Apendix 

Apendix je označení pro slepé střevo. Vzdělanci toho výrazu používají taky pro doplněk něčeho jiného, politici místo toho používají výraz "přílepek" a Ostravaci "přichlastek".

Když už jsme se rozhodli dopravit se na Island trajektem i se Zuzanem, dost dobře nešlo neakceptovat možnost přerušit na tři dny plavbu na Faerských ostrovech a nedopřát si tenhle doplněk, nebo spíš tuhle prémii. Už jsem si totiž někde přečetl, že Faerské ostrovy jsou považovány za nejkrásnější souostroví na světě. Je to jistě subjektivní hodnocení, dojmy získané při cestě tam ale byly silné a očekávání veliká

Poněkud jsem se vyděsil, když mi přišly domů lodní lístky, protože tam bylo napsáno, že v Torshavnu máme vystupovat ve tři hodiny ráno. K tomu ještě jsou Faerské ostrovy o hodinu s časem napřed oproti Islandu, takže bylo jasné, že před přistáním budeme muset vstát něco po půlnoci islandského času, na který jsme si za posledních pět týdnů zvykli. Na druhé straně nám na návštěvu zůstaly tři plnohodnotné dny, protože se odplouvá půl hodiny před půlnocí.

Přes Faerské ostrovy jsme pluli už cestou na Island a v Torshavnu jsme si udělali krátký výsadek. Věděli jsme proto, že ostrovy rostou strmě přímo z moře obvykle do půlkilometrové výšky, a v Torshavnu zjistili, že přeháňky mohou přijít i třikrát za hodinu. Předpověď počasí byla na celé tři dny spíš špatná, než cokoliv jiného, takže jsme modlili, abychom mohli aspoň vylézt z auta.

Z místního rozhlasu na lodi jsme se dozvěděli, že bychom měli opustit kajuty nejpozději hodinu před přistáním. Zkusili jsme tedy jít brzy spát. Jako vždycky, když vím, že mám ráno brzo vstávat, jsem ale spal velice špatně. Asi ve čtvrt na dvě "lodního času", tedy čtvrt hodiny po půlnoci toho islandského,  se začalo ozývat v rozhlase po drátě v kajutě cinkání, abychom ani náhodou nezapomněli vstát. Asi ve třičtvrtě na dvě nás pak přišla pokojská upozornit, že je třičtvrtě na dvě. Se zpola zalepenýma očima jsme se vystěhovali do prostoru vybaveného sezením, kde už pospávala spousta jiných vyoraných myší. 

Do Torshavnu jsme připluli takřka na čas. Venku byla ještě docela tma, bylo vidět, že jsme se posunuli na jih. Na teplotě to ale vidět nebylo, teploměr ukazoval šest stupňů a mrholilo, jak je na Faerských ostrovech zvykem. Zastavili jsme hned na parkovišti před provozní budovou Smyrilu (to je společnost, která provozuje trajekt), abychom si ujasnili, co teď. Když jsme zapnuli navigaci, zjistili jsme, že Faerské ostrovy v ní nejsou. Díkybohu si Soňa po úspěchu off line mapy Islandu stáhla do telefonu off line mapu Faerských ostrovů a na lodi byly k dispozici velké mapy s čísly silnic. Protože ostrovy jsou maličké a kopcovité, mají jen omezený počet komunikací a orientace pomocí těchhle dvou pomůcek se dala zvládnout.

Jako první bod programu jsem při přípravě výletu vybral vesničku Kirkjubøur na jižním konci "hlavního ostrova" Streymoy. Objeli jsme tedy Torshavn a mohl jsem konstatovat, že lidem se tady asi daří dobře. Bylo to vidět na domech, které podobně, jako na Islandu byly úsporné až strohé v projevu, ale peníze z nich koukaly naprosto očividně. Totéž se dá říci o fotbalovém stadionu, který jsme míjeli, známém celému fotbalovému národu. Na okraji města nás pak uhodila do očí spousta zelené barvy, tak odlišné od barvy islandské krajiny. Do cíle to nebylo daleko a přijeli jsme tam něco po čtvrté hodině. Den ještě úplně nepřišel, světlo mělo namodralou barvu a vesnice spala stejně jako pán v Multivanu s francouzskou značkou na prostranství přímo uprostřed obce. Procházet se tam v tuhle ještě ne úplně denní dobu byl téměř magický zážitek. Pocit "liduprázdnosti" byl totiž skoro hmatatelný. 

