Bez Čedoku za hranice všedních dnů, aneb expudice směrem k severní tyčně /čtení na pokračování/

Motto: Taka expedica to neni pro novica, pro ušaka zajica, to se rozumi

Příprava

Island každého z nás dvou lákal odjakživa. Země ohně a ledu. Fotografie, televizní dokumenty i popisy ostrova slibovaly naprosto nevšední zážitky umocněné občasnými zprávami o sopečných erupcích a dalších geotermálních jevech, ke kterým tam dochází. Problémem bylo ale vždycky, jak se tam dostat.

Jako příznivci individuální turistiky jsme předem vyloučili možnost koupit si zájezd s cestovkou, i když musím uznat, že některé cestovky nabízejí pestřejší a bohatší program, než jen Reykjavik, koupání v Modré laguně a okružní výlet do Zlatého trojúhelníku. Představovali jsme si to tak, že na ostrově pobudeme dost dlouhou dobu na to, abychom jej objeli a prohlédli si jej kolem dokola. Tato možnost byla nereálná v době, kdy jsem pracoval, protože bych potřeboval kromě dovolené i neplacené volno, které vedení zásadně neposkytovalo. Blížící se odchod do důchodu to neřešil, protože bylo jasné, že co získám na čase, ztratím na penězích, a půjčení auta (nejlépe terénního) na několik týdnů nebude kompatibilní s našimi finančními možnostmi. Řešení se objevilo s koupí Zuzana. Není to sice ideální dopravní prostředek na místní komunikace, protože je to dvojkolka, která sama o sobě nevyniká světlou výškou a navíc je do podvozku zabudovaný výsuvný schůdek, který světlou výšku dále snižuje, ale je to kompletně vybavená základna a navíc se do auta dá naskládat všechno, co člověk k takové cestě, která už hraničí s expedicí (neboli expudicí, jak by řekl můj oblíbený hrdina Medvídek Pú) potřebuje.

Ze všeho nejdříve jsme se musel rozhodnout, kdy pojedeme. Nechtěli jsme výpravu podniknout v hlavní turistické sezóně. Island se totiž stal v posledních letech cestovatelskou Mekkou pro návštěvníky z celého světa, kterých raketovým tempem přibývá a na místech, která jsou hlavními lákadly, je nutno počítat s houfy návštěvníků. Měli jsme tudíž na vybranou, jestli výpravu podnikneme před začátkem hlavní turistické sezóny, nebo až po jejím ukončení. Nakonec to ale žádné reálné rozhodování nebylo, protože na konec srpna měla Soňa naplánované své akce, takže jsme se rozhodli vyjet první květnovou neděli.

Na radu kamaráda, který se chystá na stejný výlet, jsme se rozhodli pořídit si lístky na trajekt prostřednictvím cestovní kanceláře Periscope, která sídlí asi pět minut pěšky od nás. Vypravil jsem se tam a objednal lístky s termínem odjezdu na první květnovou neděli. Doma jsem v počítači našel údaje k platbě a zaplatil jsem zálohu. Večer jsem si ale přečetl mail, že se nepodařilo lístky za sjednanou cenu objednat a nabízejí nám buď dražší variantu, nebo vrácení zálohy. Odepsal jsem, že žádáme o vrácení peněz a rozhodl se, že se pokusím objednat si lístky na vlastní pěst. Na webové stránce www.smyrilline.com jsem si našel jízdní řád a začal hledat vhodný spoj. Přestože jsem naprostý neandertálec při práci s počítačem, nebyl v tom žádný zásadní problém, protože stránky fungovaly intuitivně, takže až dodatečně jsem zjistil, že jsme si lístky mohli objednat i sami. Problémem bylo jen, že v termínu, který jsme chtěli, nebyly lístky k dispozici. Cesta trvá dva a půl dne, nedá se proto spát ve společných prostorách, jak to bývá třeba u trajektů, které plují přes noc, ale je třeba si objednat i místo na spaní. Protože jsme si naplánovali přestávku na Faerských ostrovech, bylo třeba zajistit místa na všech třech částech cesty, na cestě z Faerských ostrovů bylo ale obsazeno, i když jsem do vyhledavače zadal dražší ubytování, než ve čtyřmístné kajutě. Druhý den ráno jsem ale našel nový mail s dotazem, zda bychom akceptovali termín o týden dřív za cenu o kousek nižší, než původně nabízenou. Na nabídku jsme kývli a bylo tedy jasné, že z Dánska vyrazíme poslední neděli v dubnu a vrátit do Brna bychom se měli 10. června.

