Bezva den na cestě ze Skaftafellu do Skogaru
Ze Skaftafellu do Skogaru jsem původně plánoval víceméně jen přesun, nakonec z toho ale vyšel bezvadný den.
Z průvodce jsem věděl, že za Kirkjubaejarklausturem se má nacházet fotogenická soutěska Fjadrargljufur, takže jsme odbočili doprava a po pár kilometrech dorazili na placené parkoviště. Odtud vede do kopce krátká cesta k vyhlídkovým plošinám, ze kterých si může návštěvník prohlédnout soutěsku snad sto metrů hlubokou, kterou se prodírá řeka. Jako většina přírodních památek na Islandu je i tahle monumentální svou velikostí i vzhledem. Kolem soutěsky lákaly k procházce cesty vedoucí do krajiny, neměli jsme ale čas se zdržovat.
Uvolnil se nám totiž schůdek na nastupování a nejdříve ze všeho bylo třeba tenhle problém odstranit, protože v opačném případě by mohla hrozit kalamita při jízdě po hrbolatých cestách. Doufal jsem, že ve Víku, na místní poměry docela velkém městě, najdeme nějakého mechanika, který nám pomůže. Díkybohu jsme ho našli, schůdek nám během čtvrt hodiny opravili a spadl mi kámen ze srdce. Nastal čas seznámit se s Víkem. Ten se vyznačuje jednak fotogenickým kostelem, prý nejfotografovanějším na ostrově, a jednak neméně fotogenickým cliffem nad městem. Protože svítilo sluníčko, neváhali jsme a vyrazili na cliff. Začátek byl sice do kopce, ale okružní procházka s výhledy na moře i na město pod námi stála zato.
Po cestě dál jsme narazili na odbočku k černé pláži Reynisfjara. Barva pláže sama o sobě není nic zvláštního, protože černá je většina pláží na Islandu. Tahle pláž, která začíná u zadního konce cliffu nad Víkem, má ale navíc monumentální portál poskládaný ze šestibokých hranolů nejrůznějších rozměrů, od několikacentimetrových až po několikametrové. Kousek od pláže pak vyčnívá z moře skupinka tří skalních útvarů, prý zkamenělých trollů. Tyhle atrakce lákají spoustu návštěvníků a lovců selfíček, kteří se rojí před portálem. Pláž ale určitě stojí za vidění a proti lovcům selfíček se člověk musí obrnit shovívavostí a trpělivostí při čekání na fotku, i když občas je docela náročné sledovat, jak jeden fotí druhého, pokud možno v několika pozicích, z nichž jedna je pitomější, než druhá, pak si vymění role, ve třetí fázi hledají někoho, kdo jim udělá společnou fotku a ve čtvrté zůstanou stát tam, kde byli, nadšeně si prohlížejí a komentují svoje výtvory a překážejí. V nejhorším případě může nastat i pátá fáze, totiž že nejsou spokojeni s výsledkem a všechny předchozí fáze se opakují.
Poslední atrakcí dne byl pak vodopád Skogafoss padající z více, než šedesátimetrové výšky přes hranu skalní stěny.
Konec tohohle pohodového dne poněkud pokazil fakt, že kemp u vodopádu, kde jsme chtěli přenocovat, byl zrušený. Protože večer byl na krku, uvažovali jsme, co dál. Hodlali jsme jet do dalšího kempu ve Hvollsvölluru. Při výjezdu na hlavní silnici jsme si ale všimli odbočky do lesa ze zakrslých břízek s cedulí na každé straně a na ceduli na pravé straně se skvícího nápisu Wellcome in the camp. Vjeli jsme na cestu a po pár desítkách metrů bylo vidět, že se tady sice pracuje, do campu to ale mělo ještě daleko a zejména chybělo jakékoliv zázemí. Rozhodli jsme se ale zůstat tam, protože se už stmívalo.
Druhý den jsme jeli na Vestmanny a do "kempu" se vrátili, abychom si další den prošli cestu Fimmvorduhals. Začátek výletu byl úchvatný, protože nad vodopádem Skogfoss byla kaskáda několika dalších vodopádů, z nichž každý by byl sám o sobě turistický cílem. Pak ale začalo napřed mrholit a pak pršet a přesun zpět byl velmi zrychlený.
V průvodci jsem si přečetl o kempu ve Skaftafellu, odkud jsme přijeli, že v letních měsících tam vyjíždějí partičky z Reykjavíku poveselit se v přírodě a může tam být i v noci docela hlučno. Malou ukázku jsme ochutnali na parkovišti u vodopádu při návratu. Skočil jsem si na záchod obléci goretexové overpants, které nejdou přetáhnout přes boty, a nechtělo se mi zouvat se a zase obouvat v dešti. Vtom se ozval zvenčí hlasitý ryk a dovnitř vpadlo pár chlápků, každý s plechovkou piva v ruce. Když jsem vyšel ven, uviděl jsem otevřený mikrobus. Před ním stála "party bedna", ze které šel ten kravál, a na ní se vlnil další člen partičky s pivem. Díkybohu, že to byla jen ochutnávka.
Jen co jsme se promoklí vrátili do "kempu" a začali vařit a sušit, objevila se červená Corsa. Z ní vystoupila robustní dáma. Mysleli jsme si, že je to nějaká kontrola a Soňa začala vysvětlovat, že tady stojíme, protože jsme viděli tabuli Vítejte v kempu. Paní na to ale odtušila, že přece v kempu jsme a dokonce jako první hosté, a hbitě tasila čtečku karet. Na to, kde je zázemí, které ke kempu obvykle patří, jsme se jí raději neptali. Zaplatili jsme čtyři tisíce místních korun, což nebyla špatná cena za tři noci, které jsme tam celkem strávili, a hlavně za dobrý pocit, že nás nikdo nenařkne z nepovoleného kempování. Díky Zuzanovi na zázemí kempů nejsme odkázaní.
To be continued