Srpnové putování

V červenci jsme si vyjeli ven na čtyři dny, protože nám byli svěřeni po dobu festivalu v Ostravě vnoučkové. Protože jsme se uvolili půjčit Zuzana dcerce ve druhé polovině srpence, rozhodli jsme se ještě předtím si někam vyjet. V plánu jsme měli s koly prozkoumat kraj mezi Vírskou přehradou na jihu a Poličkou na severu a vyjet chtěli v pátek 8. srpna. Není ale vždycky všechno tak, jak by si člověk představoval. Ve čtvrtek před odjezdem jsem v telefonu našel parte. Na něm stálo, že umřel náš kamarád a pohřeb má v pátek v Ostravě. Byl to docela šok. Kamarád sice strávil už loni půl roku v nemocnici, ale jeho problémy byly spíš život znesnadňující, než doopravdy ohrožující. Když jsme jej naposled navštívili, byl sice už zase ve špitále, ale ani náhodou nevypadal, že se chystá za dva týdny umřít.

Bylo tedy třeba změnit plány, protože Ostrava je takřka na opačné straně od Brna, než místa, kam jsme chtěli jet. Nebyl jsem z toho nadšený a nejen kvůli tomu smutnému důvodu. Rád totiž předem vymýšlím a připravuji plán cesty, protože když už se někam vypravíme, chci vědět, co všechno je tam k vidění, abychom tam nemuseli jezdit podruhé, protože jsme viděli jen půlku. Tentokrát to ale dost dobře nešlo, protože už jsem měl na odpoledne a večer program, takže mě napadlo jen, že bychom mohli projet Oderské vrchy. V Ostravě jsme se po pohřbu zdrželi do večera (bo dcerky) a teprve večer jsem nad mapou vymyslel přibližný itinerář se zastávkami na zámku v Raduni, v arboretu v Novém Dvoře, na Slezské Hartě, ve Fulneku, v břidlicových dolech a v Potštátě, ze kterého jsme pak vycházeli.

Ještě si pamatuju, jak zámek v Raduni, kdysi patřící postupně rodině Larischů, uhlobaronů z Karviné, Blücherově rodině, která dala světu kromě jiného známého německého maršála, ale taky místnímu národnímu výboru, který ho všelijak účelově využíval, jak se běžně dělo se stavbami, které nebyly uznány za hodné zařazení do kategorie svozových objektů, před pár desítkami let na sklonku bolševických časů otevřeli pro veřejnost. Byl jsem se tam tehdy podívat. To, co jsem viděl, mě nijak výrazně nenadchlo, ale pamatoval jsem si rozsáhlý anglický park kolem. Protože Soňa chtěla výlet pojmout pracovně, prošli jsme se po parku, na kterém je vidět, že se mu doopravdy pečlivě věnují, a zámek si prohlédli jen zvenčí. Pak jsem sedl na silničku, objížděl okolí a Soňa se věnovala práci na počítači.

I arboretum jsem znal z bývalého života. Od té doby, co jsem tam byl naposled, se ale ledacos změnilo. Park se rozšířil, přibyly výstavní budovy, vylepšený byl skleník a bylo znovu uvedeno do života velké alpinium v bývalém lomu. Ocenili jsme kromě upraveného prostoru i klid, který tam panoval. V Raduni se totiž u zámku konala jakási akce, na kterou se sjížděli lidé zeširoka, takže parkoviště i louka za nim byly přeplněné auty a park zase lidmi, kteří z aut vystoupili.

