Výlet na Jizerku

V roce 1984 jsem se vypravil poprvé na Jizerku a od té doby jsem závod nevynechal ani jednou. Jak šel čas, známých a kamarádů, kteří na závod jezdili, postupně ubývalo, až jsem nakonec z celé party zůstal sám. Už několikrát jsem proto uvažoval, jestli má ještě smysl tam jezdit. Zatím jsem motivaci vždycky našel. Napřed to byla vidina členství v Klubu mistrů Jizerské padesátky, do kterého se dostane ten, kdo jel závod aspoň třicetkrát, protože v době, kdy klub vznikl, mi chyběly ještě dvě "čárky". Pak jsem měl sice už splněno, ale jednak už zhruba posledních dvacet let jezdím do Bedřichova na celý týden, posledních skoro deset let i se Soňou, a v posledních letech to bývá skoro jediné lyžování, a jednak hlavně po závodě vždycky přijde euforie a chuť přijet i za rok. Kromě toho mám v Liberci hned dva kamarády a je příjemné se s nimi potkat aspoň jednou do roka.

Loni jsem byl během závodu rozmrzelý z času, ve kterém jedu, přestože to vypadalo, že je všechno v pořádku a nenašel jsem jediný důvod, proč to tak je, s výjimkou věku, a doopravdy jsem uvažoval, že s touhle výkonností už snad doopravdy nemám zapotřebí tam jezdit. V cíli mě ale zaskočila Soňa prohlášením, že pokud pojedu příští rok, přihlásí se taky. Do té doby totiž dávala jednoznačně najevo, že by se podobných masových akcí nezúčastnila, ani kdyby jí za to platili. Hned jsem tedy zarezervoval ubytování i na tento rok. Byla v tom i trocha škodolibosti. Nově přihlášení totiž startují z poslední vlny a ještě i po těch desítkách let si pamatuju, jaké to bylo mezi lidmi, kteří to umí ještě mnohem méně, než já. Sám jsem se pak snažil nepřímou úměru mezi věkem a výkonností kompenzovat tím, že ač mám slovo posilovna za sprosté slovo, od podzimu jsem chodil takřka každý pracovní den do loděnice Lodních sportů na přehradě v Brně trénovat na lyžařském trenažéru svaly potřebné na soupaž a na veslařském trenažéru zbytek těla.

V neděli 25. ledna nastal čas odjezdu do Bedřichova. Po cestě nebyl takřka žádný sníh, od Jablonce směrem vzhůru ho přibývalo jen velmi poskrovnu a ani v Bedřichově ho nebylo zrovna moc. Ještě odpoledne jsme vyrazili projet se. Podle zpráv byla většina trati aspoň jakž takž sjízdná s výjimkou úseku kolem Krásné Máří, na který prý navezli padesát náklaďáků sněhu a upravují jej. Bylo na nule a na trati ležel mokrý firn. V pondělí ráno bylo ale všechno jinak. Přes noc mrzlo a některé úseky zledovatěly. Rozhodli jsme se projet si trať závodu na Jizerku a zpátky to zase vzít po trati až na Čihadla a odtud sjet dolů přes Kristiánov a Novou Louku, aby toho nebylo tolik. Už cestou do kopce na Čihadla jsem měl obavy ze všech klesání a hlavně ze sjezdu z Čihadel na zpáteční cestě. Obavy se potvrdily při sjezdu do Jizerky. V levé zatáčce nad Panským domem a Pyramidou byl totiž takřka čistý led. Praštil jsem sebou a utrhl popruh nosiče na bidon. Když jsem se posbíral ze země, viděl jsem, že pár desítek metrů nade mnou vstává ze země i Soňa. Ta si stěžovala na ránu do hlavy a doma jsem si pak všiml modřiny na jejím stehně velké jako dlaň. Abychom se nezdržovali, pojedli jsme v Pyramidě, kde je na rozdíl od Panského domu samoobsluha (pravidelně si dávám borůvkové knedlíky a můžu je jen doporučit), a vydali se na zpáteční cestu. Jak jsem předpokládal, sjezd na Kristiánov byl na náš vkus a naše sjezdařské schopnosti občas až moc rychlý a kromě pluhu bylo občas nutné brzdit i holemi, o očích nemluvě. Díkybohu se ale další pády už nekonaly.

