Kapitola 13. Tallinn zase po čase

Na Tallinn jsem se docela hodně těšil. Při první návštěvě před dvaceti lety na mě totiž udělal hodně dobrý dojem. Když se člověk na něco těší, bývá obvykle zklamaný, a s ohledem na celkovou změnu poměrů ve velkých městech, která jsou zároveň vyhledávaným cílem návštěvníků, kterou jsme viděli ve Wroclawi a v Rize, to bylo víc, než pravděpodobné. Tentokrát se ale zklamání díkybohu nekonalo.

Sice s určitými komplikacemi, ale nakonec se podařilo zaparkovat na místě, kde nebylo nutné platit parkovné. Nešlo přitom o parkovací poplatek, i když 0,08 EUR na minutu parkování není úplně málo. Šlo o to, že i v Tallinnu obhospodařuje parkovací místa společnost Europark a parkovné se platí elektronicky, protože nebyl důvod si fandit, že když jsme to nedali v Rize, povede se to v Tallinnu. Do historického centra to ale naštěstí nebylo daleko. Na hlavním Radničním náměstí sice bylo dost lidí, ale nebyly tam davy, jako předtím ve Wroclawi, nebo v Rize, a úplně tam chyběly "atrakce" jako vozítka pro turisty v Rize, nebo stánky s nevkusnými suvenýry a "jarmark" ve Wroclawi. Suvenýry i jiné zboží domácí provenience z vlny a lnu a šperky lze nakoupit v uličkách kolem náměstí. Neodolali jsme a v jednom z obchodů koupili lněný ubrus s barevným rybím vzorem. Na náměstí se chystalo vystoupení místní folkové skupiny, takže jsme se usadili na lavici uprostřed, počkali, až začnou hrát, poslechli si pár písniček a teprve pak se vydali na prohlídku.

První návštěva patřila městské lékárně, údajně nejstarší soustavně provozované lékárně v Evropě. Pozoruhodný byl i přiléhající obchod, kde se nabízely ke koupi artefakty připomínající dobu nedávno minulou, od předmětů se symboly SS a svastikami přes spotřební i propagační předměty ze sovětských časů, například smaltovaná tabule známá i u nás s mladíkem odmítajícím skleničku a nápisem Het, ale i vojenské odznaky a vyznamenání, všechno originál, ve velkém výběru a za lidové ceny. Vystoupali jsme na radniční věž připomínající minaret po úzkém strmém schodišti, abychom si prohlédli město z výšky, a děkovali jsme šťastné náhodě, že o návštěvu v té době neprojevil zájem nikdo jiný a nemuseli jsme se vyhýbat na schodech. Odtud jsme šli do kostela Svatého ducha, ke kterému patří druhá z věží připomínajících minarety. Kostel je poněkud nestandardně dvojlodní, oltář je umístěný v levé lodi a pravá končí "jen tak" do zdi. Pro našince nestandardní jsou i galerie po obou stranách zdobené výjevy ze Starého zákona. Hned naproti je hansovní dům s výstavou o životě kupců v přízemí a výstavou zbraní a dalších předmětů ve sklepě. Výstava je ale spíš pro ty, kteří o hanse a životě kupců moc neví, nebo pro děti, pro které jsou nachystány hádanky a kvízy. Vyšli jsme kousek do kopečka a octli se u pravoslavného kostela svatého Mikuláše, na kterém je asi nejzajímavější jeho velikost a pompéznost výzdoby, a tím to končí. Sluníčko svítilo, teplo bylo tak akorát, pod hradbami hrálo smyčcové kvarteto mladých lidí otřepané hity, lidi se volně procházeli a vládl klid a mír. Do katedrály nás nepustili, protože v ní právě začínala jakási akce. Vynahradili jsme si to v kostele svatého Mikuláše takřka zničeném za války a krásně obnoveném po ní, výtahem vyjeli nahoru na věž a podívali se znovu na město shora, prohlédli si expozici církevního umění, nepříliš početnou do co množství exponátů, ale o to výživnější co do kvality, a bylo šest hodin, kdy muzea zavírají. Radniční náměstí se mezitím zčásti vyprázdnilo a bylo vidět, že město se k večeru zklidňuje.

Uzavřít můžu, že staré město v Tallinnu není pastí na turisty, ale žije svým vlastním volným a klidným životem bez ohledu na nájezdníky.