Velikonoční výlet
Sezónu jsme se rozhodli zahájit o velikonočním víkendu.
V pátek bylo docela nevlídno. Střídavě pršelo více a méně a teplota rozhodně nebyla taková, jak by člověk očekával po posledních teplých dnech. Přes Milotice a tamní vesničku vinných sklepů Šidleny jsme dojeli do Bzence, odkud jsme napláhovali první cykloetapu. Na Moravské Slovácko jsme se totiž vypravili hlavně proto, že nikdo z nás tam fakticky ještě nebyl, ale vždycky jsme jím jen projeli někam jinam, a aspoň na stará kolena jsme se s ním chtěli trochu seznámit.
První seznámení mě trochu zklamalo. Vesnička vinných sklepů Šidleny velmi jednoznačně vypovídala především o tom, že současnou podobu nabyla hlavně v období socialistického realismu. Stavby totiž připomínaly ze všeho nejvíce zmenšeniny tehdy budovaných rodinných domků včetně břízolitu na omítkách. Protože se blížila zavírací hodina, ani jsme se nepokusili dostat do zámku a spokojili se s procházkou promočeným parkem. Při příjezdu do Bzence jsme si nemohli nevšimnout kaple na návrší nad městem. Z města byl vyznačený příjezd pro auta. Vyjeli jsme nahoru a hned vedle kaple našli malé parkoviště. Rozhodnutí strávit na něm noc bylo okamžité a nakonec jsme se tam vraceli na konci každého dne, protože odtud byl krásný rozhled do krajiny, lidí tam bylo jen přiměřeně a dokonce tam byla fungující toitoika. Na zdi kaple jsme našli tabulku, že byla nově postavená v roce 2017 na místě staré kaple z roku 1713 z darů bohatých mecenášů a z peněz ze sbírky konané ve městě.
V sobotu se počasí umoudřilo. Po snídani jsme sjeli dolů na náměstí a pokoušeli se najít značky označující Moravskou vinnou cyklostezku, po které jsme chtěli jet do Moravského Písku a odtud po Uherskohradišťské do Uherského Ostrohu. Žádnou značku jsme ale nenašli a nezbylo tedy, než se vydat na cestu po silnici. V plánu jsme měli jet z Uherského Ostrohu po Strážnické do Veselí nad Moravou, odtud po cyklostezce podél Baťova kanálu přes Strážnici a Petrov do Skalice a pak zase zpátky do Bzence.
V Uherském Ostrohu jsme se koukli do zámku, kde se ale nic nedělo, protože byla velikonoční sobota, a docela mrtvo bylo i na náměstí. Ještě vyfotit si most přes Moravu a pak dál. Přijíždíme na cyklostezku a docela se radujeme, že jsme tady právě teď. Díkybohu se zřejmě ještě někteří cyklisti neprobudili ze zimního spánku, takže provoz na stezce je únosný, v létě o prázdninách tady ale musí být asi mela k nepohnutí. Stezka je totiž placatá, protože placatá je i krajina kolem, a tudíž snadno dostupná i těm, kteří na kolo usedají jen občas, o elektrikářích nemluvě.
Ve Veselí nad Moravou přijíždíme ke kanálu a nestačíme žasnout. Je vidět, že z Baťova kanálu se stal velký byznys, bylo vybudováno nejen přístaviště, ale i marína, kolem vyrostla pohostinská a ubytovací zařízení a dokonce i apartmány. Totéž se pak opakuje ve Strážnici, kam jsme přijeli se zajížďkou na konec "poloostrova" mezi Moravou a kanálem, kde je příjemná občerstvovna a zařízení pro návštěvníky jako půjčovna lodiček. Zajeli jsme se podívat do centra. Napadlo nás dát si něco k jídlu. Restaurace na náměstí byla obležená koly, takže bylo jasné, že by to bylo na dlouho. Zvolili jsme proto vietnamskou restauraci skoro naproti a nelitovali. Polévka pho byla dobrá stejně jako jarní závitky s krevetami, a trvalo jen chvilku, než nám jídlo donesli.