Večer jsem přemýšlel, jak to pořadatelé udělají, aby se lidi, kteří pojedou závod, nemrzačili a nekaličili, protože v tomhle stavu byla trať nebezpečná, na odvolání závodu už bylo pozdě a pořadatelé neprezentovali žádný plán B, jako třeba sranda "závod" čtyřikrát od startu na rozcestí U buku a druhou stranou zpátky, který se konal v roce 2017 a který plánovali v roce 2020. Počasí to ale díkybohu vyřešilo za ně. Přes noc napadlo deset centimetrů nového sněhu a to zachránilo pořadatelům přinejmenším pověst (a možná i závod) a spoustě lidí zdravotní problémy způsobené pády. Na magistrálu okamžitě vyjely rolby a od úterka se už dalo jezdit v pohodě.

Ve čtvrtek odpoledne jsme si "po práci" zajeli do Liberce pro čísla. Členové Klubu mistrů dostávají každý rok při té příležitosti "dárek zdarma" a letos na mě čekala dvoulitrová plechovka speciální várky se Svijan se speciálním designem. Pak jsme se vydali na návštěvu kamaráda, který se kromě bystré mysli v sedmaosmdesáti letech vyznačuje tím, že je vodní skaut, jediný, kterého jsem v životě potkal, a to rovnou bývalý dlouholetý náčelník vodních skautů v České republice

Protože ve čtvrtek odpoledne se jela třicítka, bylo jasné, že v pátek bude otevřená část trati kolem Krásné Máří, která byla dosud kvůli úpravám trati mezi Čihadly a Točnou uzavřená. I tak tam ale moc sněhu nebylo a lámal jsem si hlavu, jak tam v neděli vyryjí stopy na klasiku, pokud už nic nenapadne. Znovu jsme si taky projížděli nový konec trati, která už z Hřebínku nevede přes Olivetskou horu, ale ke Gregorovu kříži a odtud doprava podél zadní strany Bedřichovské přehrady kolem Stammelovu pomníku k rozcestí Pod hrází a pak po kanálu a Vládní cestě do cíle, abychom si zvykli na to, co na nás v neděli čeká. Nechtělo se nám ale jet rovnou do cíle a rozhodli jsme se proto otočit se na místě, kde se trať připojuje k Vládní cestě, proti směru se vrátit k rozcestí Za přehradou a odtud po "staré trati" do cíle. Kousek jsem popojel a čekal, až mě Soňa dojede. Čekání se ale protáhlo a pak se objevila s lyží v ruce. Praskla totiž deska přilepená k lyži, na které je nasazeno vázání. Sice se vázání dalo nasadit na desku tak, že "nějak" drželo a dalo se na tom jet, bylo ale jasné, že s tímhle problémem se Soňa nemůže vydat do závodu. Vzali jsme to proto nejkratší cestou a na stadionu se vydali do ski servisu. Pánové koukli na lyži a shodli se, že to chce buď vyměnit desku, nebo na desku našroubovat nové vázání. Naopak vyloučili slepení poškozené desky, protože by to nedrželo. Shodou okolností se zrovna objevila paní Kocumová a když lyži viděla pravila, že se jí to stalo taky, desku jí sice slepili, ale vydrželo to prý asi tak pět kilometrů, takže lepení nebrat. Dostali jsme tip, že by nám snad mohli pomoci u Nyče v Liberci. Zavolal jsem tam a řekli mi, že mám lyži přivézt a něco vymyslí. Protože jsem měl stejně cestu do Liberce na kousek řeči s druhým kamarádem, vzal jsem lyži, sedl na autobus a vydal se k Nyčovi. Když si v servisu lyži prohlédli, řekli mi, že pokud by se měla deska měnit, trvalo by to tak tři dny, protože by se napřed musela odloupnout ta stará, pak to v případě potřeby zalaminovat a teprve potom nalepit nová, a mezi každou operací by to muselo schnout. To samozřejmě nepadalo do úvahy, protože by Soňa neměla na čem jet a museli bychom navíc zůstat přinejmenším do pondělka. Dohodli jsme se tedy, že na desku přivrtají nové vázání, samozřejmě na obě lyže. Protože jsem měl ale s sebou jen jednu, nezbylo mi, než se do servisu vypravit znovu v sobotu s oběma lyžemi. Díkybohu byla operace úspěšně provedena na krátké počkání, takže před jedenáctou jsem byl s opravenými lyžemi zpět nahoře, lyže nachystal na závod a ještě si stihl odpoledne na pohodu objet pětadvacítku.