Kirkjubøur byl ve středověku sídlem biskupa a u moře stojí pozůstatky gotické katedrály ze 13. století velikostí přiměřené tehdejšímu počtu farníků, o níž se traduje, že byla zhotovena v Norsku a na ostrov dopravena na lodích a složena. Hned vedle stojí kostel svatého Olava, o němž je prý první zmínka už v roce 1111. Zkusil jsem vzít za kliku a nebylo zamčeno, což mě jako obyvatele země, kde se všechno zamyká i ve dne, překvapilo. Mohli jsme si tedy prohlédnout interiér zavřený za půldruhého metru silné zdi nově upravený v minulém století včetně malby nahrazující oltář velice podobné té, kterou jsme viděli na oltáři kaple u moře na Islandu, po strmých schůdcích vylézt do věže ke zvonům a dřevěným kladívkem si na ně klepnout, abychom slyšeli, jak znějí. Vesnice je tak trochu skansen a kolem kostela stojí několik typických starých stavení (velice udržovaných) se zelenými střechami v tmavočervenočernobílé kombinaci, která se skvěle vyjímala na zeleném podkladu. Lákalo nás postavit se vedle spícího pána, užívat si atmosféru a výhledy na moře a dál jet teprve po snídani.  Odradila nás ale uzoučká silnice široká taktak na Zuzana s pár vyhýbacími místy a rozhodli jsme se odjet až k širší silnici. Teprve tam jsme si po potravě ducha dopřáli výživnou potravu těla a vyrazili dál.

Další zastávkou byl cliff Traelanípa v Mithdaluru na ostrově Vagar. Chodí se sem jednak kvůli výhledům z půlkilometrové výšky na stranu cliffu obrácenou k moři a na další cliffy na pobřeží, ale taky kvůli optickému klamu. Hned u moře totiž leží jezero Sørvágsvatn a když se člověk vydá ke cliffu, vypadá to, jako by jezero pokračovalo dál v moři, přestože leží docela vysoko nad ním. Pozoruhodné je, že za vstup na stezku se vybírá vstupné v ne úplně malé výši 200 dánských korun za osobu. Vzhledem k tomu, jak je toto místo populární a kolik lidí jsme potkali jen když jsme se vraceli, to musí být pro majitele pozemků náramný byznys. Na ostrově Vagar nás pak čekal ještě vodopád Mulafossur padající rovnou do moře. Jsme sice rozmazlení islandskými vodopády, ale i tento stál za zastávku.

Odpoledne jsme se vypravili do vesničky Tjørnuvík na severu Streymoye. Při příjezdu nás vítalo na světelné tabuli upozornění, že na parkovišti na konci silnice není žádné volné místo. Když jsme tam přijeli, skutečně bylo parkoviště plné. Díkybohu se ale brzo místouvolnilo, protože spousta lidí sem jezdí jen pro pár fotek. Je to totiž nesmírně fotogenické místo. Na jedné straně zelená podkova okolních kopců, na druhé straně moře se šedivou pláží a velkými vlnami, kvůli nimž sem jezdí i surfaři, a mezi tím vesnička, prý jedna z nejstarších na ostrově, načančaná, protože většina domů je pronajímána návštěvníkům. Na rozdíl od takřka všech jsme si vzali bágly s nepromokavým oblečením, protože počasí nebylo úplně jisté a bylo třeba počítat i s deštěm, a vyrazili vzhůru. Zespodu to vypadalo, že údolí má jedno patro. Když jsme ale vylezli na jeho hranu, otevřelo se další a pak ještě třetí, takže do sedla nahoře jsme šli asi půldruhé hodiny. Takřka stejně dlouho to pak trvalo i dolů, protože na mnoha místech bylo mokré bláto, nebo podmáčená půda. Do večera jsme zůstali na parkovišti, kde už byl klid, a užívali si výhled na moře. Kousek odtud byl kemp ve výklenku vyrubaném ve skále, kde jsme na noc zakotvili, plný zjevně dlouhodobě umístěných přívěsů. Zaujalo mě hlavně, že všechny byly pevně připoutány k řetězům táhnoucím se po délce campu, aby je neodnesl, nebo nepoškodil vítr.

