Bezva den na cestě ze Skaftafellu do Skogaru

Ze Skaftafellu do Skogaru jsem původně plánoval víceméně jen přesun, nakonec z toho ale vyšel bezvadný den. Z průvodce jsem věděl, že za Kirkjubaejarklausturem se má nacházet fotogenická soutěska Fjadrargljufur, takže jsme odbočili doprava a po pár kilometrech dorazili na placené parkoviště. Odtud vede do kopce krátká cesta k vyhlídkovým plošinám, ze kterých si může návštěvník prohlédnout soutěsku snad sto metrů hlubokou, kterou se prodírá řeka. Jako většina přírodních památek na Islandu je i tahle monumentální svou velikostí i vzhledem. Kolem soutěsky lákaly k procházce cesty vedoucí do krajiny, neměli jsme ale čas se zdržovat. Uvolnil se nám totiž schůdek na nastupování a nejdříve ze všeho bylo třeba tenhle problém odstranit, protože v opačném případě by mohla hrozit kalamita při jízdě po šotolině. Doufal jsem, že ve Víku najdeme nějakého mechanika, který nám pomůže. Díkybohu jsme ho našli, schůdek nám během čtvrt hodiny opravili a spadl mi kámen ze srdce. Nastal čas neznámit se s Víkem. Ten se vyznačuje jednak fotogenickým kostelem, prý nejfotografovanějším na ostrově, a jednak neméně fotogenickým cliffem nad městem. Protože svítilo sluníčko, neváhali jsme a vyrazili na cliff. Začátek byl sice do kopce, ale okružní procházka s výhledy na moře i na město pod námi stála zato. Po cestě dál jsme narazili na odbočku k černé pláži Reynisfjara. Barva pláže sama o sobě není nic zvláštního, protože černá je většina pláží na Islandu. Tahle pláž, která začíná u zadního konce cliffu nad Víkem, má ale navíc monumentální portál poskládaný ze šestibokých hranolů nejrůznějších rozměrů, od několikacentimetrových až po několikametrové. Kousek od pláže pak vyčnívá z moře skupinka tří skalních útvarů, prý zkamenělých trollů. Tyhle atrakce lákají spoustu návštěvníků a lovců selfíček, kteří se rojí před portálem. Pláž ale určitě stojí za vidění a proti lovcům selfíček se člověk musí obrnit shovívavostí a trpělivostí při čekání na fotku, i když občas je docela náročné sledovat, jak jeden fotí druhého, pokud možno v několika pozicích, pak si vymění role, ve třetí fázi hledají někoho, kdo jim udělá společnou fotku a ve čtvrté zůstanou stát tam, kde byli, nadšeně si prohlížení svoje výtvory a překážejí.  Poslední atrakcí dne byl pak vodopád Skogafoss. Konec dne poněkud pokazil fakt, že camp u vodopádu, kde jsme chtěli přenocovat, byl zrušený. Protože večer byl na krku, uvažovali jsme, co dál. Hodlali jsme jet do dalšího campu ve Hvollsvölluru. Při výjezdu na hlavní silnici jsme si ale všimli odbočky do lesa ze zakrslých břízek s cedulí na každé straně a na ceduli na pravé straně se skvícího nápisu Vítejte v campu. Vjeli jsme na cestu a po pár desítkách metrů bylo vidět, že se tady pracuje, do campu to ale mělo daleko a zejména chybělo jakékoliv zázemí. Rozhodli jsme se ale zůstat tam, protože se už stmívalo.

Druhý den jsme jeli na Vestmanny a do "campu" se vrátili, abychom si další den prošli cestu Fimmvorduhals. Když jsme se promoklí vrátili, objevila se červená Corsa. Z ní vystoupila robustní dáma. Soňa jí začala vysvětlovat, že tady stojíme, protože jsme viděli tabuli Vítejte v campu. Paní na to odtušila, že přece jsme v campu a dokonce první hosté, a tasila čtečku karet. Na to, kde je zázemí, které k campu obvykle patří, jsme se jí raději neptali. Zaplatili jsme jí čtyři tisíce místních korun, což není špatná cena za tři noci, které tady celkem strávíme, a hlavně za dobrý pocit, že nás nikdo nenařkne z nepovoleného campování. Díky Zuzanovi na zázemí campů nejsme odkázaní.