Kapitola 15. On the road again

Cesta byla ještě delší, než jsme čekali. Hlavní problém spočíval v tom, že Lotyšsko má trochu jiná dopravní pravidla, než ostatní dvě země. Zatímco v Estonsku a na Litvě neplatí mýto auta do tří a půl tuny, v Lotyšsku je limit už tři tuny celkové hmotnosti, a protože Zuzan má podle techničáku přes váhu, museli bychom si koupit na přejezd známku. Zjišťovali jsme už předem, o kolik se cesta prodlouží po neplacených cestách, a protože podle vyhledavače Mapy.cz to mělo být takřka stejné, mávli jsme nad tím rukou, přestože deset euro za jednodenní známku by nás nezruinovalo. Hrozili jsme se totiž představy, že by to mohlo dopadnout jako s parkováním v Rize. Na silnici se ale ukázalo, že je to trochu jinak. Najednou to nebylo takřka stejné, ale skoro stovka navíc. Jeli jsme totiž jako blesk, protože přímá trasa není, ale kličkovali jsme jako zajíc v poli. Nejhorší na tom bylo, že se nám začala rozcházet navigace Garmin v autě s mapami.cz v mobilu, takže se nejednou stalo, že každá ukazovala na křižovatce na jinou stranu. Kilometry přibývaly, ale vzdálenosti takřka neubývalo, a naštvanost rostla, protože čas běžel, přinejmenším to, co bychom dali za dálniční známku, jsme už projeli v naftě, a nebylo navíc jasné, které navigaci věřit.

Když bylo nejhůř, vzpomněl jsem si na aplikaci Waze ve svém mobilu a zkusili jsme jet podle ní. Nejprve jsme asi dvacet kilometrů jeli po nezpevněné cestě, pak se objevil asfalt a díkybohu tím problémy skončily a zbývalo už jen dojet těch dalších tři sta kilometrů. Na nezpevněné cestě byla sice roleta, ale vzpomněl jsem si na slavný film Mzda strachu, který jsem viděl už jako kluk, ve kterém šlo i o to, že po roletě se musí jezdit buď krokem, nebo rychle. Zkusil jsem druhou možnost a fungovalo to. V sedmdesátce auto roletu vyžehlilo, jen se za námi zvedala oblaka prachu jako na rallye safari. Přišlo mi docela legrační, že podle Garminu byla nejvyšší povolená rychlost ještě o deset kilometrů vyšší. Lotyšové na to ostatně mají i dopravní značku, která vypadá jako běžné upozornění na odletující kamínky, ale je to zároveň i omezení rychlosti na osmdesát kilometrů v hodině, jak se člověk dozví i na informační ceduli na hranicích. Projížďka touto částí Lotyšska nebyla nijak zvlášť povzbudivá. Je vidět, že ke standardu obvyklému i u nás ledacos chybí. Nejvíc to bylo vidět na Daugavpilsu, druhém největším městě v Lotyšsku, které se projíždí ulicemi lemovanými vyššími i nižšími, vesměs ale hodně málo udržovanými paneláky s neupraveným parterem se spoustou už doslouživších staveb i strojů a opravdu velmi strašidelně vypadajícím kriminálem hned vedle cesty. Za hranicí na Litvě už zase bylo díkybohu líp a pohledněji.

K informačce v Palušé jsme přijeli pár minut po šesté. Jak jsme očekávali, bylo už zavřeno, ale paní, která středisko obsluhovala a právě odcházela, nám prodala mapu a pár plánků výletů, což nám vytrhlo trn z paty, protože jinak bychom museli do centra jet znovu další den. Kromě jiného nám taky vysvětlila, že tábořit se dá v národním parku v kempech, nebo na veřejných tábořištích. Na mapě bylo tábořišť sice vyznačených fůra, ale některá byla docela daleko od silnice a nebyli jsme si jisti, jestli se k nim dá dojet. Proto jsme si jako základnu na další dva dny vybrali tábořiště za Vaišniunai. Octli jsme se ale v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Stejně jako my totiž pravděpodobně uvažovalo víc lidí, protože byla sobota večer, bylo tábořiště docela hustě obsazené a navíc si partička mladých lidí vyrazila o víkendu opít se v přírodě. Právě když jsme se uložili k spánku, abychom se postupně dospali a připravili se na tisícikilometrový přesun domů po polské dálnici, který nás za pár dnů čeká, probrali se k životu a nám místo spánku nezbylo, než poslouchat ryčné písně vyřvávané čím dál víc opilými hlasy, do toho řev a třískání dveří toitoiky, nedaleko které jsme stáli. Trvalo doopravdy hodně dlouho, než se mladí lidé unavili a kravál ustal.