Druhý den jsme se vcelku podle očekávání po předlouhém prvním dni probudili pozdě, takže plán vyrazit k majáku Kallur dopoledne a odpoledne se vrátit padl. Přesto jsme ale vyjeli do Klaksvíku, odkud odjíždí trajekt na ostrov Kalsoy. Když jsme tam před polednem přijeli, zrovna pršelo. Trajekt měl ale jet až ve dvě hodiny a protože to vypadalo, že déšť by mohl ustat, rozhodli jsme se počkat. Dobře jsme udělali. Déšť ustal kolem jedné hodiny a když jsme po dvaceti minutách plavby dorazili do Sydradaluru na ostrově Kalsoy, bylo už hezky. Na trajekt tam čekala dlouhá řada aut a některá se na něj ani nevešla. Pán, který organizoval nalodění, nám ale řekl, že jede i poslední trajekt o půl jedenácté a večer jezdí méně aut. Vyrazili jsme tedy po silnici pro jedno auto přes tři tunely do vesničky Trøllanes na konci cesty na dně typického amfiteatru. Aut na parkovišti už nebylo moc a ani lidí jsme moc nepotkávali. Bylo jasné, že všichni, kteří jsou na trajektu, jedou tam, co my. Protože jsme se ale chvilku zdrželi v Sydradaluru, když jsme přijeli do Trøllanesu, už byli všichni na cestě, takže když jsme zaplatili po dvou stovkách vstupného a po půlhodině přišli k majáku, už se všichni vyfotili a scházeli proti nám dolů. Od majáku se dalo jít po hřebínku na tři strany, kromě jiného k památníku Jamese Bonda,  a doplňovat kolekci fotografií, protože se vyčasilo a otevřely se úžasné výhledy. Pomalu jsme sešli dolů a prošli si vesnici, ve které žije čtyřiačtyřicet lidí. Obzvlášť nás zaujal miniaturní hřbitůvek založený zhruba v roce 1830 tak trochu podobný tomu v Kristiánově v Jizerkách. Na rovech označených jen maličkými cedulkami s čísly bylo totiž vidět, že nebožtíci byli pochováváni jeden přes druhého, když je sem přestěhovali ze hřbitova ve vedlejším Mikladaluru, kde do té doby leželi. Náhrobní deska tam byla jen jedna a patřila panu učiteli, který měl zásluhy na vzdělanosti této zapadlé části světa. Zpátky jsme se vraceli předposledním trajektem před sedmou hodinou. Pán měl pravdu, auta ani nezaplnila nákladní palubu trajektu. Nakonec bylo tedy dobře, že jsme vstali tak pozdě.

Pokračovat jsme chtěli do Gjogvu na konci cesty na severu ostrova Eysturoy, protože jsme si chtěli vyjít na nejvyšší horu souostroví Slaettatindur a z ní obhlížet celé souostroví. Předpověď počasí ale neslibovala nic dobrého a už po cestě se počasí začalo kazit. Protože do Gjogvu cesta klesá ze sedla, odkud vede krátká cesta na vyhlídku, večer jsme zůstali nahoře s tím, že podle počasí se rozhodneme, co dál. Už v noci ale začalo pršet a k tomu foukal silný vítr a byla mlha, takže bylo jasné, že chodit někam nahoru nemá smysl, protože výhledy se nekonají. Rozhodli jsme se ale počkat nahoře, jestli se počasí náhodou neumoudří, jako včera. Přeháňky sice postupně ustávaly, ale silný vítr, který lomcoval Zuzanem, i když foukal zezadu, tady byl pořád. Odpoledne jsme se rozhodli vyjít si aspoň na výčumnu. Výhled z půlkilometrové výšky na moře a okolní ostrovy byl jako obvykle opulentní. Vyškrábali jsme se na vrchol kopce nad vyhlídkou, ale měli jsme potíž udržet rovnováhu, protože vítr byl doopravdy silný a foukalo nepřetržitě. Vrchol Slaettatinduru sice před pátou hodinou vykoukl z mlhy a mraků, už ale bylo pozdě na to, abychom šli nahoru, i když to z parkoviště na sedle pod ním je možná hodinka, a navíc vítr neustával. Sjeli jsme proto na hlavní silnici a po ní přes tunel s prvním podzemním kruhovým objezdem na světě, jak upozorňují průvodci, přijeli do Torshavnu. Zuzana jsme odstavili do fronty na přístavišti a na dvě hodiny se šli ještě projít po městě. 

