Kapitola 9. Na kole kolem Kolky
Kolka je vesnice na severním konci poloostrova oddělujícího Baltské moře, tady nazývané Velké moře, od Rižského zálivu, kterému se říká Malé moře. Na úplné špičce je pak stejnojmenný mys citlivě esteticky vyzdobený stavební sutí nasypanou do moře. Bůh ví, jak se sem dostala a kdo a proč ji sem někdo vysypal. Kdo jede po silnici od Kolky k mysu, přijede na kruhový objezd. První výjezd vede k parkovišti s informačním centrem, kde vás zkasírují za parkování a na oplátku vám poskytnou důležité informace. Mají tady například mapku s vyznačenými cyklostezkami. Druhý výjezd vede k rozlehlému neplacenému parkovišti využívanému i k přenocování. Jsou tedy dokonce i dvě toitoiky poněkud přeplněné hlavně zásluhou bydlíkářů, kteří do nich vylévají kazety z chemických záchodů. Na pláž táhnoucí se podél celého pobřeží se odsud dá dojít stejně dobře, jako z placeného parkoviště a navíc je hned vedle pětipatrová vyhlídková věž. Je tady taky maják, ale protože jej postavili na umělém ostrově šest kilometrů od pobřeží, je vidět jen jako malý objekt na obzoru.
Stejně jako na Kurské kose jsme si nevybrali počasí. Když jsme včera v podvečer přijeli, sluníčko se na nás smálo z modré oblohy, nefoukalo a bylo dokonce i teplo. Pohled na předpověď nás ale nepotěšil: dnes má být od rána do odpoledne škaredě a hlavně od poledne do čtyř má pršet. Ráno sice neprší, ale vypadá to, že každou chvíli by mohlo začít. Rozhodli jsme se tudíž vyzkoušet si "jen tak" jízdu po pláži kolem moře na kole, abychom zjistili, jaké to je. Písek pár metrů od vody byl vcelku pevný a protože nefoukalo, nehrozilo ani, že by nás oplachovaly vlny. Chtěli jsme jet podél moře k prvnímu výjezdu do vesnice asi osm kilometrů vzdálenému a pak se vrátit buď po silnici, nebo po cyklostezce zase zpátky. Cestu nám ale asi po šesti kilometrech zahradil potok vlévající se do moře. Protože už mrholilo, nechtělo se nám zouvat a přenášet a tudíž jsme se otočili a jeli zase zpátky. Písek sice trochu pod koly povoloval a zlehka jsme se bořili, nebyl to ale takový problém, aby nám pokazil zážitek. Jako hlavní bod dnešního programu jsme si naplánovali padesátku po cyklotrase číslo 557 pojmenované Kolem velkého a malého moře, což je trojúhelník napřed na západ podél pobřeží, pak vnitrozemím na jihovýchod a nakonec zase podél pobřeží Rižského zálivu víceméně na sever zpátky. Předpověď ale bohužel nelhala a kolem poledne se dává do silného deště. Plán B nemáme, protože příští zastávky jsou Palanga a Riga několik desítek kilometrů vzdálené, takže nezbývá, než počkat, až přestane pršet, a doufat, že tak, jak podle předpovědi déšť přišel, zase odejde. Díky Zuzanovi a pohodlí v něm to nebyl velký problém. Pršet přestalo o půl páté, což byl přesně špatný čas. Soňa totiž od sedmi do devíti měla on line pracovní povinnosti a s ohledem na předpokládanou dobu výletu by to ani náhodou nestihla. Protože na práci potřebuje klid, rozhodl jsem se, že si to objedu aspoň sám. Shodně s mapkou vedla cyklostezka do lesa půldruha kilometru od kruhového objezdu. Cesta vedla hustým borovicovým lesem podrostlým borůvkami. Většinou byla slušně sjízdná, občas ale zesvětlala a to už jsem věděl, že musím zařadit lehčí převod a opřít se do pedálů, pokud chci projet, protože kola se zahrabávala do jemňoučkého písečku. Nejelo to rychleji, než nějakých dvanáct až třináct kilometrů za hodinu, a už jsem si říkal, že se výlet asi oproti předpokladu poněkud protáhne, protože lesem měly jít zhruba dvě třetiny trasy. Asi po osmi kilometrech jsem narazil na nezpevněnou cestu od silnice. Když jsem se ale rozhlédl, neviděl jsem pokračován cyklostezky, a když jsem se ohlédl, neviděl jsem ani značení cyklostezky, po které jsem přijel, z opačné strany. Řekl jsem si, že na pokračování narazím, když se budu vracet na silnici, ale žádná sjízdná odbočka tam nebyla. Pokračoval jsem tedy po silnici dál, protože přece trasa musí silnici křížit. Křížení mělo být zhruba po šestnácti, nebo sedmnácti kilometrech. Jel jsem proto tak dlouho, až mi computer ukázal dvacet kilometrů, ale nikde nic. Otočil jsem tedy kolo, vrátil se zpátky a znovu poctivě prohlížel všechny cesty do lesa, a to i za vesnicí na druhé straně, ale ani tentokrát nic nenašel. Z plánů na cyklistiku kolem Kolky tedy zůstalo jen torzo.
Napadlo mě koupit aspoň pár piv, když samoobsluha s potravinami byla ještě o půl deváté otevřená. Před obchodem mě oslovil chlápek, který tam postával s plechovkou piva v jedné ruce a cigárem ve druhé. Předpokládám, že mě žádal o příspěvek na další plechovku, ale protože jsem doopravdy nerozuměl, pokrčil jsem rameny, kolo dal do stojanu a šel nakupovat, doufaje, že ten člověk na něm neodjede. Nešlo to úplně rychle, protože kartu jsem měl v peněžence v ledvince v nepromokavém pytli umístěném v báglu a chvíli trvalo, než jsem ji s pobavením sledován dvěma dámami u pokladny vyprostil. Když jsem vyšel ven, oddechl jsem si, protože kolo tam stálo.
Když jsem už pomlouval litevštinu, nemůžu vynechat ani lotyšštinu. Ta zní v mluvené verzi ze všeho nejvíc jako němčina a v psané verzi je stejně nesrozumitelná, jako ostatní dva pobaltské jazyky. Občas se ale najdou výjimky. Když například v Rize uvidíte velkou budovu typické siluety s nápisem Ledus halla, je to doopravdy zimní stadion.
