A teď na Zlatou stezku

Jako Zlatá stezka byla označována trasa vedoucí z Pasova přes hřeben Šumavy do Čech. Fakticky to byly cesty tři, z nichž první, nejstarší a asi nejdůležitější vedla do Prachatic, druhá do Vimperka a třetí do Kašperských hor. Přepravovala se po ní už od počátku druhého tisíciletí hlavně sůl, která do Pasova doputovala v nádobách zvaných prostice, do kterých se jí vešlo sedmdesát kilo, z míst, kde ji těžili, po vodě. V Pasově nádoby přeložili na koně, zformovali soumarské karavany a vydali se do kopce. Nebyla to určitě žádná legrace. Je totiž třeba překonat tisícimetrovou výšku, cesty byly jen takové, jaké byly, a kromě nehostinného počasí v kombinaci s všelijakým oblečením hrozilo i přepadení loupežníky, kteří se v šumavských hvozdech v té době vyskytovali v hojném počtu. Dokážu si tedy představit, jakou radost soumarové měli, pokud se jim ve zdraví a bez úhony podařilo dosáhnout cílová místa na české straně, odkud už to bylo dál do vnitrozemí přece jen jednodušší, a jak se rozšoupli v místních pohostinných pohostinských zařízeních. Pro města, kterými stezka procházela, to bylo doslova boží požehnání a není proto divu, že se cestě začalo říkat Zlatá stezka, protože přinášela bohatství. Tak to šlo až do roku 1702. Tehdy císař Leopold I. vydal poněkud nepochopitelné nařízení zakazující dovoz soli z Německa. Nepochopitelné to nařízení bylo hlavně proto, že sůl se těžila hlavně v Solné komoře v Rakousku a Německo bylo jen tranzitní zemí. Každopádně to nařízení mělo za následek, že takřka okamžitě stezka ztratila svůj význam, a pro města na ní to znamenalo konec dobrých časů. Traduje se například, že jedna z věží prachatického kostela svatého Jakuba nebyla dostavěna právě proto, že došly peníze.