Další zastávkou měla být přehrada Slezská Harta. Kličkovali jsme k ní přes slezské vesnice. Ve Svobodných Heřmanicích jsem si vzpomněl, že je tam bývalý břidlicový lom, kam se chodívala jedna z dcerek potápět. Operativně jsme tudíž změnili plány a rozhodli se, že pokud to bude možné, zůstaneme poblíž. Našli jsme si místo rovnou vedle bývalé budovy zastávky vlaků. Budova měla pečlivě zabedněná okna i dveře a když jsem se podíval na koleje, nabyl jsem dojmu, že provoz tady skončil, protože horní plocha kolejnic byla zašlá. Cesta, která se po pár desítkách metrů změnila na pěšinu, vedla k lomu. Už když jsme přijeli, stál poblíž nádražíčka VW transporter s roztaženým stanem na střeše, a když jsme minuli tábořiště s několika stany a několika rodinkami kolem nich, bylo jasné, že tady problémy s nocováním mít nebudeme. Sešli jsme dolů k velice čisté vodě a koupel na sklonku parného dne nám přišla doopravdy vhod. Od vstupu do vody byl výhled na celý lom. Zejména bylo vidět, že na opačném konci, kam stále ještě svítilo slunce, se sluní a koupe spousta lidí, což nám nepřišlo jako bůhvíjaká výhoda. Když jsme se vrátili, k našemu překvapení přijel vláček, typický motoráček dříve označovaný jako M 131, jaký se posledního půl století vyskytuje na lokálních tratích. Při průzkumu kolem nádražní budvy jsme pak zjistili, že jezdí celkem čtyřikrát denně z Opavy právě do Svobodných Heřmanic a zase zpátky.

Protože jsme ke Slezské Hartě nejeli, rozhodl jsem se, že se tam podívám aspoň na kole a podle toho, co uvidím, se rozhodneme, jestli tam zajet, nebo zůstat ve Svobodných Heřmanicích. Vymyslel jsem si proto výlet do Horního Benešova, Bruntálu, odtud po olomoucké silnici do Horní Loděnice, po opavské silnici do Bílčic a pak přes Leskovec a kolem přehrady zase zpátky. Před Valšovem pokládali nový asfalt a jezdilo se střídavě podle semaforu. Přišlo mi to jako správná chvíle na napití. Mám totiž těsný košík a raději nepiju za jízdy, protože bidon se špatně vytahuje a ještě hůř dává zpátky. Zjistil jsem ale, že jsem bidon i s vodou s ionťákem nechal v autě. V neděli před polednem byly obchody s potravinami v dalších vesnicích po cestě zavřené. Naštěstí jsem si vyprosil v otevřené hasičárně v Lomnici dvě sklenice vody. Na otevřený obchod (samozřejmě vietnamský) jsem narazil až v Moravském Berouně, a to už jsem se napít doopravdy potřeboval. Silnice se totiž permanentné vlnila nahoru až dolů, obvykle s dvanáctistupňovým sklonem. Kopce jsem si sice zejména v poslední době oblíbil, ale když se to opakovalo poněkolikáté, už se mi to začínalo zajídat, i proto, že slunce docela nemilosrdně peklo. V Bílčicích jsem odbočil doleva, po nějaké chvíli přejel přes hráz a po dalších pár kilometrech přijel do Leskovce k přehradě. Nemusel jsem se ani moc rozhlížet, abych dospěl k závěru, že v Heřmanicích nám je líp. Ve Starých Heřminovech jsem narazil na otevřenou restauraci, doplnil tekutiny a pak už v klidu dojel na základnu. Večer jsme se šli projít kolem lomu a zjistili, že na opačné straně je docela velké parkoviště a na něm dokonce několik toitoiek, ale taky úhor, žádný stín a víc lidí, než nám je milé.

Jako další bod programu jsme měli pokoukání po krajině břidlice. Vyrazil jsem proto na kole na bruntálskou silnici, po ní do Opavy, po olomoucké silnici zase ven a hned za Opavou doleva do Budišova nad Budišovkou, kde jsme měli sraz se Soňou. Před Zálužným jsem uviděl odbočku na Jánské Koupele a Kružberk a rozhodl jsem se udělat si malou zajížďku. Jánské Koupele jsem totiž znal z mládí. Tehdy tam dožívala zotavovna ROH, kterou udělali z bývalých lázní, a když jel člověk kolem, nejčastěji lézt na Kružberk, dala se v altánku v parku nabrat dobrá lehce mineralizovaná voda. Z doslechu jsem věděl, že zotavovna skončila, letmo zaregistroval, že areál napřed koupil a pak zase prodal bývalý tenista Berdych a docela nedávno jsem četl článek, v němž byl popsán velkolepý projekt ostravského advokáta Ležatky na revitalizaci. Zajímalo mě tudíž, jestli se tam něco děje. Když jsem tam ale přijel, zhrozil jsem se. Hlavní lázeňská budova byla velmi důkladně vybydlená, altánky v parku taky, už ani voda z kohoutku netekla jako kdysi, a celý areál byl obrazem zmaru.

