Transport

Z Brna do Hirtshalsu, přístavu na severním konci Jutského poloostrova, odkud trajekt odplouvá, je to bezmála tisíc čtyři sta kilometrů a protože trajekt odplouval v neděli ve tři hodiny odpoledne a deadline na příjezd byla hodina před odplutím, bylo jasné, že bude třeba vyjet v sobotu. Abychom se nemuseli moc štvát ráno před odjezdem, už v pátek večer jsme do Zuzana naskládali takřka všechny věci. To nás ukolébalo a nikdo z nás taky kupodivu nejančil už nad ránem, jak se nám občas stává, takže jsme se douho rozvalovali v posteli, než jsme vstali, udělali si snídani a v klidu se nasnídali a protože bylo ještě třeba aspoň trochu zcivilizovat byt, vyjeli jsme až o půl jedenácté. V plánu jsem měl ujet v sobotu zhruba tisíc kilometrů a skončit na německo dánském pomezi a v neděli pak dorazit ten zbytek. Protože se snažili dodržovat cestovní rychlost kolem stovky, jednak proto, že při větší rychlosti se motor začíná ozývat, a jednak kvůli spotřebě, cesta ubíhala docela pomalu. Zpestřením bylo České středohoří po cestě od Prahy k hranicím, protože krajina kole dálnice je nádherná a jezdíme tam jen občas, takže ji nemáme okoukanou. V Chlumci jsme plánovali nabrat u ONO pumpy ropu. Očekával jsem samozřejmě, že nebudeme sami, kdo ten nápad dostane, ale beztak mě šokovala nekonečná řada čekajících kamionů. Díkybohu to bylo u stojanů pro osobní auta výrazně lepší, takže jsme se ani dlouho nezdrželi. Dalších sedm set kilometrů přes Německo se táhlo ještě víc, protože okolí je placaté a obzor nízký. Relativní vzrušení nastalo až v Hamburgu, kde jsem si u vjezdu do prvního tunelu nebyl jistý, který z několika vjezdů je ten správný. Kupodivu jsme se ale trefili a pak už dojeli za Flensburg k hranici. Výhodou bylo, že jsme jeli na severozápad, takže večer přicházel pomaleji, ale i tak jsme jeli až do tmy. U jedné z posledních pump jsem nabral ropu, protože v Dánsku je dražší, a docela mě překvapilo, že shellka je o pár centů lacinější, než aralka, protože u nás patří mezi nejdražší pumpy. I tak ale stál litr dvě eura a pětapadesát centů k tomu.

Ráno bylo velmi svěží, protože teplota spadla k nule a netopili jsme. Soně totiž vadí, že topení pravidelně bafá (už si zvykla, nic jiného nezbývalo). Rozhodli jsme se proto popojet, ohřát sebe i auto a pak teprve posnídat. Ke snídani jsme si vybrali parkoviště se stoly a lavicemi za živým plotem, který je odděloval od samotného parkoviště. Vytáhl jsem vařič, našrouboval jej na kartuši, odnesl na stůl, postavil vodu a zapálil. Pak mě napadlo, že bych mohl dát pytlík s čajem do hrnce rovnou. Zašel jsem pro něj do auta a když jsem se vrátil, nevěřil jsem vlastním očím. Vařič byl převrácený a hrnec ležel pod stolem. Podíval jsem se zblízka a zjistil, že vařič je ohořelý, piezozapalovač zničený a hrnec prohnutý, že se na něj nedala nasadit poklice. Nezbylo, než začít znovu. Díkybohu to nějak šlo a čaj jsme uvařili. Když jsem ale sundal vařič, bylo vidět, že ventil na kartuši netěsní a plyn z ní utíká pořád, takže jsme ji tam museli nechat. Právě unikající plyn zřejmě vyvolal kalamitu. Nechtěl jsem ani domyslet, co by se stalo, kdybychom vařili v autě.

Když jsme vyjeli, začalo mi vrtat hlavou, jaký dojezdový čas ukazuje navigace. Napřed to totiž mělo být o půl jedné. Pak jsme ale najeli na dálnici v opravě se snížením na osmdesátku, po ní jeli několik desítek kilometrů a dojezdový čas se prodlužoval. Nebyl jsem si přitom jistý, jestli je to aktuální čas. V telefonu jsem proto v mapách.cz zadal aktuální polohu a cíl cesty a docela se vyděsil, protože to mělo být v tu chvíli ještě něco přes tři sta kilometrů a měli jsme na to asi tak tři a čtvrt hodiny. Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi Soňa vezla po anglické dálnici do Bristolu na letiště, dálnice pulzovala, co chvíli jsme se sotva ploužili, časová rezerva mizela a na letiště jsem přiklusal, když vyvolávali last call. Když omezení zmizela, zavelel jsem, Soňa šlápla na plyn a dojezdový čas se ustálil. Po nějaké době jsem si to zkontroloval znovu a uklidnil se. Předtím jsem totiž asi něco udělal blbě, protože tentokrát byl dojezdový čas shodný s navigací, takže jsme měli hodinu fóra. Stihli jsme tedy i svačinku na parkovišti a v klidu dobrali ropu, než jsme přijeli k trajektu, nalodili se a pak už jen čekali, až loď vyrazí.

Na lodi toho není moc na práci. Sice tady chystají program, promítají filmy, je tu i herna pro děti, večer živá hudba, v prvním patře bazén a tělocvična a nahoře na palubě za příslušný poplatek vířivka, ale nic z toho nás neláká. Posbírali jsme si mapku Faerských ostrovů a další tři brožury s popisem pozoruhodností a pamětihodností a s popisem turistických tras, které se nám budou hodit na plánování pobytu na zpáteční cestě a jsou tu bezplatně k mání. Díkybohu jsme sami ve čtyřmístné kajutě, takže si můžeme udělat pohodlí a číst a číst. Moře bylo vcelku klidné a loď se nehoupala tak, aby nám to vadilo. V úterý ráno se z moře vynořily Faerské ostrovy, napřed na levoboku ostrovy Suduroy a Sandoy, pak jsme minuli po pravoboku Nolsoy a připluli k Torshavnu na "hlavním ostrově" Streymoy. Loď tady stojí pár hodin, které může člověk strávit ve městě. Protože tady ale budeme tři dny na zpáteční cestě, jen jsme vykoukli z lodi na malou okružní procházku, pokochali se koloritem místních domků v typických "severních" barvách s trávou na střechách, dali si kafe a pak zase zpět na loď. Venku jsme byli asi hodinku a za tu dobu se dvakrát zatáhlo a drobně zapršelo, patrně abychom se připravili na počasí, které nás bude provázet na Islandu.

Při odjezdu nás potkalo štěstí. Vyčasilo se a nastala hodinová vyhlídková plavba mezi zelenými ostrovy na skalnatých podložích rostoucí z vody do výšky. Zase jednou jsem si vzpomněl na Lofoty, které jsou podobně konfigurované, ale jsou skalnaté. Pak divadlo skončilo, vpluli jsme do severního Atlantiku, vlny se zvedly a od moře směrem vzhůru se zatáhlo. Loď se rozhoupala, že v noci to občas bylo na pád z postele. Do rána se ale vyčasilo a když se z moře začaly nořit zasněžené vrcholky hor na Islandu, udělalo se azuro a dokonce se trochu utišil vítr, takže po vyhlídkové plavbě na Faerech následovala druhá na Islandu. Něco po deváté hodině místního času jsme tak dorazili do Seydisfjörduru.

to be continued