Brána na Island
Trajekt přistál a když na nás došla řada, vyjeli jsme na Island. Snažili jsme se domoci informací, jak to udělat v oznámením stavu tachometru při příjezdu, ale pánové v uniformách nás odbyli, že to není jejich starost a máme se obrátit na berňák.
Protože podle mých zjištění byl místní kemp jediný otevřený kemp v širokém okolí už na konci dubna, očekával jsem, že spousta aut zamíří přímo do něj. K mému překvapení ale všechna auta mířila rovnou na silnici do Egilsstadiru, takže jsme byli takřka jediní, kdo zůstal. Kemp nás poněkud překvapil tím, že nebyl ohrazený a vypadal velice skromně. Teprve v dalším průběhu cesty jsme zjistili, že na zdejší poměry šlo naopak o nadstandard s kuchyní a vytápěnou velkou jídelnou. Oproti informacím, které jsem vstřebával z různých cestovatelských webů i z průvodců byl kemp permanentně obsluhovaný, takže jsme ukázali camping kartu, zaplatili místní daň a a dychtivě vyrazili na průzkum Seydisfjörduru.
Když jsem poprvé zjistil, že trajekt jezdí zrovna sem a našel si to místo na mapě, docela jsem se divil. Předpokládal jsem totiž, že trajekt bude plout někam do okolí Reykjavíku. Faktem ale je, že je to asi nejbližší místo na Islandu pro lodi z Evropy. Seydisfjördur je na jedné straně bránou na Island po moři. Když se to ale vezme z druhé strany, je to konec světa, silnice tam končí a dál se musí plavat. Obec ležící na obou stranách fjordu obklopeného vysokými horami čítá asi sedm set obyvatel vesměs bydlících v malých domcích buď bílých, nebo v severských barvách (viděli jsme ale i jeden kanárkově žlutý), nejčastěji "omítnutých" vlnitým plechem. Je vidět, že zdejší lidé mají pragmatičtější přístup k bydlení, než doma v Česku, uvědomují si, že k životu nepotřebují ohromovat sousedy rozměry, ani cenou svých příbytků, a naopak že své domy musí ve zdejších podmínkách udržovat a vytopit. Přišlo mi, že sem právě přišlo předjaří, na svazích hor kolem fjordu ještě leží hodně mokrého sněhu, takže hory jsou pruhované, tu vertikálně a tam zase horizontálně, ze země vykukují podběly a "předjarní" je i vzduch.
Podél hlavní ulice vedoucí podél fjordu jsou rozmístěné tabule seznamující návštěvníky se životem městečka. Na jedné z nich jsme si přečetli, že komunita tady pevně drží pospolu. Pokud je to opravdu tak, je to štěstí. Zdálo by se totiž, že život tady plyne pomalu a (možná až moc) v klidu a pohodě, není to ale vždycky tak. Narazili jsme na zbytky bývalého technického muzea islandského východu zavaleného sesuvem půdy před vánocemi 2020 a na tabulích si přečetli, že to zdaleka nebyl jediný sesuv, ale jen od roku 1880 jich bylo více, než deset. Rovnou nad městečkem se totiž vypíná až do výše 1010 metrů hora jménem Strandartindur a při dlouho trvajících deštích se může stát, že půda na úbočí je tak napitá vodou, že ztratí soudržnost a část ujede k fjordu. Místní obyvatelé se tudíž sice nemusejí bát sopečných jevů, ale rovnou nad hlavou mají jiného strašáka. Není pěkný pohled na auto, ze kterého kouká z hlíny jen střecha, nebo na starý traktor, bývalý exponát v muzeu, zprohýbaný tlakem půdy, která se na něj navalila. Díkybohu se sesuvy aspoň obvykle obejdou bez obětí na životech. Řekl bych ale, že právě v takových situacích se ukazuje, jak je komunita pospolitá a jak lidé drží při sobě. Když jsem to viděl a přečetl, pochopil jsem význam terénních úprav vypadajících tak trochu jako obří gabiony, které jsem si zprvu nedokázal vysvětlit. O kousek dál jsme uviděli něco, co jsem v první chvíli považoval za další ukázku následků sesuvů půdy, zrezlou telefonní budku napůl zabudovanou do svahu. Ukázalo se ale, že je to umělecké dílo vytvořené na počest stého výročí navázání telegrafického spojení mezi Skotskem a Islandem v roce 1896. Den ubíhal pomalu, podvečer ne a ne se změnit na večer. Slunko totiž přestalo ozařovat vrcholky hor rámujících fjord teprve po deváté hodině a setmělo se až dlouho potom.
Do Egilsstadiru, který by měl být další zastávkou na cestě, je to ze Seydisfjorduru 25 kilometrů. Hned několikrát jsem byl upozorněn, že údaje o jízdním čase v navigacích je třeba vynásobit dvěma. Cesta tudíž trvá něco mezi půl a třičtvrtě hodinou, ale v tomto případě je to velmi příjemně strávený čas. Silnice totiž vede "přes kopec", vystoupá od moře o půl kilometru výš, aby pak zase klesla dolů k jezeru Lararfljot. Hned na začátku je sice nevysoký, ale velmi vodnatý vodopád Gufufoss a nad ním druhý menší vodopád Mulafoss. Pak už se silnice klikatí v jednolité bílé krajině, velmi málo podobné zimní krajině u nás, a při pohledu zpět se otevírá panorama fjordu, ve kterém leží Seydisfjördur
to be continued