Něco z Tenerife

Tenerife je oblíbenou destinací nejen českých výletníků. Ti jezdí hlavně do letovisek na jižním pobřeží. Když jsme se tam ale chystali, chtěli jsme objet celý ostrov. Tenerife je totiž naprosto unikátní tím, že na malé rozloze nabízí nejrůznější krajinná pásma od deštného lesa na severovýchodě přes kopcovitou krajinu na západě a vysokohorskou sopečnou krajinu kolem Teide po přímořskou krajinu na jihu ostrova. Navštívili jsme proto i místa, na která se výletníci za sluncem a mořem ne vždy dostanou a napadlo mě tudíž o místech ne tak úplně známých něco napsat. 

Auditorium v Santa Cruz de Tenerife

Koncertní hala v hlavním městě Kanárských ostrovů Santa Cruz de Tenerife otevřená v roce 2003 je ikonická stavba moderní španělské architektury. Jejím autorem je architekt Santiago Calatrava a tvoří dominantu pobřeží Atlantského oceánu ve městě. Všimli jsme si jí hned při příjezdu z letiště, protože ji zkrátka nelze přehlédnout. K této budově totiž člověk nemůže zůstat lhostejný, ale musí se rozhodnout, jestli se mu líbí, nebo ji bude považovat za výstřelek, jejího tvůrce za blázna a za ještě většího blázna toho, kdo stavbu financoval.

Pro neobvyklost a odvážnost řešení je někdy srovnávána s budovou opery v Sydney. Fakt je, že baldachýn nad vlastní budovou vypínající se do výše šedesáti metrů je naprosto unikátním řešením, které dává stavbě nezaměnitelný vzhled. Zepředu vypadá jako loď plující pozpátku pod nadmutým spinakrem a zvenčí svítí obkladem z bílých drobných kachliček.

Zkusili jsme se na ni podívat zblízka a měli jsme štěstí. Když jsme k ní přišli, všechno se chystalo na večerní koncert, který měla přenášet televize. Před budovou stály televizní vozy a vchod byl zahrazený zábranami. Jedna z nich byla ale odsunutá a řekli jsme si, že pokud je to tak a nemusíme překonávat žádné překážky, využijeme příležitost a proklouzneme dovnitř, doufajíce, že nás hned nevyhodí. Díkybohu nás při vstupu nikdo nezastavil. Nakoukli jsme do hlavního sálu pro více, než 1 500 návštěvníků a byli ohromeni jak jeho rozměry, protože sál se zdál být větší zevnitř, než zvenčí, tak celkovým architektonickým ztvárněním pódia, auditoria i stropu. Obešli jsme si i ochoz kolem vstupu do hlavního sálu a žasli, jak příjemné, světlé a vzdušné prostory lze vytvořit z leštěného betonu. Teprve pak na nás vystartoval člen ochranky, který přeslechl naše vysvětlení, že jsme šli dovnitř, protože zábrany byly otevřené, a nemilosrdně nás z budovy vyprovodil. Díkybohu jsme ale do té doby už viděli, co jsme vidět chtěli.

Samotné město na nás působilo přes svoji velikost srovnatelnou s Brnem uvolněným a přívětivým dojmem. V centru se spojuje stará a nová architektura, venkovní prostory restaurací a kaváren lákají k posezení a všechno je prorostlé zelení. Podél moře od centra k hale se táhne promenáda stíněná palmami a odpočinout si ve městě je možné v některém z parků se subtropickou flórou. Ubytování jsme našli v hotelu na náměstí u moře a protože jsme bydleli v devátém patře, měli jsme úžasný výhled jak na pevninu, tak na moře.

Město které mělo smůlu

Na východě ostrova nám štěstí nepřálo. Přijeli jsme tam v době vydatných dešťů (ostatně i proto je oblast nazývána deštnou oblastí). Když jsme si chtěli zkusit menší trek k majáku Faro se Anaga skrz deštné lesy, sotva jsme vystoupili z auta už u nás byli policisté, vysvětlili nám, že je nebezpečné kamkoliv chodit, protože hrozí sesuvy půdy, a dohlédli, abychom zase odjeli. S odjezdem z oblasti díkybohu silné deště skončily.

