Kapitola 4. Rumšiškés není rum se šiškami

Litevština mi přijde jako docela legrační jazyk. Litevci jsou totiž původem Slované, ale když člověk vidí nápisy, ani by to neřekl, protože takřka nic není podobné tomu, co známe z češtiny, nebo jiných evropských jazyků. Například škola, pro kterou mají podobný výraz slovanské, germánské i románské jazyky, se litevsky řekne mokykla, a přečtete-li si na dveřích nápis Pašaliečiams jeiti draudžiama (nemám ponětí, jak se to čte, protože to je k nepřečtení, ale píše se to takhle), neměli byste se do nich dobývat, protože je tam zakázaný vstup. Je to svým způsobem něco jako ve Walesu, kde se na policejních stanicích skví nápis Heddlu a samotný Wales se v domorodé řeči jmenuje Cymru. Podivnosti estonštiny se člověk nediví, protože je to ugrofinský jazyk a takřka každý má zkušenost s maďarštinou, ale u slovanského jazyka je to trochu neobvyklé. 

Když spolu místní občané mluví, zní to jako ruština. Melodika řeči je totiž podobná a podobné jako v ruštině jsou i přízvuky na jiné, než první slabice. "Trochu" jiná jsou ale slova. V rádiu zase zní litevština ze všeho nejvíc jako portugalština, možná kvůli častému výskytu měkkých sykavek. V psané formě je ten jazyk poněkud "zakroucený" a kdyby se četlo tak, jak je to napsáno, asi by si člověk přelomil jazyk. Ledacos se proto čte jinak. Tak například Šiauliai, což je docela velké město, se čte Šólé. Vůbec se písmeno š v názvech vyskytuje ve zvýšené míře. 

Například ve slově Rumšiškés jsou hned dvě. Rumšiškés pak není pokrm složený z rumu a šišek, jak by si člověk mohl myslet, ale název vesnice nedaleko Kaunasu, na jejímž zadním konci je skansen. Z velké části jej tvoří stavení posbíraná z vesnic v "malé Litvě", čímž se myslí část Litvy, kterou po první světové válce nezabrali Poláci, ale je v něm i městečko s náměstíčkem obklopenými z horní strany kostelem a ze tří okolních domy městského stylu s expozicemi různých obchodů, jako obchodu se střižním zbožím, domácích potřeb a liquor shopu, nebo z krejčovské dílny. Spíš, než skansen v Rožnově, to městečko připomíná expozice ve skansenu v norském Maihaugenu. V každém domě, nebo statku je někdo, kdo vám ochotně vysvětlí všechno, co potřebujete vědět, i když angličtina někdy trochu vázne. Můžete sledovat při práci tkalce, který na historickém stavu tká plédy se vzory připomínajícími tartan a nenechá se rušit zvědavci, kteří ho sledují, fotografují a natáčejí, a když máte hlad, zastavíte se v restauraci a dáte si některé z typických místních jídel. Chtěli jsme ochutnat cepelinai, o kterých jsem se dočetl v průvodci, ale stejný nápad měli i lidi, kteří přišli před námi, takže na nás už nezbyly, a místo nich jsme si dali něco, co ze všeho nejvíc připomínalo rizoto. Přestože je neděle, návštěvnost není velká, ale i kdyby byla, muzeum je rozprostřené po krajině, takže snad s výjimkou náměstí nehrozí, že by bylo přelidněno. Obecně jsme se zase jednou utvrdili, že život v těchhle chalupách nebyl žádné peříčko.Třeba čeledníky neměly obvykle žádná okna, protože k čemu by byla, když se od rána do večera pracovalo a v noci spalo, a topení obstarával vedle ustájený dobytek. Nakonec jsme v muzeu strávili i bez rumu a šišek příjemný půlden, než jsme vyrazili k deltě Němenu do Šiluté přes Šilai a Šilalé a míjeli přitom Šyliai, takže další důkaz o nadměrném výskytu písmene š v litevských názvech. Protože si pamatuji na sovětské televizory Šilelis, které se u nás za socíku prodávaly, čekal jsem, jestli se objeví taky Šílené, ale nedočkal jsem se. Napadlo mě, že možná by si Litvané mohli vybrat za státní hymnu velký hit mého dětství Ša la la la li. Mimochodem: háčky Litevci a Lotyšové odkoukali z češtiny, v níž nahradily předtím používané spřežky (neboli sprzeszki, jak dosud píší Poláci). Jen na okraj zase můžu dodat, že to vypadá, že i po Litvě se (aspoň prozatím) jezdí líp, než po Česku. Nejmarkantnější to bylo při průjezdu přes Kaunas, kde čtyřproudovou dálnici z každé strany lemovala jednosměrná dvouproudová silnice, takže každým směrem vedly čtyři jízdní pruhy.