Putování v době vinobraní
Už mnoho let vyjíždíme v době, kdy na vinicích dozrává víno a ve sklepech šumí burčák, do vinorodých oblastí jižní Moravy. Tentokrát jsme si vyjeli jen se Zuzanem, protože Soňa byla pracovně zaneprázdněná. Východiskem jsou vždycky Velké Pavlovice, odkud vyrážíme na výlety na kolech, a nejinak tomu bylo i letos. Se Soňou jezdíváme mezi vinicemi na horských kolech, ale protože jsem letos jel sám, vzal jsem si silničku. V plánu jsem měl pobýt tři dny od pátku do neděle.
Pro páteční výlet jsem si vybral svou oblíbenou silniční klasiku do Velkých Bílovic, Lednice, Valtic, Mikulova a pak přes Pálavu do Dolních Věstonic a zpátky přes Hustopeče, protože silnice ze Zaječí ke staré státní silnici, po které se obvykle vracívám, se opravuje a je zavřená. Bylo zataženo, mraky seděly nízko a bylo větrno. Do Velkých Bílovic mi foukalo do zad a cesta rychle utíkala. Pak jsem se otočil kolmo na vítr a z Valtic do Mikulova mi foukalo rovnou do obličeje. Počasí svádělo k nostalgii. Stvoly kukuřice na polích kolem silnice vyšisované a vyšušené do pískových odstínů ve větru šuměly, šupolček a šupolienka. Vinice s modrými odrůdami byly ještě vesměs nesklizené a těžké modré hrozny dávaly tušit bohatou úrodu. U sklepů všude, kudy jsem jel, a nejvíce snad v Dolních Věstonicích panoval čilý ruch doprovázející vrchol vinařské sezóny. K tomu pár lidí v kabátech na mikulovském náměstí a pěnové čepičky vln na olověné hladině nádrží. Stromy sice ještě nezačaly doopravdy žloutnout, ale podzim byl všude kolem ve vzduchu.
V sobotu dopoledne jsem si udělal procházku kolem opilých sklepů do vinic na okolních vršcích. Zase bylo vidět, že velká část úrody je ještě nesklizená, a když jsem ochutnal bobulky, některé by ještě pár slunečných dnů potřebovaly. Odpoledne jsem se vypravil na výlet do Hodonína. Jen co jsem sel na kolo, cítil jsem, že něco není v pořádku, protože nohy jsem měl pokrčené víc než obvykle a mnohem více, než mi bylo milé. Zprvu jsem si myslel, že se snížla sedlovka, takže jsem ji zvedl, ale pořád to bylo špatně. Pak teprve jsem si všiml, že sedlo se podivně kvedlá a když jsem se koukl zespodu, viděl jsem, že jedna ližina je zlomená. Proto se sedlo ohýbalo dopředu a já z něj sjížděl. Sice to nestálo za moc, ale rozhodl jsem se aspoň dnes ještě pojezdit, když už jsem tady a příště tady zase budu zřejmě až napřesrok. Jedu přes Čejč a v Mistříně odbočuju doprava přes Dubňany. Směrem k Hodonínu vinic ubývá, ale krajina je nezaměnitelná a každá vesnice, kterou projíždím, se pyšní přídomkem Vinařská obec. Je vidět, že vínu se daří a celému regionu taky. Vesnice jsou výstavné a upravené, oproti loňsku už zase přibylo jak vinařství, tak možností ubytování a z celého kraje dýchá pohoda a spokojenost. Oko potěší malované kapličky, na kterých je vidět, že jsme právě tady a ne jinde. V lázeňském parku v Hodoníně vyhrává keramická kapela a je čas se vydat na zpáteční cestu. Tentokrát jedu přes Dolní Bojanovice, Prušánky a Velké Bílovice. V Moravském Žižkově zdálky vyčnívá moderní věž zvonice kostela. Zblízka je to docela legrační stavba s realisticky vyvedenou Pannou Marií Vítěznou (předpokládám, že je to ona, když se kostel po ní jmenuje) nad obrovskými vraty připomínajícími vchod do tovární haly.
Jak je blížím k Pavlovicím, zase přibývá vinic a při pohledu na keře osypané hrozny mě zase přepadá nostalgie. V úterý jsem se totiž dozvěděl, že kamarád Honzík, kterého jsem měl v Ostravě za náhradního brášku, když ten doopravdický byl daleko, leží v kómatu v nemocnici. Hlavou mi běží ta léta, co se známe, bohatýrské výlety s karvinskými horolezci v osmdesátkách kulminující třítýdenním výletem do Julských Alp v osmaosmdesátém roce, společné letní tábory s horolezčaty na Blatinách v první polovině devadesátek a divoká doba podnikatelských a soukromnických začátků, která se postupně přetavila do poněkud unaveného současného standardu. Jako jeden z prvních si založil v Ostravě ve třiadevadesátém roce soukromou neurologickou ambulanci, která byla neustále přeplněná, já taky neměl času nazbyt, ale vždycky jsme si našli aspoň chvilku na kousek řeči, někdy jen tak a jindy o věcech, které nás buď trápily, nebo těšily, takže Honzík vždycky všechno o mně věděl jako první dlouho předtím, než se to dozvěděli ostatní včetně vlastního bratra. Taky byl pro mě "doktorem na telefonu", každou chvíli mi opichoval zablokovaná SI skloubení, když jsem nemohl málem ani vylézt z postele, a moje biologická léčba, díky které už více, než dvacet let držím čestnou remízu s tím Rusem, co mi sedí na zádech, je taky jeho zásluha. Jak šel ale čas, z pana doktora se stával čím dál víc pacient. Pokazily se oči, pak srdce, mezi tím kolena a člověk, který chodil po horách, lyžoval a potápěl se měl najednou problém z auta před domem přejít do ordinace. Na cestování, další velký koníček, tudíž musel rezignovat. Postavil dům, ve kterém chtěl v klidu trávit stáří, ale už si ho nestačil užít.
Podzim by měl být časem sklizně, ale v poslední době sklízel jen trpké ovoce a teď je ještě hůř. Jemnocitná duše by řekla Odcházeti s podzimem a sám Honzík by to komentoval vyjmenovanými slovy po k p c ch …
P.S. Od Štědrého dne už Honzík není mezi námi








