Portugalské střípky
Výlet do Portugalska jsem se snažil vymyslet tak, abychom si užili pokud možno historie, přírody a moře. Koupil jsem průvodce, otevřel mapu a začal vymýšlet, kudy pojedeme. Nakonec z toho vyšel třítýdenní okruh začínající a končící v Lisabonu, napřed podél moře přes Nazaré, Coimbru a Aveiro do Porta, odtud přes Bragu vnitrozemím až ke španělské hranici do oblasti Peneda, pak přes Guimaraes, Vale do Douro, Viseu, pohoří Serra da Estrela, Evoru a Beju na jih k moři na Algarve a odtud zpátky do Lisabonu. Považuju za nošení dříví do lesa psát o hlavních atrakcích, jako je Lisabon včetně Sintry, nebo Porto, ale chci se zmínit o pár snad ne tak známých místech, jejichž návštěva určitě stojí zato.
Přehlížené skvosty
Jako fandové na památky jsme nemohli vynechat velká města po cestě, doufali jsme ale, že nejdeme i místa, kde se nebudeme muset potýkat s náporem dalších návštěvníků. Občas se to povedlo a zmíním se aspoň o třech z nich. Jsou to Obidos, Alvito a Alcabaca.
Cestu jsem naplánoval na konec dubna a začátek května. Předpokládal jsem, že tou dobou bude turistická sezóna teprve začínat, lidí tudíž nebude tolik, jako v plné sezóně a nebude ani takové horko, a krajina na jaře by měla být svěžejší, než v létě. Vycházel jsem přitom z vlastní zkušenosti. V roce 1998 jsem navštívil Expo v Lisabonu. Bylo to v srpnu a navíc se konala ta výstava, ale město nebylo přeplněné a dalo se v něm jakž takž vegetovat. Odhadoval jsem proto, že horší by to být nemělo. Předpoklad se ale nesplnil. Podcenil jsem totiž dvě věci. První z nich bylo, že cestování chtivých lidé stále přibývá a turistická sezóna se tudíž už neomezuje na letní měsíce. Tentokrát bylo všude mnohem víc lidí, než tehdy, přestože byl konec dubna a žádná atrakce podobná Expu se nekonala. Druhý problém byl státní svátek připadající na 25. duben, s tím souvisící pracovní volno a z toho vyplývající obrovské davy lidí, které jsme zažili hlavně v Sintře, kam jsme se vypravili právě toho dne. Obzvlášť (ale nejen) tam jsme přitom velice ocenili mildhybridního fiátka pandu, kterého jsme si na cestu půjčili, protože byl pro nás s bágly velký tak akorát, jezdil svižně a příjemně se řídil, žral málo a vešel se skoro všude.
Poslední den pobytu v Lisabonu jsme měli v plánu návštěvu jeronýmského kláštera a Belémské věže. Nepředpokládal jsem žádné problémy, protože v roce 1998 jsme přijeli, zaparkovali, koupili si vstupenky a šli dovnitř. Když jsme ale přijeli ke klášteru, okamžitě jsme zjistili, že tentokrát je všechno jinak. Kolem celého průčelí k moři se totiž vlnil špalír lidí čekajících na vstup, jak je průčelí hodně dlouhé. Čekací dobu jsme si ani netroufli odhadnout, bylo ale jasné, že to nebudou minuty, ale spíš hodiny. Prošli jsme se po nábřežní promenádě k Belémské věži, zvenčí okoukli nové muzeum a vyrazili na třítýdenní okružní jízdu. První zastávkou bylo právě Obidos.
Podle velikosti parkoviště bylo zřejmé, že ani tady není o návštěvníky nouze. Z nějakého důvodu bylo ale odstavné parkoviště skoro prázdné a ani městečko nebylo přeplněné. Obdivovali jsme domy v úzkých uličkách, nakoukli do kostela, část města obešli po hradbách a vrátila se nám naděje, že snad aspoň někde se zástupům lidí vyhneme.
Do Alcobaci jsme dorazili následující den. Vzhledem k tomu, že místní klášter je památkou zapsanou do seznamu UNESCO a sami Portugalci jej prý považují za jeden ze sedmi divů své země, jsme si nedělali velké ambice na klidnou prohlídku. O to více nás překvapil opak. Rozlehlé náměstí před klášterem i neméně rozlehlá stavba byly totiž takřka liduprázdné. Kromě stylové čistoty a nádherného provedení stavebních detailů v žule nás ohromily i monumentální rozměry klášterních prostor, zejména refektáře a dormitoře, kde prý mohlo přebývat současně až tisíc mnichů a poutníků, nebo kuchyně, která pro všechny musela uvařit, nemluvě o stometrové lodi kostela, největší v celém Portugalsku. V kostele jsme potom našli a prohlédli si náhrobky legendárních milenců krále Petra I. a Ines de Castro svojí výzdobou připomínající obří cukrové dorty.