Nově vybudované zázemí kanálu jsme našli i v Petrově. Tam jsme se nechali oblafnout šipkou, na níž bylo napsáno, že vesnička vinných sklípků Plže, kam jsme se chtěli podívat, je před námi, pokračovali dál a teprve když bylo jasné, že vesnice je už za námi, došlo nám, že je něco špatně, koukli jsme se nad mapu a vrátili se do Petrova. Dobře jsme udělali, protože tahle vesnička je oku mnohem víc lahodící, než Šidleny, kde jsme byli včera, několik desítek bílomodrých sklípků ve svahu, mnohdy malovaných. Bylo tam taky výrazně více lidí, ale s tím se člověk musí o svátcích a za pěkného počasí smířit.
Čekalo nás posledních sedm kilometrů do Skalice. Každému, kdo se sem vypraví, doporučuju se tam podívat, protože podle vizáže centra byla Skalica v minulosti mnohem důležitější místo, než je teď. Centrum je pěkně opravené a upravené a hlavně kostel svatého Michaela archanděla s karnerem na náměstí jsou stavby, jaké nejsou k vidění každý den, o rotundě svatého Juraja a kalvárii nemluvě. Milou upomínkou na bývalou vzájemnost pak je Spolkový dům na náměstí od Dušana Jurkoviče.
Protože se blížil večer, zpátky jsme jeli po silnici, abychom nezatměli, a ze Strážnice jsme to vzali rovnou do Bzence. Nechtěli jsme si navíc nechat ujít rezervaci Váté písky. Když jsem hledal informace o nich na internetu, dočetl jsem se, že naučná stezka prý začíná u železniční stanice Bzenec. Moc se mi to nezdálo, protože podle mapy to bylo někde jinde, a skutečně nejjednodušeji se dá na začátek dojet od železniční stanice Bzenec Přívoz, která je právě na téhle silnici. Jeli jsme podél trati snad dva kilometry, ale pořád to nebylo to, co jsem si představoval, tedy písečná poušť, jak ji zná člověk z obrázků, ale jen nudle písčité půdy kolem trati, kterou v minulosti neosázeli, aby jiskry z parních lokomotiv nezapalovaly okolní lesy, jak jsem se dočetl na netu, a do které se bořila kola, takže jsme se vrátili a po dalších pár kilometrech dojeli na bzenecké náměstí, odkud jsme ráno startovali. Computer mi ukázal takřka sedmdesát pět ujetých kilometrů a zhruba tolik nastoupaných metrů.
Na neděli jsem vymyslel výlet docela opačný, než ten sobotní. Rozhodl jsem se, že si vyjedeme na vrchol nejvyššího kopce v Bílých Karpatech jménem Javořice a naplánoval to tak, že nahoru pojedeme z Javorníka po cyklostezce 5046 do Nové Lhoty, odtud na Vápenky a po 5062 nahoru, a zpátky pak zase po 5062 ke Kamenné boudě a od ní po 46 až dolů. Podle mapy to sice mělo být do kopce, ale stoupání mělo být snesitelné.
Zuzana jsme nechali ve Velké nad Veličkou, v Javorníku odbočili z hlavní silnice doprava a pustili se vzhůru Filipovým údolím. První část vedla po silnici údolím podél potoka. Soňa si vzpomněla, že chce natočit instruktážní video, jak trénovat otužování, takže se svlékla do plavek, pronesla řeč a pak vlezla do vody.
Když se osušila a zase oblékla, pokračovali jsme v cestě. U hájenky cyklostezka odbočila doleva do prudkého kopce. Protože na stezce byla taky koryta vymletá deštěm, nezbylo, než chvíli tlačit. Vyjeli jsme z lesa a mezi loukami přijeli k silnici do Vápenek. Bohužel ale na rozcestí chyběl ukazatel, takže z logiky věci jsme pustili doprava do kopce. Za chvíli jsme přijeli k ukazateli, ze kterého jsme se dozvěděli, že jsme na místě jménem Kubíkův vrch. Zkusili jsme jet dál, ale dojeli jsme na Slovensko a když cesta začala klesat, došlo nám, že tudy se na Javořici asi nedostaneme. Vrátili jsme se tedy k rozcestníku, vytáhli telefon a z mapy zjistili, že se můžeme na vrchol dostat nepřed po zelené a pak po červené značce. Už z pohledu na mapu bylo jasné, že to asi nebude sjízdné pro kola po celé délce, a taky že nebylo. Na dvou místech bylo stoupání tak prudké, že jsme museli slézt a tlačit. Po cestě jsme potkávali lidi s velkými batohy a protože je to trasa Stezky Českem, dovtípili jsme se, že to asi budou stezkaři, a že jich nebylo málo. Vypadá to, že tenhle projekt se velmi rychle ujal, a určitě k tomu přispěl i seriál, který právě běží v televizi. Lze jen i s ohledem na celkovou délku trasy doufat, že se ze "stezkaření" nestane tak masová záležitost, aby člověk v atraktivnějších částech nemusel chodit v houfu dalších výletníků. Na rozcestí pod hřebenem jsme se připojili k cestě 5062, po které jsme chtěli jet původně, a vyjet na vrchol už nebyl problém.