Našim dalším cílem bylo pohoří Teno a hlavně Masca. V Puertu de la cruz jsme se nezastavovali, i když jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít návštěvu zoologické zahrady Loropark. Měli jsme trochu obavy z množství lidí, které tam určitě potkáme, ale nakonec jsme byli za návštěvu rádi. Už úvodní polární expozice s tučňáky nás ohromila, když jsme si uvědomili, jakou spoustu energie je třeba k udržení té hromady ledu v místních teplotách. Úžasný byl i pavilon s volně poletujícími ptáky a procházka tunelem v akváriu a z představení s kosatkami jsme kupodivu neměli pocit pouťové atrakce, ale byli jsme nadšení, že ty velké (po)tvory vidíme na vlastní oči zblízka.

Cestou na západ jsme se zastavili ve městě Garachico. Bylo založeno v roce 1499. Zanedlouho se stalo hlavním přístavem na severním pobřeží Tenerife, kam připlouvaly lodě z Ameriky. Kdysi kvetoucí a prosperující město ale potkalo několik ran. Byla to napřed epidemie moru počátkem 17. století a pak přišly dva velké požáry města a povodně. Korunu všemu tomu neštěstí dala erupce sopky Negro v roce 1706, která část města pohřbila. Není proto divu, že město podlehlo konkurenci dalších přístavních měst na severním pobřeží ostrova, která takovou smůlu neměla, upadlo do bezvýznamnosti a zamrzlo v čase. Když jsem si o jeho historii četl, napadlo mě srovnání s Mikulovem, historickým centrem jihovýchodní Moravy, který doplatil na rozhodnutí radních, že železnici z Vídně do Brna ve městě nechtějí, protože jej minula nejen železnice, ale i rozvoj. Díky tomu ale na druhé straně můžeme obdivovat Garachico i Mikulov v "historickém" stavu, v jakém by tato města určitě nebyla, kdyby se vývoj ubíral jinudy a města se rozvíjela.

Obešli jsme si poklidné centrum města, pokochali se starými budovami, najedli se v domácké restauraci pár minut před zavírací hodinou a odváželi si kromě fotografií i trochu nostalgický pocit téměř zapomenutých časů.

Západní konec ostrova

Západní konec ostrova měl být podle průvodce rájem pro turisty. Měli jsme v plánu jeden den sejít z vesničky Teno Alto k majáku Faro di Teno, další den si projít "hřebenovku", abychom viděli pohoří shora, a hlavně si projít barranco di Masca a sejít z vesnice až k moři. Za základnu jsme si zvolili Zonu de Acampada de Los Pedregales na odbočce z hlavní silnice vedoucí do vesnice Teno Alto. Museli jsme se přitom předem zaregistrovat přes telefon, což nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsme to zvládli. Samotné místo jsme v první chvíli ani nenašli. Dívali jsme se totiž po klasickém campingu. Nakonec jsme ale přece jen našli několik teras, na kterých se dal postavit stan, a dva metry vysoký a půl metru široký pylon z předem zrezavělého železa s kohoutkem na straně k silnici a toaletou se šlapkami na té zadní.

Výlet k majáku Faro di Teno začal ve vesničce Teno Alto, kam jsme vyjeli po klikaté silnici, která nás částečně připravovala na cestu do Masky. Bylo vidět, že tady moc lidí nebydlí, přestože v minulosti tomu bylo zjevně jinak. Doba se ale změnila a lidé odcházejí za jednodušším živobytím jinam. Trasa byla velmi jednoduchá. Tam jsme šli z koce dolů a zpátky zase stejnou cestou nahoru. Protože okolí nebylo porostlé, mohli jsme se kochat výhledy do krajiny až na pár usedlostí neobydlené i na moře před námi. Navíc tu panoval božský klid. K moři jsme došli krátce po poledni. Protože slunce důkladně peklo a čekala nás zpáteční cesta do kopce, nakonec jsme až k majáku nešli a vrátili se zpátky. Za námahu jsme se odměnili večeří v restauraci s výhledem do krajiny, kterou jsme si už vyhlédli už při příjezdu.