Alvito jsme původně neměli ani v plánu navštívit. Když jsme se ale v Evoře chystali na další cestu, která vedla do Beji, všimli jsme si ho právě proto, že bylo hned u cesty, a rozhodli jsme se, že se tam zastavíme. Hlavní atrakcí měly být nedávno odkryté fresky v místním kostele. Ten byl sice zamčený, našli jsme ale informační kancelář a v ní velmi ochotnou a vstřícnou mladou dámu. Ta nám odemkla nejen kostel, ale i kapli na náměstí s unikátní výmalbou a cestou nám vykládala o obou stavbách i o životě mladého vzdělaného člověka v portugalském maloměstě. Než jsme odjeli, zašli jsme ještě do místního zámku, ze kterého udělali pousadu, tedy luxusní hotel, ale venkovní prostory včetně nádvoří zůstaly přístupné.
Obidos i Alvito se odlišují od nejčastěji navštěvovaných turistických cílů už tím, že jde o malá městečka, a tomu odpovídá i jejich architektura. Převažují totiž jednoduché nízké obílené domy. Hlavně Alvito se pak vyznačovalo ospalou atmosférou, podle mě právě proto, že zjevně nejde o cíl nájezdníků. Ostatně kdyby tomu bylo jinak, těžko by se dáma v infocentru sebrala a na hodinu je zamkla jen proto, aby se dvěma návštěvníkům pochlubila, co všechno je ve městě hezkého a zajímavého. Podobné je to i v Alcobace, které vévodí klášter a zbytek městečka člověk snadno přehlédne.
Můžu jen dodat, že pokud chce návštěvník poznat a nasát typickou atmosféru venkovských městeček, stačí sjet kdekoliv z hlavní silnice, vystoupit z auta a projít se. Takřka vždycky najde romantické úzké uličky s nízkými obílenými domy, bílý kostel se zvonicí, ospalou náladu a obvykle taky restauraci, kde se dá rychle, dobře a za slušné peníze najíst.
Je dobré se zmínit i o Taviře na Algarve. Není to tak známé a navštěvované místo, jako jiná v této oblasti, hlavně Faro, Lagos a Albufeira. Důvodem je, že město odděluje od pobřeží pásmo salin a není zde tedy přímý přístup k moři. Ani tady ale není návštěvníků úplně málo. Je příjemné se projít po hradním návrší i procházet se uličkami města, nebo po nábřeží. Zajímavost, kterou jen tak člověk nepotká, je camera obscura ve věži nedaleko kostela svaté Marie na návrší u bývalého hradu. Pomocí čoček a zrcadel se na velký stůl uprostřed místnosti promítá obraz města, který člověk, který zařízení obsluhuje, popisuje včetně informací, která celebrita kde a kdy bydlela. Druhou zajímavostí jsou bývalé saliny na kraji města, v nichž se zdržují plameňáci.
Zn: nutno vidět
Tuhle značku jsem často viděl, když jsem se občas v mládí podíval do inzerátů. Bylo to obvykle vyjádření představy majitele prodávané věci, že až ji uvidíte, zamilujete se do ní. Takhle to bylo u nás s Penedou, jediným národním parkem v Portugalsku.
Peneda je totiž naprosto úchvatné místo a pro nás to byl největší zážitek z celého výletu hned z několika důvodů.
Tím prvním je samotná krajina. Jde o žulové pohoří, které bylo formováno ledovci. Výsledkem je oblý reliéf hřebenových partií a věže a viklany nejrůznějších velikostí a tvarů, které krajině dodávají charakteristické a nezaměnitelné vzezření. Porost tvoří hlavně dubové lesy. Na stromech je přitom vidět, že počasí je tady asi docela drsné, protože obvykle nejsou příliš vzrostlé, zato jsou různě pokroucené. Často jsou navíc obrostlé mechem, což jim dodává až pohádkový charakter. Krajinou protéká množství říček a potoků s křišťálově čistou vodou, což vynikne hlavně v tůních s deskovitým skalnatým dnem za slunečného počasí.
Oblast byla od pradávna osídlená. Protože ale neměli obyvatelé nic lepšího po ruce, když budovali svá obydlí a další stavby, nezbylo jim, než použít to, co bylo k dispozici, tedy žulu. Stavby jsou proto vybudovány z velkých žulových bloků přitesaných tak, aby se daly skládat. Oblast je odlehlá a ani dosud není úplně snadno dostupná. Nebyl proto důvod k jejímu osídlování v nové době a tipl bych si, že jako takřka všude z podobných míst lidé utíkají někam, kde to žije, nebo za prací, a vesničky, do některých z nichž ani nevede silnice, si tak uchovaly svůj historický vzhled.