Totéž se sice nedalo tak úplně říct o centru Budišova, protože většina budov kolem náměstí měla opravené fasády, bylo ale vidět, že tady život moc nepulsuje, a nebylo to jen tím, že bylo horko. Ve městě bylo jako po vymření a na náměstí a jeho okolí se vyskytovali lidí nápadně připomínající brněnské bezdomovce kolem nádraží. V jediném otevřeném pohostinství jsme pojedli a pak se rozhodli projít se po naučné stezce Dědictví břidlice v Zálužném.

Stezka začínala podle průvodce v rekreačním středisku Bílá holubice, kde se dá prohlédnout taky expozice Imaginárium břidlice. S ohledem na docela pokročilou hodinu jsme napřed absolvovali dvacetiminutový program v imagináriu a pak se vydali do přírody obhlížet pozůstatky těžby břidlice. Z naučné stezky jsme ale byli rozladění. Očekávali bychom panel na začátku, kde by bylo popsáno, co na stezce najdeme, nebo přinejmenším ukazatel od rekreačního střediska k začátku stezky. Nic takového jsme ale nenašli a museli se doptávat, kudy se na stezku jde. Hned od začátku jsme si pak nemohli nevšimnout nesrovnalostí v číslování jednotlivých ukazatelů, protože některá čísla se i několikrát opakovala, další jsme museli hledat, slibované naučné tabule jsme po cestě nepotkali a když jsme sešli k silnici a uviděli jednu odbočku tam a druhou zpět, rozhodli jsme se, že tenhle zážitek si klidně odpustíme a tudíž jsme nedošli k veřejnosti přístupné Raabově štole. Beztak bychom se ale dovnitř nedostali, protože už bylo pozdě, takže jsme nemuseli litovat. Na noc jsme se vrátili na oblíbené místo v Heřmanicích, kde byl příjemný klid, víkendoví výletníci odjeli, dalo se tam vykoupat a fungoval tam internet, který Soňa potřebuje k práci.