Druhý výlet začal v Las Portelas. V plánu jsme měli po cestě PR TF 56 stoupat až k rozcestí s cestou PR TF 51 a po té se vrátit zpátky. Cesta měla tentokrát úplně jiný charakter, než ta první, protože většinou vedla lesem a jen v nejvyšších partiích "na hřebenu" se otevřely výhledy do krajiny. Ani počasí nebylo takové, jako předtím. Už v noci totiž pršelo a i přes den bylo hodně oblačnosti. To nás mrzelo hlavně na místech, odkud by bylo vidět do údolí pod námi. Když se totiž mraky roztrhly, objevila se pod námi Masca a výhledy stály opravdu zato, právě tak, jako výhledy do krajiny po cestě zpět.

Nejvíc jsme se těšili na Barranco de Masca. Cesta začíná v Masce a vede skalnatou soutěskou až k moři. Není ale úplně jednoduchá, protože Masca leží zhruba 600 metrů nad mořem. Navíc se do vesnice dá dostat jen po obzvlášť klikaté úzké silnici. Krajina kolem je prý ale úžasná, takže nabalit, nachystat batohy na výlet a vzhůru na to.

Skutečnost byla trochu jiná, než jsme si představovali. Silnice se opravdu velmi klikatila a byli jsme rádi, že nám půjčili Dacii Sandero a ne větší auto, a výhled na Mascu visící na úbočí kopce shora ještě v ranním oparu byl opravdu dechberoucí. Ve vesnici jsme ale zjistili, že předpokládaný nástup je za ohradou se zamčenými dveřmi. Zašli jsme tedy na informačku a tam se dozvěděli, že cesta se otevírá jen na dva dny v týdnu a ten, kdo ji chce absolvovat, si ji jednak musí zabookovat předem a jednak si musí buď najít bydlení v obci, nebo najmout průvodce. Tu druhou možnost jsme okamžitě vyloučili, protože jsme (oprávněně) předpokládali, že dolů povede jen jedna cesta. Kvůli termínům jsme ale museli překopat itinerář. Ten jsme měli totiž sestavený tak, že pojedeme proti směru hodinových ručiček, takže napřed projdeme naplánované výlety v oblasti Tena a odtud se přesuneme k Teide. Kvůli termínu výletu jsme plán museli změnit tak, že napřed pojedeme pod Teide a pak se vrátíme sem. Byla to sice zajížďka, ale líp to vymyslet nešlo. Nejhezčí bylo objednávání bydlení. Pán v informačce totiž přistoupil k oknu, cosi zavolal ven a na volání reagoval jiný pán sedící na terase vzdušnou čarou tak padesát metrů vzdálené. S tímhle pánem jménem Morro Cattana jsme potom pomocí sms bydlení dojednali a odjeli se vykoupat do Los Gigantes.

Když jsme o pár dnů později přijeli znovu, ubytovali jsme se v malém, ale příjemném apartmánu s terasou s výhledem do soutěsky. Domácí nás upozornili, že večer se bude konat slavnost. Slavnost začala mší v místním kostelíku. Potom několik silných mužů v čele s panem Cattanou vyneslo z kostela nosítka se sochou místní světice, obešli s nimi centrum a pak se vrátili zpět do kostela. Tím byla oficiální část vyčerpána a následovala veselice s tanečky na náměstíčku, ke které jsme se připojili. 

Druhý den ráno jsme vyrazili na výlet. V informační kanceláři jsme se ohlásili, dostali jsme přilby kvůli padajícímu kamení a šli. Jak se dalo očekávat, cesta padala strmě dolů mezi skálami až k malé pláži pod vysokými skalami. Počasí i moře sice lákalo ke koupání, na rozdíl od některých jiných návštěvníků jsme ale respektovali zákaz koupání. Zpátky se dá dostat buď tak, že člověk vyjde, co předtím sešel, nebo si objedná loď do Los Gigantes. Druhá možnost ale nepřicházela do úvahy, protože bychom museli najít přepravu z Los Gigantes do Masky, takže když jsme se vynadívali na řádění mrňavých krabů, vydali jsme se do kopce. Bylo už po poledni a slunce nemilosrdně svítilo, ale zvládli jsme to bez problémů. Rozhodně to stálo za námahu a tenhle výlet můžu všem turistům jen doporučit. Za odměnu se pak včerejší procesí odpoledne zopakovalo, tentokrát ale bez hudby a tanečků.