V polovině března mi cestovka doručila lodní lístky a současně mě upozornila, že následně mi bude doručena deklarace k dovozu vozidla na Island. Když totiž Island na konci prvního desetiletí utrpěl státní bankrot, ze kterého se vyhrabal zejména pomocí příjmů z turistického ruchu, Islanďané pochopili, že je hloupý kdo dává a hloupější, kdo nebere, a rozhodli se proto návštěvníky brát pěkně u huby. Shodou okolností jsem viděl před nedávnem v televizi dokument o Islandu, ve kterém místní občan komentoval za příčiny drahoty v zemi nutnost importu a chamtivost místních obyvatel. Faktem je, že počet zahraničních návštěvníků několikanásobně převyšuje počet domácího obyvatelstva a příjmy z cestovního ruchu tvoří základ místní ekonomiky. Islandské úřady se proto asi přede dvěma lety rozhodly zpoplatnit všechna vozidla přijíždějící na Island jednak za samotný "import" a jednak za kilometry, které po Islandu najezdí. Formulář mi došel bez jakéhokoliv vysvětlení. Předpokládal jsem tedy, že je nutné jej vyplnit a odeslat okamžitě. Poněkud mě překvapilo že přílohou deklarace měla být kromě zelené karty a technického průkazu i fotografie tachometru, protože podstatný by přece měl být stav při příjezdu na ostrov. Nicméně jsem ji pořídil, přidal k dalším přílohám a celé to odeslal, kam bylo třeba. Obratem došel výměr k zaplacení dvaceti tří a půl tisíce islandských korun. Zaplatil jsem a následně mi došlo potvrzení, že poplatek za vjezd jsem zaplatil, poplatek za ujeté kilometry ale nikoliv. Protože mi to vrtalo hlavou, zašel jsem před odjezdem znovu na cestovku, jestli je to tak v pořádku, a pokud ne, co s tím. Pán, se kterým jsem jednal, mě ujistil, že to v pořádku je, údaj stavu tachometru na fotografii je předběžný a při příjezdu na Island bude stav tachometru aktualizován. Na trajektu jsem otevřel mail a našel na něm zprávu od finančního úřadu, že deklaraci mám zkompletovat nejpozději při příjezdu na ostrov. Nebylo mi jasné, jak bych to měl udělat, když už jsem ji jednou odeslal, a na druhé straně jsem potřeboval vědět, jak to udělat, aby mi nevyměřili "mýtné" za kilometry ujeté od konce března. Napadlo mě poslat deklaraci znovu a vyměnit fotografii tachometru, velice rychle jsem ale zjistil, že to není možné, protože když jsem otevřel odkaz, neobjevil se nový formulář, ale ten, který jsem už odeslal, s upozorněním, že údaje po odeslání již nelze změnit. Šli jsme pro radu na recepci na lodi. Tam nám doporučili, ať to vyřešíme bezprostředně po příjezdu na ostrov s pracovníky celní a pasové služby. Pokusili jsme se o to sice, pán v uniformě nám ale řekl, že s tím nemají nic společného a máme se obrátit na úřad Skatturin, který má tuto agendu na starosti. Následně jsem našel další upozornění, že jsme dosud neodeslali deklaraci. Napsal jsem tudíž na úřad mail, ve kterém jsem popsal situaci, připojil fotografii tachometru s aktuálním stavem, a požádal o radu, jak dál. Úředníci reagovali promptně a už druhý den jsem měl v mailu zprávu, že moji zprávu včetně stavu tachometru vzali na vědomí. Z toho všeho, co popisuji, mi vyšlo, že deklaraci by měl návštěvník Islandu vyplnit a odeslat teprve bezprostředně před naloděním.