Podle plánu jsme se chtěli podívat do Fulneku. Jako obvykle jsem to tedy vzal na kole oklikou, napřed po olomoucké silnici do Opavy, pak po novojičínské, z ní jsem odbočil do Skřipova a přes Bílovec do Fulneku. Ve starém centru města bylo podobně mrtvo jako v Budišově. Na Komenského náměstí sice byly sice otevřené troje potraviny ve vietnamské režii a prodejna masa a uzenin, ale jediné stravovací zařízení v této části byla kebabárna, kdežto vedlejší vietnamská restaurace byla zavřená a hospůdka za náměstím měla na jídelníčku jen desítku a dvanáctku Radegasta. Faktem je, že od pohledu živěji bylo na opačné straně hlavní silnice, kde jsem míjel nákupní centra a velké obchody, když jsem přijížděl, ale tam se mi nechtělo. Když přijela Soňa, nejdříve jsme se vypravili do kostela Nejsvětější trojice, který se tyčí rovnou nad náměstím. Podle tabulky na vchodových dveřích mělo být otevřeno jen od pátku do neděle od desíti hodin dopoledne do tří hodin odpoledne, ale naštěstí to bylo jinak a kostel byl otevřený. Byl navíc otevřený tak, jak obvykle kostely otevřené nebývají. Dalo se totiž nakouknout do sakristie, vystoupit na kazatelnu a podívat se i do komunitních prostor. Když jsem viděl tu vstřícnost, nedivil jsem se, že alespoň podle fotografií na zdech ambitu soudě se kolem kostela shromáždila početná komunita mladých lidí. Takřka vedle kostela stojí Knurrův dům, v němž sídlí informační centrum a hned za ním bývalá modlitebna Jednoty bratrské a v ní jednak expozice o životě Jana Amose Komenského, který zde působil před svým odchodem do exilu, a jednak expozice o životě Jednoty bratrské. Docela nové přitom pro mě bylo zejména zjištění, že Jednota bratrská se nevěnovala jen věcem náboženství, jak jsem si dosud myslel, ale organizovala i každodenní život svých členů. Obě expozice nám navíc přiblížila výkladem paní, která v památníku držela službu. Věděla sice ledacos, na moji otázku, jestli se už konečně zjistilo, kde se učitel národů narodil, mi ale odpověděla, že věda od mých školních let nepokročila a neví se to až dosud. Na síň slávy Petry Kvitové v Knurrově domě bychom úplně zapomněli, kdyby nás na ni neupozornila paní v památníku, takže za pár minut, které zbývaly do šesté hodiny, jsme ji jen proběhli a podívali se na oba wimbledonské talíře. Ještě než zavřeli zahradu před památníkem, prohlédli jsme si fotogalerii s fotografiemi ukazujícími zkázu Fulneku na sklonku druhé světové války, kdy z náměstí zůstaly jen trosky radnice s nápisem Děkujeme našemu vůdci. Při pohledu na mapu se to sice nezdá, ale celá oblast Oderských vrchů byla osídlena především Němci, takže na základě mnichovské dohody připadla Reichu, a právě Fulnek patřil mezi místa nejvíce poškozená válkou. Podle zkázy na fotkách hodně připomínající fotografie zničené Wroclawi, na které jsme se koukali před pár týdny, by se chtělo říci slovy pana Kaplana: Není zač, rádo stálo.

Poslední zastávkou na pouti krajem břidlice měla být návštěva Flascharova dolu nad Odrami. V plánu jsme měli přiblížit se co nejblíž a předpokládali jsme, že někde poblíž bude parkoviště, na kterém bychom mohli zůstat přes noc. Vstup do dolu měl být u silnice spojující Odry s Veselím. Zadali jsme tudíž do navigace Veselí a vyjeli. V Odrách jsme ale zjistili, že cesta do Veselí je vyfrézovaná, je na ni zakázaný vjezd a naopak chybí jakékoliv značení objížďky. Pokusili jsme se najet na ni o jednu odbočku dál, ale ta ústila zase do vyfrézované silnice. Kolemjdoucí pán nám sice řekl, že se máme na zákaz vykašlat, protože silnice je vyfrézovaná už měsíc, nic se na ní neděje a místní po ní zvesela jezdí, nechtěli jsme ale riskovat nevyžádané setkání s pomahači a chrániči. Proto jsme pokračovali směrem na Hranice, za Emauzy odbočili doprava do kopce, projeli Veselí, minuli rozhlednu na vrcholu kopce nad vesnicí a na silnici dolů do Oder skutečně našli odbočku k dolu s odstavnou plochou. Druhý den si Soňa dopoledne vyřídila svoje povinnosti a na jedenáct hodin jsme vyrazili po naučné stezce na objednanou prohlídku. Naučná stezka byla taková, jakou jsme čekali už předevčírem, tedy s informačními a naučnými tabulemi na zastávkách. U vchodu jsme si koupili vstupenky, které si sice člověk může, nebo spíš musí objednat přes internet, chce-li mít jistotu, že se dostane dovnitř, zaplatit přes internet je ale nemůže a nemůže ani platit kartou, vzali si přilby s čelovkami, poslechli si úvodní povídání a pak šli dovnitř. Byl jsem kdysi pracovně v hlubinném uhelném dole a se Soňou v solném dole v Halstattu, ale tohle bylo zase něco úplně jiného. Nejvíc nás zaujalo vrásnění břidličné vrstvy v komoře jedné ze štol. Ta totiž tvoří písmeno S, což je unikát a důvod k radosti pro geology, ale důvod k pláči pro majitele dolu, protože z prohnuté břidlice se střešní krytina nenaštípe.