V době naší návštěvy se krajina vybarvila květy zejména v modré, fialové a žluté barvě a to jí dodalo další akcent. Protože sezóna teprve začínala, kromě nás už tam nebylo moc dalších lidí, takže cestou jsme takřka nikoho nepotkávali, přestože během hlavní sezóny se prý docela zaplní.
Třešničkou na dortu byli aspoň pro mě psové potulující se v okolí infocentra. Jde o místní plemeno jménem Cao de Castro Laboreiro, veliké dobrácké hafany, se kterými je radost pokecat. Kromě nich se potulují krajinou volně se popásající kravky barrosa. Vyskytují se tady i divocí koně garrano a vlci, ty jsme ale nepotkali.
Podle mapy jsme si našli camp jménem Parque de campismo Lamas do Mouro. Nebyli jsme si jistí, jestli už bude v provozu, ale i na přelomu dubna a května v provozu byl. První noc, kterou jsme trávili ve stanu, jsme si tepla zrovna neužili, protože teplota spadla k nule. Další tři noci jsme proto strávili v jedné z několika chatek, které je možno si pronajmout. Cena byla 50 eurů, což nebylo za bydlení pro dva lidi s ohledem na zdejší ceny úplně málo, ale jednak jsme měli zázemí s vybavenou kuchyní, teplou vodou ve sprše a přímotopem, a jednak jsou v chatce dvě ložnice, takže pokud přijede plné auto lidí, cena je rázem úplně jinde.
Dva výlety jsme začali a končili v Castro Laboreiru, typickém městečku se zříceninou hradu, z něhož je výhled do širokého okolí, a jeden u kláštera Nostra senhora da Peneda, zmenšeniny poutního místa Bom Jesus nad Bragou. Ústní informace i plánky cest jsme dostali v infocentru asi půl kilometru od campu. Fakt je, že jsme se slzou v oku vzpomínali na české značení, protože orientace podle plánků nebyla vždy úplně jednoduchá, ale když jsme se ztratili, vždycky jsme se dokázali zase najít a vrátit se, odkud jsme vyšli a pár kroků navíc nebylo žádný problém, když jsme sem přišli právě proto, abychom tady chodili.
Odjížděli jsme s nadějí, že snad se do tohohle úchvatného kraje třeba ještě někdy podíváme.
Sé
Sé je portugalské označení katedrály. Samozřejmě jsme věděli jednak, že Portugalsko je a odedávna bylo nejen bohabojnou a zbožnou zemí, ale taky zejména na konci středověku a počátku novověku zemí velmi zámožnou, takže mělo všechny předpoklady k budování okázalých a honosných církevních staveb. Kostely jsme potkávali všude. Jako fandové na staré baráky jsme se obvykle šli podívat dovnitř a málokdy byli zklamaní, protože když už ne exteriér, interiér byl obvykle opulentní. Prim mezi kostely pak hrají právě katedrály.
Docela nás překvapilo jejich množství. Katedrála totiž není katedrálou jen proto, že si někdo usmyslí, že jí tak bude říkat. Pokud bych si vypůjčil slogan "víc než ..." (viz níže), řekl bych, že katedrála je víc, než kostel. Jsou to hlavní diecézní kostely, takže v každém biskupství může být jen jedna. Počtem obyvatel je Portugalsko srovnatelné s naší republikou a mám zato, že tomu tak mohlo být i v minulosti. Po cestě jsme ale potkali katedrály skoro v každém městě, do kterého jsme přijeli, v Lisabonu, v Coimbře, kde mají dokonce dvě, starou (velha) a novou (nuova), v Portu, v Braze, v Evoře, ve Viseu, v Beje a ve Faru a to nejsou zdaleka všechny katedrály v Portugalsku. Zatímco v Česku je totiž celkem osm diecézí, a to ještě ta ostravsko opavská byla založena teprve v devadesátých letech minulého století, v Portugalsku je jich rovnou jedenadvacet (oko bere).
Každopádně je návštěva každé z katedrál, do které jsme se dostali (ne všechny byly zrovna otevřené), pro milovníka stavební historie obrovský zážitek. Valná většina z nich byla vybudována v období od XII. do XIV. století, takže skvostná je už samotná architektura obvykle spojující prvky románského slohu a gotiky modifikované navíc prvky místního manuelského slohu. K tomu přistupuje i výzdoba, jejíž úroveň a honosnost koresponduje s významem katedrál. Nejen v katedrálách nás pak zaujalo, že varhany jsou jednak často rozložené do několika částí a jednak některé píšťaly nestojí, ale trčí do prostoru. Je spíše pravidlem, než výjimkou, že katedrály jsou součástí větších komplexů, a návštěvník tak spolu s katedrálou navštíví i "církevní muzeum", zpřístupněné zázemí včetně interiérů sakristií s vystavenými mešními rouchy, předměty užívanými při bohoslužbách i relikviemi.