Čekal jsem, že v neděli budeme vstávat brzo, protože Soňa dospí málokdy a obzvlášť v den premiéry na Jizerce, a taky proto, že jsem předpokládal hluk z ostatních pokojů. Zjevně se ale nikdo kromě nás na závod nechystal a Soňa začala kupodivu jevit známky života teprve v sedm hodin. V klidu jsme se tedy najedli, zabalili si věci a pak se vypravili na start: napřed já, protože jsem startoval ze čtvrté vlny, a pak Soňa, která startovala půl hodiny po mně z poslední vlny. Každý rok přitom znovu oceňuju, že bydlíme asi tak sto metrů od startu a nemusíme snášet nepohodlí spojené s přepravou do Bedřichova a po závodě zase zpátky, jaké jsem zažíval, když jsme nocovali do konce devadesátých let v Liberci na domovech mládeže na Zeyerově ulici. V závodě jsem zase stejně jako loni zjistil, že už nejsem nejmladší a přes fůru kilometrů na kole a hodin na trenažérech nebyla první polovina závodu ani náhodou podle mých představ. Doufal jsem totiž, že by se mi mohlo podařit dostat se s bonifikací za klub mistrů zpět do třetí vlny, odkud jsem loni vypadl. Druhou mízu jsem doopravdy chytil až na Knejpě. Nevím jen, jestli příčinou byla příprava, nebo chleba se sádlem a škvarky a párek na občerstvovačce v Jizerce, každopádně to ale pak šlo s výjimkou pár krátkých úseků kolem přehrady pořád soupažem, i tam, kde lidi kolem mě přecházeli do stříďáku. Do cíle jsem proto přijížděl s pocitem, že to sice nedopadlo podle mých představ, ale závod jsem poctivě odpracoval a lepší už to nebude, protože po sedmdesátce neubývají síly rok od roku, ale spíš měsíc od měsíce. Potěšila mě medaile, která je na rozdíl od pivních podtácků, které jsme dostávali před několika lety, doopravdy hezká. Osprchoval jsem se, převlékl, vzal Soně teplou bundu a šel ji vyhlížet k cíli. Měl jsem trochu strach, jak si povede a jestli to na ni nebude moc, protože je sice tvrdá, houževnatá a usilovně na sobě pracuje, takovou vzdálenost ale ještě na lyžích naráz neujela, a k tomu ještě ta poslední vlna. Když jsme se ale potkali, až na poněkud šedivou barvu v obličeji vypadala, že je v pohodě, tvářila se zároveň spokojeně a odhodlaně a největší starost jí dělalo, jestli se příští rok posune aspoň do sedmé vlny, aby nemusela jet v tom strašném houfu. Pořadatelé totiž opět přidali počet míst na startu, takže v prvních sedmi vlnách mělo startovat po šesti stech padesáti lidech, a z poslední celkem tisíc padesát. Sice se jich nakonec samozřejmě na startu tolik nesešlo, protože z pěti tisíc sedmi set přihlášených zhruba tisícovka nedorazila, prý to ale i tak byl masakr až na Čihadla, teprve pak se dalo aspoň trochu předjíždět a dobré to prý bylo teprve tak deset kilometrů před cílem. Bylo tedy jasné, co hodlá Soňa dělat příští rok touhle dobou, a tím pádem co budu dělat já, budu-li "Žid a zdráv", jak říkával pan Arnošt Lustig. Využili jsme služby, kterou účastníkům nabízí Telecom a pořídili si společnou fotku se sloganem Můj osobní závod, pojedli, Soňa se osprchovala a do obličeje se jí vrátila normální barva, rozloučili jsme se s panem domácím i jeho rodiči s tím, že za rok se zase uvidíme, a sice poněkud později, než obvykle, ale nakonec bez problémů dorazili domů.

Jen pro úplnost: podle výsledků to vypadá, že by se Soně mělo její přání splnit a příští rok by měla startovat z lepší, než poslední vlny.