Rozhodli jsme se domů vrátit až ve čtvrtek ráno, takže jsme se dohodli, že se podíváme ještě do Potštátu, kde je kolem náměstí památková zóna se zámkem, hodinovou věží a cenným kostelem, a kde se prý podle tradovaných zkazek zastavil i velký vůdce Adolf Hitler na své triumfální cestě po čerstvě osvobozených oblastech po uzavření mnichovské dohody, a pak se potkáme v Dolanech u Olomouce. Vzali jsme to přes Veselský kopec, jak jsme přijeli, protože jsme si nebyli jistí, jestli se na zavřené silnici od minulého dne něco nezměnilo a silničáři nezačali pracovat, a zastavili se na rozhledně s pěkným výhledem směrem k Moravské bráně. Potštát byl ale ještě umrlejší, než jsme čekali. Interiér kostela sice mohl být zajímavý, ale kostel byl zavřený, takže jsme jen nakoukli do zámku, kde sídlí městský úřad. Potštát je totiž město, i když při pohledu na liduprázdné náměstí by to jeden ani neřekl. Ptali jsme se, jestli by se nedalo někde najíst, ale dostali jsme informaci, že všechno zrušili. Koupili jsme si tedy něco k jídlu v potravinách na náměstí, pojedli ve stínu hodinové věže a nastal čas vydat se na cestu.

Bylo třičtvrtě na tři a přinejmenším třicet stupňů ve stínu, když jsem vyjel. V plánu jsem měl jet napřed na Odry, před nimi uhnout do Vítkova, pak přes Budišov do Moravského Berouna a odtud přes Jívovou z kopce dolů do Dolan. Podle mapy jsem to odhadoval zhruba na sedmdesát kilometrů. Skutečnost byla ale trochu jiná. Protože podle mapy mi to připadalo jako naprosto jasné a průjezdní místa jsem si pamatoval, podcenil jsem přípravu a nenapsal si papírový tahák, jak to obvykle dělávám, když jedu někam, kde to neznám, protože s sebou nevozím ajfouna, ale jen starou Nokii pro případ kalamity. Ve Svatoňovicích jsem pak na křižovatce buď přehlédl ukazatel doleva na Budišov, nebo bylo na ukazateli napsáno něco jiného, a proto jsem pokračoval podle značky rovně na Moravský Beroun. Že něco není v pořádku jsem si uvědomil na hrázi Kružberské přehrady, protože přes tu jsem podle mapy určitě jet neměl, ale jel jsem dál, už proto, že jsem nevěděl, kde se stala chyba. Výsledkem byl stav podle úsloví Bude to sice delší, ale zato to bude víc do kopce. Silnice se vlnila, obzvlášť na hlavní silnici z Opavy do Olomouce, kterou jsem ostatně znal už z nedělní vyjížďky, a momenty, kdy jsem na vrcholu prudkého stoupání před sebou opakovaně viděl napřed sešup dolů a pak zase další prudké stoupání do kopce naproti, byly docela deprimující. V Moravském Berouně už jsem měl jazyk na vestě a utěšoval se jen tím, že dál to znám, žádná dvanáctiprocentní stoupání už tam nebudou, zato v cíli mě čeká jiný dvanáctistupňový zážitek. Do Dolan jsem přijel skoro v sedm hodin a už neměl co potit. Computer mi ukázal, že jsem ujel devadesát kilometrů a nastoupal rovných 1200 metrů, a když jsem se pak podíval doma na mapu, bylo to oproti trase, kterou jsem si vymyslel, o dvacet dva kilometrů delší. Holt co nemáš v hlavě, musíš mít v nohách. Dva dvanáctistupňové zážitky jen zasyčely. Sjeli jsme na pískovnu Poděbrady u Olomouce, dopřáli si koupel ve vlažné vodě, uvařili si večeři a ve čtvrtek ráno už nás čekala jen cesta domů.