Kapitola 7. Zlatý hřeb

Na Kurskou kosu jsem se hodně těšil. Když jsem četl průvodce, představoval jsem si písčitou nudli po které se vine silnice, na které jsou navléknuty jako korálky rybářské vísky, kolem fouká slaný vítr a šplouchá moře. V reálu to vypadá trochu jinak. Kosa je někde kilometr, někde půl druhého široká a většinou hustě porostlá borovými a březovými lesy a vesnice už dávno nejsou rybářské, ale jsou to klasická letoviska s hojným turistickým ruchem. Moje představy se tedy nesplnily, Na druhé straně je nutno říct, že i tak je tady velmi hezky a příjemně a protože prázdniny ještě nezačaly, není tu ani nijak zvlášť hodně lidí. Cyklostezka po kose pak je až na drobný úsek zhruba dvanáct kilometrů před Nidou naprosto luxusní s povrchem lepším, než povrch silnice pro auta.

Jak jsem psal už posledně, vymysleli jsme si výlet na kolech z Nidy do Juodkranté a cestou jsme se chtěli podívat na kolonii kormoránů. Ráno jsme si přivstali, Zuzana nechali v kempu, odkud jsme měli odjet do jedné hodiny, a vyrazili svižným tempem až k duně Vecekrugas šedesát sedm metrů vysoké, na kterou se dá za nevelký poplatek vyjít. Protože bylo ještě brzo, bylo tam jen pár lidí. Cesta vedla napřed po hatích a pak se šlo v písku až nahoru, takže bylo lepší sundat boty. Byla to úžasná scenérie s pískem vytvarovaným větrem, mořem v pozadí a modrou oblohou nahoře a líbilo se mi to víc, než profláknutá duna Parmidis v Nidě. Navíc se mi propojily příběhy. Podobný vjem mi totiž zůstal v hlavě při návratu z první cesty do Skandinávie před třiceti lety, kdy poslední noc jsme přespali na divoko kdesi na pobřeží v Dánsku a ráno jsem coural po pobřeží. Pak jsem v Olomouci na návštěvě v ateliéru malíře Jiljího Sedláčka řečeného Ika viděl obraz, který Ika pojmenoval Sedm a jedna, a vjem se mi vybavil. Obraz, který jsem si sám pojmenoval Za dunou je moře, jsem si koupil a rád se na něj koukám. Když jsem dnes na dunu vylezl, vybavil se mi jak obraz, tak ten vjem z pravěku, a o to to bylo hezčí.

Kormorány jsme hledali docela těžce. Neměl jsme totiž žádnou mapku, ani plánek, ale jen informaci, že kolonie je asi kilometr před Juodkranté směrem od Nidy. Na cyklostezce podél vnějšího pobřeží jsme ale nic, co by připomínalo ptačí kolonii, neviděli, a jeli jsme proto pořád dál, až jsme zjistili, že jsme vlastně už za Juodkranté. Vrátili jsme se tudíž do Juodkranté, tam objevili plánek, podle něj se zorientovali a kolonii našli na druhé větvi cyklostezky, která vede přes vesnici. Představoval jsem si, že to bude někde u moře, když kormoráni loví ryby, a překvapilo mě tudíž, že jsme na pozorovatelnu narazili uprostřed borového lesa. Na druhé straně byla stezka hodně bílá a ve vzduchu byl cítit charakteristický odér ptačího trusu. Vylezl jsem tedy na pozorovatelnu a v první chvíli jsem si pomyslel, že si tady někdo dělá srandu, protože přede mnou byl les a ne moře. Pak jsem se ale podíval líp a zjistil, že stromy jsou obsypány hnízdy, obtěžkány posedávajícími kormorány a plno kormoránů poletovalo ve vzduchu. Prý jich tam hnízdí několik tisíc a když jsem to viděl, ochotně bych tomu číslu věřil. Zpátky jsme se vrátili sice až po jedné hodině, ale díkybohu to nikdo neřešil. Stihli jsme to tak akorát, protože hned za námi přišel déšť. Výlet se trochu protáhl a najeli jsme sedmdesát dva kilometry, protože ale převýšení bylo lehce přes dvě stě metrů, nefoukalo a povrch byl vesměs luxusní, nebylo to nic, co by nás odrovnalo.

Na převozu do Klaipedy nás čekalo radostné překvapení. Včera jsme totiž za pár minut trvající převoz zaplatili dvacet tři éček a dvacet centů k tomu. Trochu mě ta cena zarazila a měl jsem pocit, že to pánové trochu přehnali. Jízdenka je ale i zpáteční, takže dnes jsme už neplatili. Má to logiku. Na kosu se s autem dá dostat jen trajektem, protože silnice do Ruska je uzavřená, a tudíž ten, kdo jede tam, jede taky zpátky, takže proč vybírat převozné dvakrát a platit lidi v pokladnách na kose, když se to dá obstarat naráz na břehu. Čas jsme si vyhradili i na prohlídku historického centra Klaipedy. Je to mix starých domů ještě z časů Memelu a nové zástavby hlavně kolem moře,  ale když jsme jím procházeli, nenašli jsme nic, největšími atrakcemi jsou ale nejspíš plachetnice a stará válečná loď kotvící na vodě. Upoutala nás taky drobnost, a to glóbus ověšený zámky. Město tak vtipně vyřešilo problémy s módou zamykat zámky jako symbol svazku dvou lidí, který velice často zkoroduje dřív, než ten zámek, na místech vhodných i nevhodných.