Dalším krokem bylo vymýšlení itineráře na těch třicet šest dnů, co tam budeme. Starší dcerka podnikla loni několikadenní "výpad na Island" a koupila si průvodce Lonely planet. S tím mám dobré zkušenosti. Připadá mi totiž jako průvodce určený lidem, kteří chtějí tu kterou zemi skutečně poznávat, a obsahuje obvykle užitečné informace pro turisty, jako popisy jednotlivých výletů, které v jiných průvodcích nejsou. Přikoupil jsem další průvodce vydaný společností Lingea, jehož výhoda spočívala hlavně v tom, že redakční uzávěrka byla v roce 2024, takže obsahuje relativně čerstvé informace, a dal se do díla. Zjistil jsem přitom několik zásadních skutečností. První z nich byla, že v květnu turistická sezóna na Islandu skutečně teprve začíná. Posledních zhruba deset let je totiž na Islandu zakázáno volné kempování, takže bylo třeba kromě samotných cílů hledat i možnosti ubytování. Ne všechny campy jsou ale otevřené už od začátku května, nebo dokonce předtím. Díkybohu camp v Seydisfjörduru, kam jsme měli připlout 29. dubna, je otevřený už od začátku dubna, takže se to dalo vyřešit tak, že první dva dny zůstaneme tam a teprve prvního máje pojedeme dál doufajíce, že camp v Egilsstadiru, což by měla být další zastávka, bude skutečně od prvního května otevřený (nebyl). Nechal jsem si poradit na cestovatelských stránkách a pořídili jsme si za 189 euro na webových stránkách Campingcard.is předplacenou kartu, která platí od vystavení do 15. září příslušného roku a lze na ni strávit až 28 nocí v campech provozovaných společností, která kartu vydává. Samozřejmě to nejsou všechny campy na Islandu a síť nepokrývá všechna místa, kde plánujeme zastávky, ale prý by se měla vyplatit, pokud ji použijeme aspoň desetkrát, což se určitě. Na místě jsem pak zjistil, že aktuální cena v campech se letos pohybuje mezi 5 000 a 6 000 ISK, tedy necelá tisícovka, takže karta se zaplatí zhruba za pět nocí a pak už je její majitel v plusu. V květnu na Islandu teprve začíná jaro a některé silnice nemusí být dosud průjezdné. Důsledkem pro nás bylo třeba zjištění, že se nedostaneme do Duhových hor, které měly být jedním z highlightů výletu. Nefandil jsem si totiž, že bychom k chatě Landmannalaugar, která je východiskem, dojeli vlastním autem. Pokusil jsem se proto najít dopravu terénním autobusem, ale zjistil jsem, že terénní autobusy v květnu ještě nejezdí. Ne úplně dobré taky je, že túry se vesměs nedají vymyslet jako okružní, ale musí se chodit tam a zase zpátky, protože zpět do výchozího bodu se nedá dostat jinak.

Podle informací, které jsem získal, to mělo být s roamingem a daty tak, že Island sice není členem EU, ale funguje tam evropský roaming, ale na místě se ukázalo, že je to "tak trochu" jinak. Po příjezdu jsem poslal do Česka zprávu, že jsme přijeli, ke které jsem přidal jednu fotografii. Obratem jsem našel v telefonu sdělení operátora (Vodafone), že mi zřídili dvacetičtyřhodinové připojení s neomezenými daty za dvě stě korun, o které jsem vůbec nestál. Pokoušel jsem se změnit nastavení telefonu tak, abych platil jen za spotřebovaná data, ale takovou možnost nastavení nenabízelo. Po téhle zkušenosti jsme proto omezili práci v on line režimu na zastávky v campech skrz tamní wi fi. Poněkud kuriózně evropský roaming nefunguje ani na Faerských ostrovech, přestože jsou součástí Dánska.

Nezanedbatelnou součástí příprav bylo zajištění stravování. Protože na Islandu je drahé všechno, jsou tam drahé i potraviny. To bych ostatně pochopil. Počasí je nevlídné, orné půdy velmi málo a lávy, ani popela, kterými ostrov oplývá, se člověk nenají. Protože ale Island není součástí EU, není tam tak úplně volný pohyb zboží. Bylo tedy třeba zjistit, co a v jakém množství si můžeme s sebou vzít. Vyhledal jsem si tedy webové stránky islandské finanční a celní správy https://www.skatturinn.is/english/individuals/customs-matters/travelling-to-iceland/duty-free-imports/ a stránky Ministerstva zahraničních věcí https://mzv.gov.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/island/cestovani/duty.html#:~:text=Informace%20o%20celních%20a%20devizových,na%20osobu%20starší%2018%20let obsahující celní předpisy na Islandu a taky web islandské veterinární správy https://www.mast.is/en a zjistil zejména, že oproti předchozím letům se zvýšil váhový limit potravin na osobu z tří kilo na deset kilo, na druhé straně je ale zakázáno dovážet na Island zejména výrobky z tepelně neopracovaného masa a mléka, přičemž za tepelně opracovaný výrobek se považuje jen výrobek prošlý bodem varu, ne ale uzeniny a sušené maso. Zamáčkl jsem tedy slzu a čabajky vyřadil ze seznamu. Trochu legrační je omezení maximální ceny dovážených potravin na dvacet tisíc islandských korun na osobu, protože jak má člověk vědět, kolik tam co stojí. Je taky přesně stanoveno, jaké množství alkoholu včetně piva lze dovézt. Na Islandu byla totiž po řadu let prohibice. V současné době se předpisy v tomto směru sice změkčily, ale omezení stále trvají, už proto, že sklony obyvatelstva k alkoholu jsou prý značné (co taky mají lidi dělat, když takřka půl roku nevidí slunce), takže alkohol si může koupit ten, kdo je ochoten za něj platit nekřesťanské sumy, jen ve vinných boudách, neboli v místní řeči Vinnbudin. Po zkušenosti při příjezdu k tomu mohu dodat, že pasová i celní kontrola proběhla velmi laxně, spoléhat sena to ale asi tak úplně nedá. 

