Kapitola 10. Šťastný den

Dnes mám narozeniny (díkybohu si už nepamatuju, které, protože bych se musel stydět, že ještě zabírám místo), takže hurá, sláva, pár telefonátů a pár smsek. V plánu máme podívat se do Jürmaly, projít se po hlavní ulici Jomas iela a pak courat po Rize, napřed po starém městě a pak obejít secesní domy, kterými prý Riga hýří jako žádné jiné město na světě. Zadal jsem si tedy Jomas ielu jako cíl v navigaci, Soňa udělala totéž v mobilu, protože nemáme updatovanou navigaci, a vyrazili jsme. Cestou jsme si koupili uzené ryby, aby se nám cestovalo líp. Poněkud mě zarazilo, když jsem viděl na ceduli u silnice, že do Jurmaly je to jedenačtyřicet kilometrů a navigace mi říkala, že je to ještě půldruhé hodiny. Říkal jsem si, že je to tím, že Jürmala je vlastně jeden velký lesopark plynule navazující na národní park Kemeri a na konkrétní místo to může trvat docela dlouho. Když jsme ráno vyjížděli, potkávali jsme jedno auto snad za čtvrt hodiny, ale teď provoz výrazně zhoustl. Projížděli jsme v houfu aut lesoparkem. Pak se před námi objevila cedule, že vjezd je zpoplatněný, už ale bylo pozdě se otáčet. Projeli jsme celou placenou zónu a obě navigace tvrdošíjně ukazovaly, že cíl cesty je tam, kde podle cedulí měla vést cesta do Rigy. Když jsme minuli značku označující konec Jürmaly, shodli jsme se, že jsme už viděli, jak to tady vypadá, a hlavní ulice bude asi podobná té v Palanze, vracet se tam tedy nebudeme, obzvlášť když nevíme, jak zaplatit za vjezd, a vydáme se rovnou do Rigy.

Po mostě Vanšu přijíždíme do starého města. Hned za mostem odbočujeme doprava a zastavujeme v první ulici, kde vidíme volná parkovací místa. Pohled na parkomat mi poněkud vyrazil dech, protože za první hodinu parkování byl poplatek pět euro a za každou další osm. Se skřípáním zubů jsem zaplatil a vyrazili jsme do starého města. Podívali jsme se do katedrály. Překvapila mě střídmost výzdoby. Na prázdných zdech totiž byly jen erby a honosné byly jen varhany. Strohost bych čekal u evangelického kostela, ale ne u katolického, nadto u katedrály. Prošli jsme se historickým centrem a v tržnici si koupili uzeného tuňáka a úhoře. Dalším plánem bylo přejet někam, kde nebude parkování tak drahé, a odkud bychom mohli vyrazit na prohlídku významných secesních domů. Zajeli jsme tedy na konec Elizabetes iely a zaparkovali. Parkomat jsme ale nikde neviděli, jen na každém rohu cedulku, že tohle je zóna B. Kolemjdoucí pán nám řekl, že se platí přes aplikaci europark.lt. Když ji ale Soňa otevřela, nabízela aplikace jen přepravy na letiště. Napadlo nás, že na veřejných parkovištích třeba budou parkomaty. Našli jsme tedy nejbližší veřejné parkoviště, ale i tam se platilo přes aplikaci. Už jsme zvažovali, že bychom odjeli někam na kraj města, kde není placené parkování, auto tam nechali, sedli na kola a do centra dojeli. Pak nás napadlo, že parkoviště u shopping center bývají bezplatná, a jedno na druhém břehu Daugavy jsme našli. Podle cedule tam mělo být (snad, bylo to v lotyšštině a doufám, že jsme si to vyložili správně, protože všude byly kamery, jak je v Lotyšsku zvykem) parkování na první tři hodiny zadarmo a teprve pak přijít na řadu aplikace. Měl jsme tudíž tři hodiny čas na prohlídku secesních domů. Dopadlo to ale úplně jinak. Plánek v průvodci se "tak úplně" neshodoval s realitou. Tudíž jsme se koukli na pár prvních domů, které nás nijak zvlášť neuchvátily. Řekl bych, že třeba v Brně je pořádných secesních domů jen docela málo, ale každý na rozdíl od zdejších domů hýří tvary, někdy i barvami a občas materiálem, a to už nemluvím o secesních domech v Szegedu, nebo v "rodné" Vídni. Zase jednou bylo podle mě třeba to nadšené líčení v průvodci "odmocnit". Protože jsme pokračování trasy nenašli, vyjeli jsme si výtahem na věž kostela svatého Petra (to je ta věž, která nejvíce vyčnívá na každé fotografii Rigy) a pak jsme se pomalu kličkujíce městem vydali k Zuzanovi.

Riga mě docela zklamala. Asi jsem nemohl nic jiného očekávat, ale když jsem tady byl přede dvaceti lety, bylo centrum města vcelku normální a jakž takž civilizované to bylo i v Jürmale, která je svým způsobem něco jako předměstí Rigy. Teď byl všude blázinec, plné ulice aut v Jürmale a navoněné a nablýskané pastičky na návštěvníky v Rize. Potkali jsme tady například pár pivních vozidel, kde osazenstvo sedí kolem stolu, pije a občas i šlape, a ten, co jim nalívá, řídí, když je to potřeba, se kterými už skoncovali i v Praze. Partička v jednom z nich byla řádně rozjetá a sborově hulákala jakousi píseň, nepochybně k potěše všech, co to museli poslouchat. 

Když jim šli kolem parkoviště hned u řeky, uviděl jsem parkomat. Koukl jsem se, kolik chtějí za parkování, a byla to dvě eura za první hodinu a dvě a půl za každou další. Přitom bylo tohle parkoviště jen o ulici vedle od toho, kde jsme předtím parkovali my. Den jsme zakončili v Siguldě, ale i tam jsem si na parkovišti u supermarketu všiml, že parkovné se platí prostřednictvím stejné aplikace, jako v Rize. Zdá se, že v Lotyšsku si užijeme s parkováním ještě spoustu legrace.

Když to tedy shrnu, hlavní ulici v Jürmale jsme netrefili, starou Rigu jsme proběhli, secesní domy dílem nenašli a dílem cíleně minuli, protože ty, co jsme viděli, nebyly nic moc, nebyl čas, ani klid zajít si třeba na něco dobrého k jídlu, nebo na skleničku vína, když už jsem měl ty narozeniny, a k tomu ještě parkovné, které se buď nedalo zaplatit, nebo stálo tolik, co nikde jinde. Upřímně řečeno jsem si ten den představoval trochu jinak. Ryby, které jsme snědli, byly ale doopravdy hodně dobré a další, které jsme si koupili, nás ještě čekají. Pochválit a doporučit pak musím taky likér Riga black balsam, místní alkoholohou specialitu, kterou jsme si večer připili, podle našeho názoru mnohem lahodnější, než český fernet, o Jägru nemluvě. S odstupem času pak můžu dodat s radostí, že se na nás lotyšské úřady dosud neobrátily s prosbou o příspěvek do státního rozpočtu za to, že jsme projeli zpoplatněnou zónu v Jürmale bez zaplacení.