Teide

Pico de Teide, je se svojí výškou 3 718 metrů nad mořem nejvyšší horou nejen ostrova, ale celého Španělska. Její masiv sestávající z hlavního vrcholu a vedlejších vrcholů, jako Pico Viejo, se vypíná nad náhorní planinou zhruba 2 000 metrů nad mořem uprostřed ostrova, na které s oblibou trénují profesionální i amatérští cyklisté, a tvoří dominantu ostrova zdaleka viditelnou už z letadla při příletu. 

Našli jsme si campingové místo kousek od rozcestí Guia de Isora u silnice vedoucí na jih ostrova a přihlásili se do systému. Náš původní plán byl vylézt na hlavní vrchol a dolů sjet lanovkou. Když jsme si ale přečetli informace na internetu, zjistili jsme, že z toho nic nebude. Lanovku je totiž třeba si rezervovat dlouho dopředu a celá vrcholová oblast je navíc hlídaná ochranáři, o nichž ze zkušenosti víme, že jsou mnohdy horší, než policajti. Plán jsme tedy změnili tak, že jeden den půjdeme na Pico Viejo a druhý den si uděláme výlet na kopce na opačné straně silnice vedoucí skrz planinu.

Při průjezdu Tamaimem, kde začíná silnice na planinu, vládlo pošmourné počasí. Pak se ale najednou mraky rozestoupily a před námi se otevřel úžasný výhled na vrchol. Celí natěšení jsme našli campingové místo. Byl to prostor ve svahu nepříliš vhodný k postavení i malého stanu. Nejvíce nás ale zarazilo, že jsme nenašli žádné sociální zařízení. Malý domek, ve kterém se snad mohlo nacházet, byl totiž zamčený. Campingové místo bylo sice vyhrazeno v horní části, ale ti, kdo se chystali nocovat, si budovali tábořiště ve spodní části, která byla rovnější, a proto jsme udělali totéž. Když jsme se chystali ke spánku, k našemu místu přijel Nissan Patrol a postavil se tak, že nám svítil rovnou na auto a na stan. Považovali jsme to za neomalenost typickou pro majitele takových aut, zalezli do stanu a doufali, že to toho pitomce přestane bavit. Bylo to ale trochu jinak. Sotva jsme se totiž uložili, zvenčí se ozvalo, že je tu policie a máme místo opustit. Vysvětlovali jsme, že netáboříme na divoko, dostali jsme ale odpověď, že místo na táboření je v horní části. Díkybohu je náš stan samonosný, takže jsme jen vytáhli kolíky, celý jej přenesli na jakžtakž vhodné místo a za ním přemístili i auto. Razie pokračovala i u ostatních tábořících, pokud jsem si ale všiml, byli jsme jediní, kdo policisty respektoval, protože ráno byli všichni tam, co byli i večer.

Druhý den ráno jsme vyrazili. Auto jsme nechali na parkovišti na rozcestí a dali se na pochod. Krajina byla takřka holá, jak se dalo v sopečné oblasti očekávat. Přibývalo stoupání, výšky i teploty. Nakonec jsme se ale dostali na kraj obřího kráteru sopky, nakoukli dovnitř a čekala nás zpáteční cesta. Protože do večera bylo ještě daleko, popojeli jsme ke skalám Los Roques de Garcia, auto nechali na velkém parkovišti a celý masiv s pitoreskními skalními útvary jsme si obešli. Přišlo nám jako dobrý nápad povečeřet s výhledem a teprve po večeři jsme se vrátili na tábořiště.

Třetí den jsme odjeli na stejné místo a vydali se přes silnici po cestě GR 131.1 vzhůru. Z cesty jsme odbočili doprava na cestu 131 a vrátili se strmým chodníčkem mezi skalami očíslovaným číslem 15 tam, odkud jsme vyšli. Byla to pěkná vzdušná cesta s výhledy na masiv Teide na jedné straně a k moři na druhé straně. Ochutnávka této oblasti stála určitě zato a odjížděli jsme s pěknými zážitky, dobrou náladou a hromadou obrázků v aparátech.