Bylo taky třeba důkladně vymyslet seznam věcí, které si s sebou vezmeme, hlavně pak oblečení. Island je známý tím, že tam permanentně fouká a velmi často prší, protože vláha přicházející z moře se zastaví o vysoké kopce na pobřeží. To jsme si ostatně vyzkoušeli už na Lofotech. V květnu tam prý je průměrná teplota zhruba 10 stupňů, takže je nutno se jednak na toto počasí připravit a vybavit a jednak vycházet z minimalistického předpokladu, že jediným místem, kde je teplo a sucho, může být po několik týdnů auto. Květen je sice statisticky nejsušším měsícem roku, ale statistika jsou dlouhodobá data a v reálu to může být úplně jinak.

V našem případě bylo třeba připravit taky Zuzana. Ten totiž nemá náhradní kolo, protože na místě, kde obvykle bývá, je nádrž na šedou vodu. Protože část cest, po kterých budeme jezdit, má nezpevněný povrch, řada míst, kterými budeme projíždět, je velmi málo osídlených a náhoda je blbec, nechtěl jsem v žádném případě cestu absolvovat s lepicí soupravou, kterou máme v autě, protože s tou se může člověk leda tak vyfotit, pokud dojde k většímu defektu. Na netu jsem díkybohu objevil držák na náhradní kolo, který se dá přimontovat na kouli, a náhradní dojezdové kolo včetně zvedáku a montpáky. Když jsem to namontoval na auto, zjistil jsem jednak (kromě toho, že to vypadá srandovně), že se zadní dveře dají otevřít jen když celé to zařízení sundáme, a že permanentně piští senzory při couvání, ale s tím se nedá dělat nic jiného, než zvyknout si. Za užitečný jsem považoval i kanystr na naftu pro případ delších přejezdů. K němu můžu jen pro případné následovníky dodat, že podle instrukcí provozovatele trajektu nesmí být kanystr v době přepravy naplněný. Projevilo se taky v životě už mnohokrát ověřené pravidlo, že se obvykle podělá nejen to, co se podělat má, ale i to, co se podělat nemá, takže pan prezident zeměkoule se rozhodl zaútočit na Irán, ceny ropy už předtím v Německu vysoké, v Dánsku ještě vyšší dál raketově vystřelily, a mohli jsme jen doufat, že se snad situace bude postupně uklidňovat a už dál neporostou. Příjemným překvapením pak bylo, že litr nafty stojé na Islandu něco mezi dvěstěpadesáti a třemi sty místních korun, což je zhruba padesátikačka, i když podle informací, které jsme vyhledávali, měly být na Islandu ceny pohonných hmot ještě vyšší, než v Německu, nebo v Dánsku.

V neposlední řadě pak spočívala příprava ve shromážďování užitečných aplikací a odkazů na netu. Svět se totiž mění takřka ze dne na den a jedna z nejvýraznějších změn spočívá právě v neustálém rozšiřování záležitostí, které lze, nebo je dokomce nutno je řešit on line. Z nás dvou jsem já ten troglodyt, jehož znalosti v práci s chytrými přístroji kolem nás je na úrovni cvičené opice, a to ještě ne vždycky. Chápu ale, že výsledky spolupráce s těmito věcmi mnohdy přinejmenším zjednodušují život a v poslední době je čím dál častěji tato spolupráce jedinou možností řešení, a proto jsem kousl do kyselého jablka a začal hledat. Do telefonu jsem si tedy jako nezbytné instaloval aplikaci parka.is, která umožňuje on line platbu za parkování na Islandu, a aplikaci tunnil.fo umožňující on line platby za průjezdy tunely na Faerských ostrovech, a vyhledal další aplikace při cestě nezbytné, které ale není třeba mít k dispozici on line. Přehled užitečných aplikací se dá najít na webu https://www.cestujpolopate.cz/l/aplikace-island/ a doporučuje se permanentně pracovat s meteorologickým serverem https://en.vedur.is a serverem https://umferdin.is/en obsahujícím interaktivní mapku s aktuálním stavem komunikací. Protože na Faerských ostrovech nefunguje evropský roaming, je třeba si buď koupit v Torshavnu místní SIM kartu, nebo si zakoupit data on line buď u svého poskytovatele telefonních služeb, nebo u místního provozovatele https://yesim.app/cs/country/faroe-islands/7days-unlimited-esim-data-plan/.

Pro jistotu jsem si do telefonu stáhl i off line mapu Islandu z portálu mapy.com, které se při problému s daty ukázala být neocenitelnou pomůckou. Dá se totiž bez problémů používat jako automapa i jako mapa turistická.

Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jako každý rok jsem koupil pro oba i členství v Alpinvereinu, ve kterém je zahrnuta i úrazová pojistka, a havarijní pojištění auta považju za samozřejmost.

Několik týdnů jsem tak měl co na práci a když jsem všechno nějak vymyslel a shromáždil, nastal čas odjezdu.

to be continued