Víc, než kachličky
Azulejos /čti azuležuš/ jsou největším a nejvýraznějším symbolem Portugalska. Konkurovat jim snad mohou jen sardinky, sardinkami si ale na rozdíl od azulejos nevyzdobíte exteriéry a interiéry. Kachličky jsou přitom velmi málo vystihující a naopak velmi dehonestující výraz pro tento národní fenomén, který se do Portugalska rozšířil již ve středověku z Arábie přes tehdy arabské Španělsko.
Když se řekne "kachličky", Čech si představí ty věci, kterými se obkládají koupelny. V Portugalsku je to ale úplně jinak. Azulejos najdete takřka všude. Obvykle jsou zdobeny modrým dekorem na bílém podkladě, každé pravidlo má ale výjimky a sem tam se hlavně na malých plochách můžete setkat i s jinými barvami, nejčastěji žlutou a okrovou. Standardem jsou geometrické nebo květinové vzory a takové kachličky se vyskytují hlavně na obytných domech, protože pokud nezačnou opadávat, je to velice trvanlivá a takřka bezúdržbová fasáda. Hlavně ve veřejných prostorách jsou ale často k vidění nejrůznější historické, nebo mytologické výjevy na rozlehlých plochách a výjimkou nejsou ani reprodukce známých obrazů. Takové azulejos se často používaly v kostelech, nebo i interiérech církevních staveb místo klasické výmalby, nebo v kombinaci s ní. Právě pro oblibu a všudypřítomnost azulejos bylo v minulých dobách jejich malířství vyhledávanou a váženou profesí.
Často se setkávám s reklamním sloganem "více než". Obvykle jen kroutím hlavou, protože doopravdy nevím, proč by například Casino Bonver mělo být víc, než jen kasino. V případě azulejos je ale tenhle slogan úplně na místě. Azulejos jsou totiž neporovnatelně více, než sanitární keramika.
Kraj vínu zaslíbený
Portugalsko je kromě jiného taky zemí vína. Během výletu jsme jako milovníci červeného ochutnávali víno ze všech možných vinných oblastí. Nakupovali jsme víno v rozmezí od pěti do sedmi eurů, tedy ne to nejlacinější, ale taky ne drahé, a ani jednou jsme nesáhli vedle.
Asi nejslavnějším portugalským vínem je portské. Trochu paradoxní přitom je, že to vlastně není ani víno a že se o jeho rozšíření i věhlas zasloužili Angličané. Protože v Anglii se vínu příliš nedaří, dováželi je z Evropy. Nejjednodušší by bylo samozřejmě vozit víno z Francie, protože francouzské víno nemá chybu a přes Kanál je to do Anglie kousek. V historii ale Angličani s Francouzi obvykle nekamarádili a po dobrém víně se museli poohlédnout jinde. Proto začali už v osmnáctém století vozit víno z Portugalska a aby do Anglie nedovezli místo vína ocet, začali je fortifikovat přidáním alkoholu v průběhu kvašení. Podobně to ostatně bylo se sherry v sousedním Španělsku. Víno se vyrábělo a vyrábí v údolí řeky Douro a do Porta ležícího v ústí řeky do moře se v minulosti dováželo hlavně po vodě. Protože jsme údolí křížili, rozhodli jsme se, že se do něj podíváme.
Pohled na údolí shora z dálnice byl fascinující, bohužel ale na ní ale právě v tu chvíli nebylo žádné místo, kde bychom mohli zastavit, dívat se a fotografovat. Z dálnice jsme tedy sjeli ve městě Peso de Regua ležící na řece. Protože už bylo docela pozdě odpoledne, sehnali jsme si ve městě bydlení a pak se vypravili proti proudu řeky. Řeka se klikatí hlubokým údolím s příkrými stráněmi, na nichž tu a tam visí malé vesničky, osazenými vinicemi. Jednotlivá vinařství jsou obvykle označena zdaleka viditelnými tabulemi, nebo poutači. Jeli jsme až do města Pinhao s nádherným nádražíčkem s typickou výzdobou z azulejos s vyobrazeními výjevů z vinařského života. Na zpáteční cestě jsme vyjeli strmou a klikatou silničkou ke slavnému vinařství Sandeman založenému v roce 1795 jakýmsi Skotem, které má ve znaku siluetu v dlouhém plášti. Už se ale velmi stmívalo a proto jsme se rozhodli vrátit se sem ještě druhý den ráno. Přijeli jsme brzo, pokochali se výhledem na údolí i vinice za ranního světla, posnídali v oku lahodící krajině a pokračovali v cestě plní dojmů.
