen někdy, protože na poskytnutí nebyl nárok, mohl požádat o výjezdní doložku, a pokud ji dostal a obstaral si víza, teoreticky mohl vyrazit za hranice všedních dnů. 

Prakticky by toho ale člověk asi moc nenacestoval, protože devizový příslib byl - aspoň pokud si pamatuju - poskytován do výše závratných čtyři set dolarů amerických. Řešilo se to tedy nákupem valut od vexláků, což byl další problém. Nejenže to bylo nelegální a ten, kdo byl přitom přistižený, mohl přinejmenším rovnou na cestování zapomenout, ale bylo to i docela obtížné, protože vexláci postávající v okolí tuzexů sice nabízeli "tuzexové koruny", neboli bony, ty ale budoucímu cestovateli byly právě tak platné, jako československé koruny, nebo mrtvému zimník, protože se za ně dalo právě jen nakupovat v Tuzexu. Valuty se sice daly u vexláků sehnat taky, neměl-li člověk jiné zdroje, ale podstatně obtížněji, hlavně pokud chtěl člověk jet jinam, než do Německa a nechtěl tratit na dvojité výměně, protože vexláci mívali obvykle jen marky.

Pokud si pak člověk dodatečné finanční prostředky sehnal, musel si vymyslet spolehlivé místo, kde by je mohl schovat před celníky, kteří prováděli na hranicích kontroly, a protože cestujících do kapitalistické ciziny nebylo moc a za příkladné plnění povinností bývaly odměny, dávali si na nich záležet. Prohlídky byly velmi důkladné i proto, že spousta celníků by taky ráda cestovala na západ, ale protože se to podařilo jen málokomu a málokdy, záviděla těm šťastlivcům, kteří jeli ven, a využila každé příležitosti, aby jim to aspoň znepříjemnila, ne-li rovnou znemožnila.

Last but not least to byla i otázka peněz. Mzdy v socialistickém Československu byly mnohonásobně nižší, než mzdy a tedy i ceny v kapitalistické cizině, a na vysněnou cestu bych musel šetřit řadu let. Je tedy jasné, že v době, kdy jsem snil, to byly velmi utopické sny. Pak jsem se oženil, přišly děti a "skutečný život" v tehdejší realitě a sny zůstaly zahrabané pod hromadou denních starostí i radostí.

Poměry se díkybohu začaly po listopadu měnit a postupem času se z cestování stala doopravdy jen otázka peněz, času a vlastního odhodlání, hlavně pokud člověk mluvil jen "perfect broken english", případně podobně lámanou němčinou, jako já. Znalost ruštiny, kterou jsme si museli osvojit už na základce, se hodila jen pokud člověk náhodou cestoval do nějaké postsovětské země. Takových cestovatelů ale bylo hlavně hned po roce 1989 jako šafránu, protože všechny cesty tehdy vedly tam, kam se předtím nemohlo.

Když jsme se Soňou zjistili, že bychom chtěli být spolu, prvních pár let jsme provozovali známost na dálku. Soňa totiž tehdy pracovala a žila v Anglii. Samozřejmě nebylo úplně příjemné, že jsme spolu mohli být jen občas právě v době, kdy jsme o to stáli nejvíc, ale tak to zkrátka bylo. Tenhle stav měl pro mě jedinou zásadní přednost, a to, že jsem za Soňou často jezdil a poznal proto Anglii víc, než za jiných okolností. Měl jsem navíc výhodu, že na pracovišti jsem musel být jen od úterka do čtvrtka, takže jsem ve čtvrtek odpoledne nasedl v Brně do letadla na Stansted, tam mě Soňa vyzvedla a od pátku do pondělka jsme mohli být spolu. Samozřejmě jsem tam trávil i dovolené, pokud jsme spolu nejeli někam jinam, a pak byl čas na větší výlety které Soňa vymýšlela a organizovala.

Jeden z větších výletů vedl do Walesu. Je to sice už řadu století část Velké Británie, protože Angličani Walesany porazili a jejich zemi si přivlastnili, pořád se ale v některých věcech od Anglie odlišuje. Jedna z nich je jazyk, který se nepodobá žádnému jinému, se kterým jsem se setkal, a kdyby se měl číst tak, jak se píše, asi by to vedlo ke zlomenině jazyka. Jak walesština zní jsem bohužel nikdy neslyšel, protože se z ní stala fakticky spíš folklórní záležitost. Ve skutečnosti tímhle jazykem v běžném styku nikdo nemluví a obávám se, že jej spousta Walesanů ani neovládá, i když je tady vedle angličtiny druhým úředním jazykem a nápisy na úředních budovách jsou vyvedeny v obou jazycích, takže například vedle nápisu Police se skví další nápis Heddlu. Ostatně samotný Wales se walessky řekne Cymru. Když jsem pak viděl psané texty, napadlo mě, že právě jazyk mohl být příčinou vojenských úspěchů Angličanů v bojích proti Walesanům, protože jednotlivá slova jsou strašně dlouhá a shluky hlásek často docela šílené, takže jsem si říkal, že než se Walesané svou řečí domluvili, jak budou bojovat, bylo po bitvě.

Wales se vyznačuje drsnou krajinou, zejména v okolí Snowdonu, kde členové britské horolezecké výpravy na Everest v roce 1953 trénovali na podmínky, které je tam budou čekat, romantickou krásou pobřeží a taky řadou starých hradů. Ty obvykle vypadají lépe zvenčí, než zevnitř. Zvenčí totiž člověk obdivuje mohutnost jejich opevnění, za hradbami obvykle ale čekají v lepším případě nezařízené bývalé budovy a v horším případě jen jejich torza. Nejvýznamnější z nich pak tvoří takzvaný železný kruh.

Jedna etapa naší cesty tehdy končila v Caernarfonu, nevelkém městě na pobřeží. Už první dojem byl úžasný, protože po cestě k místu, kde jsme měli bydlet, jsme míjeli největší a nejzachovalejší hrad z železného kruhu, kdysi sídlo waleských knížat (princů), na němž byl současný král v roce 1969 jako nástupník trůnu pasován na prince z Walesu. Na konci cesty jsem pak zažil pocit deja vu. Navigace nás totiž zavedla na břeh moře, kde stál přímo pod hradbami starý dům s bílou vápennou fasádou. V tu chvíli mi v hlavě ožily desítky let staré sny, protože ten dům byl jejich zhmotněním.

Samotné městečko bylo typish british, s hradem majestátním zvenčí a s expozicí v paláci uvnitř, se starými domky v centru přiléhajícím k hradu, historickou železnicí s krásně udržovanou vlakovou soupravou, otáčivým mostem u vjezdu do chráněného přístavu a promenádou po pobřeží.  Typicky britský byl i dům, ve kterém jsme bydleli, s pokojem zařízeným postarším nábytkem a anglickou snídaní v tmavým dřevem obložené jídelně. Typicky britský byl ostatně i déšť, který nás provázel. Pocit splněného snu, který jsem měl, když jsme přijeli k domu, je ale nezapomenutelný.  Vzpomenu si hlavně vždycky, když si oblékám mikinu, kterou jsem si tam tehdy na památku koupil.