Na staré čtvrti u přístavu je vidět na jedné straně, že počet obyvatel Torshavnu je srovnatelný s počtem obyvatel malého okresního města v Česku, a na druhé straně, že to odjakživa bylo centrum ostrovů. Labyrint mrňavých dřevem obložených domků mi tak trochu připomínal Kamennou kolonii v Brně. V přístavu jsme obdivovali staré plachetnice a prošli si areál místního parlamentu. Faerské ostrovy jsou totiž tak trochu evropská kuriozita. Administrativně patří k Dánsku a žije na nich zhruba čtyřicet pět tisíc lidí. Mají ale vlastní vládu jménem Lagting, parlament, vlajku, která je variací na další severské vlajky, protože její dominantou je modře olemovaný červený kříž na bílém poli, faerštinu jako úřední jazyk a vlastní měnu, faerskou korunu, která je pevně navázána v poměru 1:1 na dánskou korunu, ale sama není konvertibilní. S tou jejich měnou je to tedy v zásadě stejné, jako ve Skotsku, kde obíhá skotská libra, kterou si člověk může nanejvýš připálit doutník, nebo vytapetovat, když Skotsko opustí. Mají taky značnou autonomii při vyjednávání mezinárodních obchodních dohod, takže v Reykjavíku jsme viděli jejich velvyslanectví, a mateřská země spravuje jen jejich obranu, policii, soudnictví a měnovou politiku. Autonomie jde až tak daleko, že Faerské ostrovy nejsou součástí Evropské unie, přestože Dánsko členem EU je a obyvatelé Faerských ostrovů jsou dánskými občany, což pocítí každý návštěvník z EU, když chce použít telefon a zjistí, že EU roaming tady nefunguje. Markantním důsledkem autonomie je koneckonců i jejich subjektivita v rámci evropských a světových sportovních asociací, která jim umožňuje stavět národní tým, s ním se zúčastňovat například kvalifikace na mistrovství světa ve fotbalu a v jejím rámci porazit náš skvělý repre tým, jak jsme nedávno zjistili. Pro návštěvníky je pak příjemné, že autonomie se projevuje i vlastní tvorbou výše cen pohonných hmot, které jsou tady o třetinu levnější, než v Dánsku. Jinak je to ale Dánsko, všechno je čisťounké a upravené, zkrátka hygge. Pak už jsme se šli nalodit, protože naše loď právě připlula.

První dojmy z ostrovů byly ohromující. Krajina je velice scénická a fotogenická a barevnost, tak odlišná od Islandu, přímo bila do očí. Během těch tří dnů, co jsme tady byli, jsme ale zjistili, že všechny ostrovy jsou variací na stejné téma: homole rostoucí přímo z moře, nad černým pásem kolem pobřeží zelené, dole u moře vesničky s malými barevnými domečky a nad nimi amfiteatry údolí stoupající do půlkilometrové výše, z jejichž horních okrajů se člověk může nadšeně dívat na moře s dalšími ostrovy, několikasetmetrové cliffy strmící rovnou z moře a všude kolem volně se potulující a popásající ovce a v této roční době ještě hodně mladá legrační jehňátka, na která musí dávat člověk pozor, když právě sedí za volantem. Ostrovům se totiž říká taky Ovčí ostrovy, protože prý počet ovcí násobně převyšuje počet obyvatel. Po třech dnech samozřejmě nemůžu dělat chytrého, ale vypadá to, že denní chod počasí funguje tak, že odpoledne je lépe, než ráno a dopoledne, nemusí to ale být zásadní problém, protože ostrovy jsou malé a výlety krátké. Bylo určitě fajn se sem podívat, ale tři dny na ochutnávku docela stačily a nastal čas vrátit se po bezmála sedmi týdnech domů.

Epilog

Těšili jsme se, že po šesti týdnech chladna přijedeme do léta. V Dánsku bylo ale jen o málo tepleji, než na Islandu, a nezměnilo se to ani v Německu a v Česku, když jsme tam druhý den ráno dorazili. K tomu ještě většinou pršelo. Navigace nás tentokrát vedla přes Drážďany a hraniční přechod v Petrovicích. Nalevo od silnice jsem uviděl povědomý útvar a vzpomněl si na verše klasika: Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí, přestane srdce chvíli tlouci. Byl to úžasný výlet, ale doma je doma …

To be continued