Kapitola 3. Vzhůru do nízkého města

Dalším cílem je Kaunas, polsky Kowno. Jedeme ze západu na východ takřka přes celé Polsko a můžeme tedy dosyta vychutnat výsledky toho, že Poláci se rozhodli na rozdíl od nás za evropské peníze budovat dálnice a ne cyklistické stezky, po většině z nich skoro nikdo nejezdí, a rozhledny, ze kterých návštěvník vidí zejména další rozhledny na okolní kopcích, a z nichž některé jsou už zralé na odpis. Dálnice jsou nejen vybudované, ale mají vesměs bezvadný betonový povrch a každých pár desítek kilometrů je parkoviště se sociálním zázemím zahrnujícím leckde i sprchy s tekoucí teplou vodou (bezplatné). Z Wroclawi do Kaunasu je to ale zhruba osm set kilometrů a protože se jede polskou placatou krajinou s minimem záchytných bodů v okolí, je cesta i tak docela úmorná.

Kaunas je druhé největší město v Litvě a v období od roku 1924 do roku 1940 bylo dokonce hlavním městem, protože v té době část Litvy včetně Vilniusu zabrali Poláci. V průvodci se doporučuje vyjet pozemní lanovkou na kopeček nad řekou a podívat se na staré město shora. Lanovka je historická, kabiny obložené dřevem se dřevěnými sedadly a koženými poutky na držení vestoje, jízda trvá asi dvě minuty, takže skoro dřív by byl člověk nahoře pěšky, ale patří to ke koloritu a výhled shora je opravdu pěkný. Dolů jsme sešli pěšky a přes most došli do starého města. To se rozkládá kolem rozlehlého Radničního náměstí. Poněkud nemilým překvapením bylo, že se provádí úprava povrchu celého náměstí, takže střed náměstí je obehnaný plotem a kolem se chodí po rozkopaných chodnících. Náměstí vévodí radnice, ale dvě strany jsou zastavěny jednopatrovými budovami, což při rozloze náměstí působí trochu legračně. Při procházce starým městem si člověk nemůže nevšimnout, že více, než jedno patro, nemá takřka žádná budova. Samozřejmě je to výsledek vývoje v několika posledních stoletích, kdy Litva byla málem na konci světa, ale i tak staré město působí hodně provinčním dojmem. Přispívá k tomu i spartánský vzhled budov s minimem ozdobných prvků, vždyť u nás jsou i v historických centrech okresních měst výstavnější a vyšší domy, jako úřady, školy a soudy. Podobné je to s prezidentským palácem, odkud mezi válkami vládl - prý nepříliš demokraticky - Antanas Smatana, kterému ale vděční krajané přesto před palácem postavili sochu. Palác totiž vypadá od pohledu spíš jako větší vila, než jako doopravdický palác. Grasalkovičův palác v Bratislavě, sídlo slovenského prezidenta, které má podobný charakter, je vedle něj gigantická rezidence. Je pěkné se dívat pod nohy, protože staré město je vydlážděno kameny jen zlehka přizpůsobenými k jízdě a chůzi, zato nádherné barevnými. Celkový dojem maloměsta zvyšuje poklid, který tady vládne. Po hlavní ulici korzovalo jen málo lidí, nevím, jestli je to tak vždycky, nebo to bylo proto, že místní Žalgiris hrál zrovna finále národního poháru v basketbalu a spousta lidí utkání sledovala v hospodách. Ve vedlejších uličkách člověk nepotká takřka nikoho a zrovna tady to vůbec nevypadá, že Kaunas je se čtyřmi sty tisíci obyvatel po Vilniusu největší město v Litvě. Na druhé straně je mi ten klid svým způsobem sympatičtější, než skrumáž a pasti na turisty v centru Wroclawi. Odjíždíme tedy s tím, že staré město v Kaunasu je pěkné, ale jeho největší kouzlo spočívá v tom, že tady čas nepospíchá.