K Holubyho chatě kousek za vrcholem jsme nejeli, udělali jsme si pár fotek krajiny pod námi a pustili se dolů. Cesta se zanedlouho změnila na novou asfaltku a cesta bukovým lesem příjemně klesala až ke Kamenné búdě. Pokračovali jsme dál, ale když jsme dojeli k hlavní silnici, bylo jasné, že už jsme zase zakufrovali. Aspoň teď jsme se koukli do mapy a zjistili, že jsme u Kamenné búdy měli odbočit doprava. Vrátili jsme se tedy a správnou cestou se vydali zpátky. Údolím jsme sjeli do Vápenek a odtud dále klesali kolem osad nazvaných po mlýnech, které tam kdysi stávaly, do Javorníku a pak do Velké nad Veličkou. Pohled na computer nám řekl, že dnes jsme ujeli padesát pět kilometrů a nastoupili devět stovek metrů. Kdybych se nespoléhal na paměť a raději koukal do mapy, mohlo jich být méně a mohly být komfortnější, ale i tak to byl pěkný výlet. Uvařili jsme si večeři a pak jsme se ještě vypravili podívat se na větrný mlýn v Kuželově. Tuhle stavbu známou z nespočtu kalendářů, kterou bych označil za ikonickou, jak to slovo nemám rád, jsme si nechtěli nechat ujít. Původně jsme chtěli jet na kole, ale rychle jsme se shodli, že kola dnes bylo dost a jezdit s plným žaludkem není dobrý nápad. Dovnitř jsme se nedostali, protože bylo už pozdě, ale i pohled zvenčí stál zato. Zbýval už jen návrat na základnu do Bzence.
Počasí přeje i o velikonočním pondělí. Po dvou cyklovýletech jsme se rozhodli podívat se do Uherského Brodu a Uherského Hradiště. Zastavujeme v Brodu na Masarykově náměstí. Vystoupil jsem z auta podívat se, co je napsáno na parkovacím automatu. Kolemjdoucí starší pán se koukl na naši hradeckou značku a pak mi oznámil, že je zbytečné se tady zastavovat, protože je svátek a obchody jsou zavřené. Opáčil jsem, že nechceme nakupovat, ale chceme se podívat na město. Pán se otočil přes rameno, pravil: "Dvě náměstí, dva kostely a muzeum" a šel dál. Město je spojeno s J.A. Komenským. Na základce mě kdysi učili, že o čest tvrdit o sobě, že se tam tenhle velikán narodil, se přou Uherský Brod, Nivnice a Komno. Nevím, jestli od té doby věda dospěla k jiným poznatkům, ale ve městě ukazují dům, ve kterém bydleli jeho rodiče, a na lavičkách na náměstí jsou přibité tabulky s jeho známými i méně známými citáty. Je tady i Komenského muzeum, ale ve svátek nemá smysl tam chodit. První kostel Neposkvrněného početí na Masarykově náměstí je barokní klasika. Pokračujeme na horní Mariánské náměstí, kde je dominikánský klášter s kostelem Nanebevzetí panny Marie, ale mají zavřeno. Muzeum pak ani nemá cenu o velikonočním pondělí hledat. Chvilku tedy couráme po centru města malebně položeném v mírném svahu a pak usedáme do auta a vzhůru do okresního města. I tady mají v centru dvě náměstí, shodou okolností taky Mariánské a Masarykovo, spojené Prostřední uličkou. I tady je to jako po vymření (ne že by nám to vadilo). V rohu Masarykova náměstí nakukujeme do kostela svatého Františka Xaverského, uličkou pod starou radnicí procházíme na Mariánské náměstí a pak zase zpátky. Člověka potěší, že centra obou uherských metropolí jsou úpravná i upravená a tudíž vzhledná, ale je čas se vydat na cestu domů.
